Tahle voda je naše

by A. Gravensteen

Bubeneč a Dejvice jsou celkem poklidné pražské čtvrti, dokud nedojde k havárii pitné vody. Pak se začnou dít divné věci: květen nekončí a červen nepřichází, na dosud neviditelné hranici mezi oběma čtvrtěmi se objeví stříbrná čára, která nejde odstranit, voda neteče a nevraživost vzrůstá. Do událostí se vkládá Klub přátel starých Dejvic, trojice bubenečských přátel se jmény vyslovovanými pozpátku, architekt hledající podzemní město a jeho přítelkyně z pasáže Riviéra. Z rádia to s vtipem sobě vlastním komentuje profesor Hlístek a přímo na místě vše bedlivě pozoruje stará paní Rukavičková se svým psem Boxíkem. Co se děje pod zemí? Kde je voda? A která vlastně? A čí je tahle voda?

A. Gravensteen po debutu z ledovců a paralelních světů s názvem Pohyby ledu zavede čtenáře na podobně exotické území Prahy 6. Mnohovrstevnatý román nadchne především čtenáře se slabostí pro vybroušený styl a literární potměšilost.

Vydáno s podporou Ministerstva kultury České republiky.

408 pages, Hardcover

Published October 16, 2024

Reviews

[Karolína · Rating 5 out of 5]

Jako obyvatelka Bubenče jsem tuhle knihu opravdu ocenila, doslova to bylo o mě.

[Kryštof Selucký · Rating 4 out of 5]

Co jsem to dočetl? Nevím. Byl to nějaký mix Lovecrafta, regionální literatury a dystopie? Možná. Tak či tak bydlím těsně za okrajem Dejvic, ve Střešovicích, takže dost daleko na to, aby mne válka mezi Bubenčem a Dejvicemi neznepokojovala, a zároveň dost blízko na to, abych ji mohl s pobavením sledovat. Proč? Nevím. Bylo to dobré? Asi ano. Mohlo to být kratší? Asi taky. Tak asi tak.

[Ká Ó · Rating 5 out of 5]

Pro mne úkaz na CZ literární scéně. Naprosto skvělý, díky.

[Lenka · Rating 4 out of 5]

O chlup lepší než Pohyby ledu, ale má to podobné nedostatky. První polovina se četla sama, druhá byla zbytečně dlouhá a spoustě postav tam bylo věnováno zbytečně moc času vzhledem k tomu, jak nakonec dopadly.
Jinak je to taková originální a vtipná sci-fi/dystopie, kterou si užijete dvojnásob, pokud dobře znáte Dejvice a Bubeneč. Jako někdo z Okolního Světa, kdo tam ale dva roky trávil v podstatě každý den od rána do večera, mě to bavilo o to víc.