Nepraktická křehká svobodná matka Houžvička jde do světa. Do loktovačky o životní pohodlí, o práci, o úspěch, o peníze, o virtuální komunikaci, o kariéru. Stop! FUCK SEX! Ani náhodou! Hrdinové existenciálního románu IMAGO jdou jednoznačně proti tomuto žebříčku hodnot. Přinášejí tak surreálně pitoreskní obraz současné české společnosti: dystopicky hluché, nesvobodné, dokonale obchodovatelné a plně závislé na zdrojích, které jsou mimo její kontrolu. Budeme ještě lidmi, až ztratíme schopnost naslouchat? Budeme ještě lidmi, až ztratíme schopnost řeči, smíchu a intuice? Budeme?
Velmi chaotický až surreálný román. Vývoj Česka za posledních 25 let? Zprvu ódy na život na vsi, no nebo spíš cynický chvalozpěv, takový drsnější Hájíček. Tady pipinky nechoděj s lahví Klášterního tajemství za stodolu, tady se leje první liga a ještě před občankou okusej lecjakej fet. Undergroundová svoboda přelomu tisíciletí, akce ve squattu a pomalu zapadání do kolesa moderního světa. To, co zatím působilo jako reálný popis života v té době, jen s více vykořeněnýma postavama, se pomalu mění ve vizi budoucnosti. Jak by to mohlo vypadat před Pádem. A závěr? Idyla ve stylu Bondyho Invalidních sourozenců, teda jen pro hrstku hlavních postav. Jako bavilo mne to, jen sem nechápala určitou grafomanskou onanii, jestli jako ozvláštnění říkající, že tenhle román je postmoderní dada a ne běžná narace - způsob vyprávění, sloh nemám tak na mysli, jako ty trapný tučně psaný vsuvky, to bylo pro mne pozérsky "aby jako to byl divnej román". Navíc asi tak v poslední pětině to ulítlo a text se změnil na "bláboly" ("ona je hrozně lakomá, už mi neumyje záda...Ave Eva volá, Zviřátko, Kousátko, proč mě to nebere?"). Vadila mi i ta myšlenka, co vede k apokalypse, tedy obžaloba moderních technologií. Působilo to na mne "Pohlovsky" (Věra Pohlová:) )
Začetla jsem se do knihy... normalizační Sudety... Řekla jsem si: kde je ten existencionální román o současné společnosti, o kterém si píše na obálce? Ale řekla jsem si, že i na to snad dojde. A opravdu došlo. Román je opravdu skvělý, nemohla jsem se od něj odtrhnout. Jen lyrické pasáže, které naprosto nesouvisely s okolním dějem, mě poněkud rušily. A možná i množství postav, které se objevily, pak zmizely, a když jsem na ně už pomalu zapomněla, opět se objevily. Kdyby aspoň neměly občas tak podobná jména... (nebo jsem jediná, kdo si neustále pletl Lakmé a Lonvé?)