Jiří Wolker mi uvízl v hlavě především díky hodinám českého jazyka na gymnáziu. Nikdy jsem ovšem nebyla velikým fanouškem poezie a proletářská literatura mě také nikdy nefascinovalo. Jedna zapomenutá krabice a otázka „bude to ještě někdo číst, nebo to mám vyhodit?“ mě ovšem přiměla zasednout zpět do školních lavic. Po úvodní stránce, kterou zdobila sovětská hvězda a předmluvě slibující, že Wolker se stal hlasem mladých lidí jsem se na tuto hodinu českého jazyka začala pomalu těšit. Naneštěstí zůstalo jen u počátečního pobavení. Básničky to byly jednoduché, popisující obyčejné události, které nenutí čtenáře rozšifrovat „co tím chtěl básník říct“. Wolkerova poselství byla jasná a k mému vlastnímu překvapení jen málokdy zahrnovala socialistické ideje. Žijíc před osemdesáti lety, možná bych to viděla jinak. Přes veškerou snahu jsem ovšem nebyla schopná se do jeho básní vcítit, nebo se dokonce s nimi identifikovat. Slibované promluvení do duše mladých lidí u mě nenastalo. Co víc, musím se přiznat, že kniha nakonec přece jen putovala do sběrny starého papíru.