JUDr. Milada Horáková se stala obětí justiční vraždy jako členka demokratické opozice proti režimu komunistické strany. Její dopisy byly napsány ve třech závěrečných dnech jejího života ve dnech 24. až 27. června 1950. Jsou důkazem vnitřní síly této ženy a mají nám všem stále co říci, ačkoli byly určeny rodině a nejbližším přátelům. Dopisy byly rodině vydány až v roce 1990. Dopisy Milady Horákové z pankrácké cely smrti byly rodině vydány až po pádu komunistického režimu, přestože ve svém "posledním přání" žádala, aby tak bylo učiněno po její popravě. Tyto dopisy - z nichž poslední byl napsán jen 2 hodiny před její smrtí - jsou lidsky přesvědčivým dokumentem o ženě - političce a sociální pracovnici, plné životní moudrosti a srdce plného lásky.
Na čo myslíte, keď vás o pár hodín popravia? Milada Horáková sa neľutovala, našla v sebe silu napísať listy plné lásky svojim najbližším. “Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba.”
Svátek slaví Milady 8. února. Milady jsou obvykle velmi přitažlivé a elegantní ženy. Jsou také opatrné, trochu plaché a trvá jim určitou dobu, než zareagují. U těchto žen můžeme pozorovat vysoké procento intuice. Jsou prozíravé, pokud jde o důležité etapy v jejich životě. Pokud se k někomu Milady připoutají, v zásadě je to nadlouho. Při rozhodování jsou rozumné.
Nejhorší na tom je, že tyhle dopisy se nejspíš nikdy nedostaly do rukou těm, kterým byly určeny.
Když před pár lety běžel v kinech film MILADA, šli jsme na něj. Bylo to hodně silné a ač vždy při cestě domů diskutujeme o prožitém filmovém zážitku, po zhlédnutí Milady jsme toho moc nenamluvili..
Milada Horáková měla bezpochyby neskutečně silný charakter. Srdce plné lásky, hlavu plnou ideálů. Věřila - v Boha, v lásku, v lidi. Možná by se dalo říct, že byla naivní, ale já obdivuji, že všechnu svou energii věnovala tomu, aby svět, v němž žila, byl lepší. Nesnáším její vrahy. A mám chuť nesnášet taky všechny ty malomyslné, kteří její popravu schvalovali. Bohužel, dnes se mnoho nezměnilo. Člověk je za snahu pomáhat lynčován. Jen naštěstí (ne takto veřejně, alespoň) nepřichází za své názory o život.
Doporučuji čtení či poslech (Taťjana Medvecká se toho zhostila neuvěřitelně procítěně). Jen varuji - je to silné a možná vás to uvede do myšlenkových spirál. Ale možná vám to dá i naději. Horáková je jedním z nejznámějších případů takového bezpráví, ale bylo jich mnohem, mnohem víc. Kéž by se takové věci už nikdy nemohly opakovat...
»Líbám Ti Tvé drahé ruce, celou svou bytostí říkám: děkuji Ti za vše, cos mi tak otcovsky dal, a prosím odpusť bolest, kterou jsem způsobila Tvému starému srdci. Pod stoletými lipami, na hodkovském hřbitůvku u zdi, tam si jednou všichni pobesedujeme o tom, co to bylo za rod, ti královských z Podhradního mlejna! Tatíčku, táto, byl jsi mezi láskami mého srdce. Víš o tom, stařečku, vůbec? Líbám Tvou hlavu, Tvé ruce, Ty jsi král z Hodkova. Ty to vydržíš. Na shledanou! Tvé ruce libá Milada.«
Vedieť, že o pár dní vás čaká poprava a aj napriek tomu písať listy v stave triezvej mysle, bez štipky sebaľútosti, v pravde a pokore bilancovať svoj život, priznať si chyby, no zároveň byť vďačný za všetky využité možnosti a navyše byť spokojný s tým, čo ste pre spoločnosť mali a mohli spraviť, tak to chce veľkého a vyzretého človeka, ktorým Milada Horáková určite bola.