Přírodní lyrika jak se patří. Ten nejlahodnější výběr Borkovcova citlivého pozorování. Přírodní motivy, ale občasně propleteny i činností člověka (ty se mi líbily obzvlášť!).
…sami tou změtí (otepi kůry, v blátě otisky řetězu, ukoplý ryzec, lesnické značky, lahve – samí přátelé). Možná jsme tam již zůstali a zvolna se měnili v kapesní nože anebo šupinaté bedly na mělčině větví…
Cit pro novotvary (račež, ploskolebí) a zároveň i závan lyriky intimní. A ta živá řeč, famózní. Celkově bylo pozoruhodné pozorovat progres samotné tvorby, změny prostředků. Nejvíce mě nadchnuly vybrané texty z Poustevny věštírny a loutkárny, Needle-Booku a především Polních prací (což je ostatně dílo, přes které jsem se k Borkovcově tvorbě dostal). Výtečná je i esej, týkající se vzpomínání na matky jeho matky, otce a otčíma. Byť se jedná o jedinou prózu ve sbírce a zřejmě dodatkovou k ucelení A. B. A. F.. Dle mého nejskvostnější, s. 79, ze sbírky Polní práce:
Co děláme? Zabýváme se prostorem, mlčíme – mrtvé necháváme spát. Řežeme stromy, ohrazujem kompost, chycené myši vyklápíme z pastí. Večeři nosíme si do zahrady, do pokoje si odnášíme chvojí. Žluté ho navracíme zahradnímu ohni, sladký kouř se nám válí v šatnících. Vpodvečer z okna pozorujeme zeď, mluvíme tak, že mrtvé nebudíme. Mezi nábytkem se spolu milujeme těly, jež nejsou opak prostoru.
Brilantní počin, jednoduše řečeno.
Mimochodem, nevím čím to je, ale přijde mi, že poslední dobou se mi vrývají stále více do hlavy túje. Ve sbírce Jonáše Zbořila jsou označovány jako svině, zde jsem viděl několikrát zmíněno, že jsou túje kolmé. Už vím, co mi bude v nadcházející dnech harašit v hlavě - túje jsou kolmé svině!