Je to víc než rok, co začala izraelská válka proti Gaze. Masakry Palestinců a Palestinek neberou konce, naopak se stupňují. Izrael zintenzivňuje bombardování a pozemní invazi do Libanonu. Ve vzduchu visí hrozba intenzivního konfliktu v celém regionu. Těmto temným vyhlídkám se sborník Na této zemi je pro co žít pokouší vzdorovat. Přináší podněty k osvobození Palestiny a inspiraci k aktivitě čtenářů a čtenářek. „Nehledejte naději v mých slovech, dejte mi naději svými činy,“ řekl nedávno palestinský básník Jahja Ášůr. Tento sborník doplňuje slepé skvrny českého mediálního narativu v podobě ignorovaného kontextu a příběhů z Palestiny, Izraele i Čech. Současně ukazuje paletu možností, kam směřovat činy, které přinesou naději.
stejně jako jsem z první knihy "Jestli mám zemřít, ať je to příběh" byla nadšená a zhrozená zároveň, z této jsem nadšená a odhodlaná. osobně vnímám, že za tu krátkou dobu od vydání prvního dílu jsme se i v českém prostoru posunuli od dokazování izraelských zvěrstev a apartheidu k utvrzováni práva Palestinců a Palestinek vzdorovat a definovat sami sebe a své osudy.
Je dôležité, že sa v českých a slovenských končinách dostala na povrch literárneho diskurzu tejto problematiky aj takáto publikácia - poukazujúca na "odvrátenú" stranu mince. Kniha slúži ako zbierka mnohých esejí, prostredníctvom ktorých si môže autor bližšie predstaviť utrpenie, ktoré zažívajú Palestínčania desaťročia.
Radikalizovanie spoločnosti nastáva na obdivoch spektrách. Ako je napísané vyššie, publikácia to je dôležitá, no občas mám pocit, že autori podobní tým, ktorí sú spomenutí v zborníku, by najradšej obviňovali kolektívny Západ - alebo teda globálny Sever - za každú jednu civilizačnú krízu, ktorá kedy nastala (myslím to zo širšieho uhlu pohľadu). Na pravú mieru by som chcel dať ale to, že sa nesnažím znehodnotiť alebo zľahčiť utrpenie obyvateľstva Palestíny. Na druhej strane si ale uvedomujem, že táto publikácia sa nesnažila priniesť centristický rozbor veci, ak taký vôbec existuje.
Na záver by som chcel vyzdvihnúť príspevok Nataši Dudinskej, a to práve kvôli jej schopnosti zhodnotiť problematiku z viacerých strán.
EDIT: Na lepšiu orientáciu o tom, čo sa odohralo 7. októbra 2023 odporúčam knihu od francúzskeho filozofa Gillesa Kepela, "Holokausty."
Špetka naděje v beznadějném světě… Opět skvělý výběr textů, které ve velkém inspirují v boji za svobodnou Palestinu. Je to ale neskutečně - jak to jen popsat? - smutné a odrazující číst tuto knihu z roku 2024 v roce 2026 a vidět, jak se situace ve světě vyvíjí, sic očekávaně. Třeba Prokop Singer ve svém příspěvku v knize popisuje pravděpodobnost Netanjahuem vytoužené války s Íránem, nebo píše o Libanonu jako druhé frontě “konfliktu”, zatímco dnes můžeme vidět, jak Izrael pokračuje v útocích zabíjejících Palestince a Libanonce, a jak společně s USA útočí na Írán. Tak jen třeba doufat, že předpovědi o kolapsu sionistického projektu zmíněné ke konci knihy, se taky naplní.
(Konečná Deklarace o nezávislosti Diaspory je úžasná…)
Velice se mě dotkl text o kulturní intifádě a roli umění, specificky divadla, v roli palestinského odboje od Nadii Kotaishové. Ke konci textu píše autorka o divadelním představení mapujícím život Tobasiho, který v představení hraje sám sebe - Palestince narozeného v uprchlickém táboře Dženín během první intifády. Představení je o jeho životě - od jeho patálií v dětství, po moment, kdy jako sedmnáctiletý kluk bere do rukou zbraň k obraně svého domova. Hra zobrazuje taky jeho čas trávený v izraelském vězení bez soudního procesu nebo důkazů svědčícím proti němu. Autorka mluví o tom, jak takové představení může západnímu divákovi poskytnout na okamžik možnost vcítění se do člověka z Palestiny. Autorka zmiňuje důležitý fakt, kterým je to, že to nejsou Palestinci, kteří potřebují “vykoupení” - je to Západ, který by se měl zodpovídat zpoza “zdi indoktrinace, dezinformací a rasistických předsudků”. Zbavit se myšlení bílé nadřazenosti a mnoha mnoha dalších destruktivních systémů koloniálního smýšlení, které mu jsou vlastní, díky kterým existuje. A dále postačí už jen přímá citace z článku: „Takže až se budoucí generace nevyhnutelně zeptají, jak onen západní divák tehdy bojoval proti nejpodrobněji zdokumentované genocidě v dějinách lidstva, nebude se muset ošívat hanbou, najde-li v sobě dostatek morální odvahy, aby přiznal, že stál na straně sionismu.”
opět velmi citlivě, čtivě a věcně zpracované. zpočátku jsem se trochu bála, aby to v podstatě nebylo jen rozšíření první publikace "jestli mám zemřít, ať je to příběh", ale autorstvo nakonec dostálo svému záměru podnítit čtenáře k akci. texty jsou nabité novými podněty, příběhy, pohledy na problematiku a kontexty. nejsou zbytečně obsáhlé a vyčerpávající, ale nutí vás přemýšlet, pídit se po informacích dál. jakožto umělkyni mě nejvíce dojala Nadia Kotaishová svým textem o provázanosti umění s odbojem a politikou. deklarace nezávislosti diaspory byla krásným zakončením. ačkoliv bylo určité pasáže, stejně jako v předchozí knize, velmi náročné číst, publikace nakonec splnika hlavní z očekávání - zažehnula ve mně opět plamínek naděje, za lepší, vlídnější svět.
I přesto že mi trvalo tak dlouho než jsem knihu dočetla, tak byla naprosto dechberoucí. Všechny příběhy Palestinců a Palestinek které zažili několik intifád a okupací buď na vlastní oči nebo přes vyprávěni svých blízkých ve mně vyvolávají otázku jak někdo může zůstat neutrální k této situaci a nebo bránit Izrael? Na tuto knihu budu myslet ještě hodně dlouho.
Informáciami, aktivizmom a odhodlaním nabitá kniha. Musím priznať, že tento 2.diel ma vtiahol viac ako 1., hoci obe sú potrebné. Kniha rozhodne vyvoláva emócie a bola by som rada, keby si ju prečítali antipalestínske zmýšľajúce osoby.
Čakala som asi že to bude viac hopecore a menej žurnalistické, ale i tak fajn, najviac sa mi páčil text od Farah a najmenej že som sa dozvedela o once again ďalších disgusting veciach, ktoré Izrael pácha.
Kniha esejů a úvah o historii, současnoti a budoucnosti Palestiny ve vztahu k Izraeli. Kniha o útlaku, konfliktech a střípcích naděje, které by v případě oboustranné dohody mohli vést k mírumilovné budoucnosti, ale i naděje, která dává prostor žít v každodenním útlakem.