Občas musí mezi vykopávky vklínit něco nového… už jen proto, aby si uvědomil, že u vykopávek mu bylo lépe. Tahle kniha u nás hodně vydávaného Andrewa Maynea mě zaujala tím, že hrdinkou je bývalá kouzelnice, která dostává do rukou případ vražedných triků. A jelikož mám poslední dobou slabost pro triky a rafinovaná řešení záhad zamčeného pokoje (viz seriál Jonathan Creek, který doporučuju), nemohl jsem odolat.
A dostal jsem něco, pro co bych razil označení „knižní výrobek“. Vážně solidní knižní výrobek, dokonale vybrouešný tak, aby byl perfektně aerodynamický a nic vás nebrzdilo ve čtení. Nic zbytečného, krátké kapitoly, na konci skoro každé lákadlo události příštích, ať zjevení nové záhady, nebo příslib vyřešení té staré (hned několik kapitol končí: „věděla jsem přesně, jak to udělal“). Vlastně jen na začátku je scéna navíc, kdy se hrdinka snaží rozveselit popálenou holčičku (čímž se dokazuje, že hrdinak je dobrák) a potlačuje slzy (čímž se ukazuje, že je empatická). A pak už to jede a tempo si to udržuje až do finále, kde se absence nějakého zajímavějšího rozuzlení kompenzuje příslibem příštích (a monumentálnějších) dílů.
Teprve po přečtení knihy jsem zjistil, že Andrew Mayne je ve skutečnosti také iluzionista. To bych čekal, že se do tématu ponoří víc – ale to by pak asi kniha ztratila na svém tempu. A pokud by ztratil na svém tempu, začali byste o knize víc přemýšlet, což by nebylo dobré. Možná by vám pak došlo, že celý ten příběh nedává moc velký smysl (hlavní padouch chce dosáhnout svého zbožštění prováděním kouzelnických triků) a že toho hrdinka až moc vyřeší pomocí svého „magického přítele“.
Magický přítel je v detektivkách oblíbená rekvizita. Nepočítám do toho kámoše u policie, kterého má každé soukromé očko, jde o všechny ty geniální hackery, které se hrdinovi dostanou do počítače CIA, milionáře, který jim poskytnou soukromou letadlovou loď, nebo kámoše psychopatické zabijáky. kteří hrdinovi vystřílí cestičku k cíli. Tady je ten přítel opravdu magický. Je všemocný, všechno ví, všechno zná, zjevuje se vždycky vhodně na místě, poskytne hrdince v budoucnu potřebné předměty, nebo ji rovnou zachrání život. Autor se to snaží vyrovnat tím, že může být nebezpečný a že hrdinku částečně stalkujke, ale o to je magičtější. Pomáhá, aniž by si o to hrdinka musela říct... a někdy i aniž by o tom věděla. Jakýkoliv větší problém v knize se vyřeší zásahem magického přítele. Člověk si až říká, proč radši nesledujeme tohohle borce.
Co se týče těch triků, tak v té tištěné podobě to zase tolik nepůsobí, zvláště, když díky tempu je v jedné kapitole provedený ohromující trik a v druhé je už řešení. Tvůrce vám nedá prostor k žasnutí. A ano, jsou to často efektní triky, ale jsou to věci, který by David Copperfield zvládl i v kómatu, se zlomenýma rukama.
Ovšem tohle všechno neodkecá skutečnost, že jsem to přečetl téměř na jeden zátah, čili smysl knižního výrobku byl splněn. To, že si z něj člověk za chvíli nebudu nic pamatovat… to je spíš klad než zápor.