Tohle bude rozhodně nejdelší Goodreads review, kterýmu kdy dala vzniknout moje líná klávesnice, ale není divu – Mycelium se mi během posledních cca 8 let postupně rozrůstalo pod kůží a z každýho novýho dílu jsem se radovala jak děcko z čokoládičky.
Začněme tím, že se jedná o jednu z mejch oblíbenejch knižních sérií a jakákoli kritika, kterou tady vytáhnu, je spíš okrajová. Ano, určitě se najde spousta maličkostí, který by se dle mýho skromnýho názoru daly vylepšit, ale celkově se jedná o fantastickou řadu knih, která mě do děje vcucla jako málokterá jiná. Svět je geniálně vymyšlenej a Lucas a Aš~šád jsou úžasní prota/antagonisti (nehodící se, dle vlastního uvážení, škrtněte), jejichž minulosti i osudy mě velice zajímaly.
Tak, a teď přijde to láskyplný rejpání. Patřím mezi lidi, kteří mají rádi ukecaný knížky se spoustou hlavních postav, ale tady jsem některejm z nich prostě nepřišla na chuť. Například Kamëlë, Chloe s posádkou a Daniel Byrd mě občas nudili, Sofie mi vyloženě lezla na nervy. Ve výsledku mě stejně nejvíc bavily scény, jimž dominovali Lucas a/nebo Ash (čestné uznání ode mě dostanou ještě třeba Pinky, Fiona, Ëltaühl nebo Aöhrlëmëgerl).
Když si to zpětně srovnám, první díly jsou oproti posledním vlastně docela komorní díla. Možná by mi přišlo lepší, kdyby se některý z těch spousty věcí, co se řeší na konci, a postav, který jsou nám představený chvíli před ne-úplně-apokalypsou, objevily už dřív. Na jednu stranu jsem si záhadnost Mycelia užívala, na druhou mi připadá, že těch tajemství někdy bylo až moc. Nevím, proč se třeba záhady týkající se dopisu, Gilese, Ainei a Sofie tutlaly tak příšerně dlouho. Vzhledem k tomu, jak často se propíral a jak často promlouval k Lucasovi a Aöhrlëmëgerlovi, jsem ke konci úplně čekala, že se Giles nějakým způsobem vrátí, nebo se aspoň ukáže, že byl nějaká ultramocná šílená entita… a nakonec to byl prostě jen člověk, kterej toho hodně pohnojil.
Další, co chci Myceliu vytknout, jsou problémy, co mě iritují u spousty scifi příběhů. Připadá mi poněkud podivný, jak se po několika stovkách let absolutně nezměnila naše společnost; fajn, objevili se emzáci a nějakej ten novej vynález, ale ve výsledku se všichni chovaj jako klasický pepíkové (jedna)dvacátýho století. Chápu, že se jedná o komentář naší doby, ale líbilo by se mi, kdyby se na pozemšťanech taky trochu podepsal zub času, a aby mi naše fiktivní budoucnost připadala stejně fascinující jako třeba kultura Össeanů.
Taky nemůžu souhlasit s doslovem, kterej Mycelium vykresluje jako feministický veledílo. Je tam víc než jedna pojmenovaná ženská postava, takže na český poměry dobrý, ale momenty jako „zcela cizí a nepochopitelný ženství, za kterýho se chudáček Aöhrlëmëgerl klepal strachy“ nebo „paní Abc udělala věc Xyz proto, že tak to prostě všechny ženy dělají a žádnej muž by to nikdy nepochopil“ mi škubaly obočím. Samozřejmě uznávám, že v Myceliu se vyskytuje spousta zajímavejch a důležitejch ženskejch postav, ale i jako příslušnice ženskýho pohlaví jsem z jejich myšlenkovejch pohnutek někdy sama byla notně zmatená.
Jak jsem ale zmiňovala ze začátku, tohle všechno jsou jen takový stížnostičky, který bych se neobtěžovala vypisovat, kdybych tohle dílo neměla jako celek fakt ráda. Po dočtení poslední stránky jsem následující den strávila v transu, kdy jsem nevěděla, co teď budu dělat se životem. Závěr s Fionou mě trochu zaskočil, ale byl vlastně docela tragicky zábavnej. Jsem ráda, že Pinky je konečně šťastná, hrozně by mě zajímalo, co vyroste z Mony, a Lucasovi nemůžu dál nefandit, přestože jeho situace nevypadá moc nadějně. A Aš~šád, no… zachoval se jako bábovka, ale asi to vzhledem k jeho historii docela chápu. Naštval mě, ale nakonec jsem asi taky docela ráda, že si užije trochu svatýho klidu.
Co říct na závěr? Díky, Vilmo, houby už nikdy nebudou jako dřív.