Básník Jiří Orten se nedožil vysokého věku a svým dílem, které většinou vyšlo posmrtně, zůstává básníkem mládí.
Jaké velké dílo by pravděpodobně po sobě zanechal Jiří Orten, kdyby nežil tak krátce! Tento básník intimní milostné lyriky, která doposud oslovuje čtenáře různých generací, se věnoval i spolupráci s novinami a časopisy a divadlu. Za okupační perzekuce byl z rasových důvodů vyloučen z konzervatoře i z veřejného kulturního života. M ožnosti emigrace nevyužil, střídal různá zaměstnání a místa pobytu i různé pseudonymy. Zemřel ve dvaadvaceti letech, kdy ho srazil německý sanitní vůz. Z jeho díla připomínáme sbírku Elegie – soubor devíti elegií.
Mladý básník v nich hodnotí a loučí se se svým existujícím životem, se svým důvěřivým dětstvím a mládím. Sbírka byla ukončena těsně před básníkovou tragickou smrtí. Jejího vydání se Jiří Orten již nedožil.
„... neboť jsem ji žádal, ale jen pohledem, jako se zvíře dívá, a ona neslyšela.” Sbírka o ztrátách, o jejich podstatě a důležitosti, které nám dokládají určité hodnoty. Orten mezi ně počítal čistotu a něhu, lásku a objetí dvou nahých těl, věrnost a vzájemné porozumění pro záchvěvy srdce.
Elegie jsou steskem za ztracenými možnostmi a loučením a nadějí.
Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve, směji se do krve a pláči kapky krve a Bohem opuštěn a Boha opustiv píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...
Ať budete mít v životě jakékoliv trápení, Orten vám bude vždycky rozumět.
Nádhera. Skvělý jazyk a hlavně originální obrazy. Člověka nutí přemýšlet nad významem. Po většinu čtení na vás dýchá smrt, protože autor si s tím tématem zahrává. Ať už mluví o zesnulém mládí a naivitě, o dávných láskách nebo smíření s vědomím valstního konce. Ale poslední eleigie je naplněna optimismem, který to celé postaví na hlavu a naplní významem. "Ještě ne, ještě mám co říct a co žít," tak by se dal shrnout závěr sbírky. O to tragičtější je fakt, že autor nečekaně a tragicky zemřel před vydáním sbírky. Fakt ironie. Sbírce to ale na působivosti neubírá. Je to silné čtení, krásně silné. Naplní depresí i radostí ze života najednou. Doporočuji přečíst v jendom kuse.
Orten ochá! a achá! Boha volá a smrti se táže, a mnou ty verše protýkají jak proděravělým kýblem. Tuším, že tyhle básně mluví k bolavým duším – a ta moje se dnes sluní a s láskou i nemocí poklidně jí dneska je.
Těžítka moje, vraťte se mi zase. Jsem tolik lehký, teď, co ztratil jsem vás, že malý vánek zemi odnáší mě, že stačí povzdech, abych rozptýlil se do nepozemské, nenebeské hudby, že stačí pohyb kdesi za zrcadlem a nejsem, padám, rozplývám se zcela.