Chronologicky první a můj poslední Šebek, víc jich zatím nevyšlo. Obávala jsem se, že to bude hrůza, právě proto, že je to kniha první a nejmíň redigovaná, ale bylo to v pohodě. Čtivé jako vždycky, já i L. jsme to přečetly za pár dní. Zkusím udělat feedbackový sendvič. Jak jsem řekla hrozně čtivé, ubíhá to, akční, napínavé, neuvěřitelné. Přečti si o tom, jak tyvole žijou lidi na Haiti a navíc, jak fungujou Lékaři bez hranic na Haiti, operujou v kontejnerech se skoro žádným nemocničím vybavením, nemají pomalu ani rentgen, can you imagine, napravovat mnohočetné zlomeniny po masových dopravních nehodách bez rentgenu? Do toho samozřejmě postřelení, špatně zahojení, porody, cholera, šílenství. A k tomu dokumentace s fotkami často přímo od autora. Mezinárodní prostředí a jazykový chaos, to miluju.
Co mě rozčilovalo byli smajlíci. Chápu, že chtěli zachovat autenticitu, ale trocha víc té editorské práce by neuškodila. Přemýšlím zase, ale co si chceš přečíst - tak jak to napsal chirurg na Haiti po 24 hodinové směně nebo jak to potom uhladil editor? Možná je to tím, že jsem z Moravskoslezska, ale mi nevadí číst "Haiti, vole," protože když člověk s polámanou lebkou po pádu z kokosu za tři dny vstane z postele jakoby se nechumelilo, to fakt je Haiti, vole. Otravné jsou pochopitelně taky veškeré poznámky o ženách a dělohách.
A sendvič zakončím tak, že knížka končí tím, že se jeden haitský chirurg díky Šebkovi s celou rodinou dostal do Česka, aby tady studoval medicínu na Karlovce, aby si k té chirurgické praxi z Haiti doplnil i nějaké teoretické znalosti.
Zas mi z toho pečlivýma počtama vychází nejvíc lidskost.
"Běsy, které tě pořád nutí něco dělat." Na to trpí spousta lidí. Miluju slovo 'běsy.'
"Pro hromadný neštěstí platí jedno pravidlo. Kdo má dost síly řvát, má dost síly přežít. A kdo mlčí, je hodně podezřelej z toho, že chce umřít."
"štěstí je jednotka konstantní, která se jen nekonstantně objevuje tam, kde ji nejmíň čekáme."