Pohnutý příběh dvou mladých lidí, kteří odhalují pravdu o své rodinné historii Když Adam přijde do bytu Eviny babičky s tvrzením, že kdysi patřil jeho rodině, ani jeden ještě netuší, jak hluboko jsou jejich osudy propletené. Mezi starými zdmi začne ožívat pravda o lásce mezi jejich prarodiči, které rozdělila válka. Nově objevené skutečnosti otřesou nejen Eviným světem, ale i Adamovou vírou v dědečka, který jako jediný z rodiny přežil koncentrační tábor. Kolotoč křivd se znovu roztáčí. Obrátí se Adamův hněv proti Evě, nebo dokážou čelit stínům minulosti společně?
Naďa Reviláková vypráví příběh dvou mladých lidí, do jejichž životů se propisují historické i osobní zkušenosti jejich předků.
Kniha so židovskou tematikou ako minulosť a jej krivdy môžu ovplyvniť životy ďalších generácií a prežívanie súčasných mladých ľudí. Príjemné osvieženie, čo sa týka deja a (ne)spracovania rodinných tajomstiev a tráum od českej autorky.
Adam a Eva – dva mladí lidé, jejichž osudy se propletou. Když se jednoho dne náhodou potkají, zjistí, že jejich prarodiče se znali, dokonce se milovali. Avšak zasáhla válka a vše bylo jinak. Společně začnou pátrat po rodinné historii a začne se roztáčet kolotoč křivd a polopravd.
Rodinná tajemství, příběhy z druhé světové války, to vše mám ráda, proto jsem po knize sáhla a dobře jsem udělala. Autorka totiž do příběhu zakomponovalo něco, co se často v obdobných knihách neřeší – transgenerační přenos traumatu, aneb jak nás může ovlivnit to, co prožili naši předci. Rozhodně vás kniha donutí zamyslet se i nad vaší historií a možná odhalíte něco, co jste ani sami netušili.
Kniha je neskutečně čtivá, přečetla jsem ji za jedno odpoledne. Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka píše. Bylo zde i spousta krásných pasáží a zajímavých myšlenek. Musím se přiznat, že jsem místy nad příběhem musela přimhouřit oči, občas to bylo pro mě málo uvěřitelné, ale jako celek mě kniha prostě pohltila.
Rodinná tajemství, která odhalujeme, vás nutí číst dál. Ze začátku jsem si říkala, že je přeci jasné, kam nás autorka povede, ale to jsem se spletla. Bylo až neskutečné, jakou cestu si zvolila a co všechno do příběhu zakomponovala.
Musím zmínit i zajímavou obálku, o které jsem nejprve nevěděla, zda se mi vlastně líbí anebo ne, ale po dočtení knihy tu má svůj význam, a to mám u knížek ráda.
*2,5 já tuhle knihu chtěla doopravdy milovat. Moc jsem se na ni těšila, ale pak jsem po celou dobu šílela. Ano, jde o autorčinu první knihu pro dospělé, ale je dramaturgyně a psala pro děti.. mno... Takhle, abych byla upřímná .. nápad je to skvělý, tedy myslím to téma i řešení jednoho problému, kterému se prostřednictvím příběhu chtěla věnovat. Ale.... Proč to ostatní vidím jen já? Ne nevidím, našla jsem ještě další komentáře, s nimiž se ztotožňuji. Nicméně většina je z knihy nadšena. Jen tedy si říkám jestli jsou tak ignorančtí, tolerantní, benevolentní, mají nízké nároky? Čert ví, co vlastně. Ale fakt je, že ta kniha má neuvěřitelné množství chyb. Nemyslím ani jazykových nebo stylistických, ale vlastně faktických. Je tam spousta nelogických věcí, věci absurdní, přitažené za vlasy, věci, které se nemohly stát. Pozor, nemyslím ty, které jsou spojeny s koncentrákem. Jde třeba o to, že holka, která se bojí kluků, jen tak pozve kluka dovnitř na prohlídku bytu. Nezná ho, jen jí prostě něco začne blábolit. Potom s ním jede hned bůhví kam. Ten ji nechá v prázdném bazéně a kouká, co to s ní udělá. Neustále lže. Využívá ji. Ona radikálně jen tak změní své chování. Nebo třeba moment, kdy se opije, padne mezi policisty a ty ji láskyplně vezmou na oddělení... ale tu pohádku o Božence.... v reálu by podle popisu té akce skončila prostě na záchytce. Dále nedůvěřivá babička, která na všechny nevrle a uštěpačně seká... najednou Adámku sem a tam, byť ho moc nezná a byť se u ní objeví sám? Je tam spousta takových věcí, kdy mi oba byli protivní. Jednu dobu se jeví, že matka moc babičku nemusí... pak je to jinak. Nebo... prababička je v hospicu několik let... ne tak to doopravdy nechodí.. další věc, kterou si mohla dohledat. Takových věcí tam bylo několik. Stačilo se dohledat. Jen to by nesedělo do příběhu. Tak mi přišlo, že tu je hodně věcí překroucenou, aby se to hodilo. Ano, byla tu vidět ta kostra, co chce docílit a to postupné psaní jednotlivých kapitol. Ale, kdo by se s ním bavil s takovým chováním? Jo a ona se celou knihu morduje na zkoušky a pak to celé hodí jen tak za hlavu? Šlo to přece i jinak. Je mi z toho prostě smutno. Ta kniha má nevyužitý potenciál a bohužel, byť je o ní tento týden hodně slyšet, já se k davu nadšenců tedy nepřidávám.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Na kameni kámen se soustředí na téma transgeneračního přenosu traumat, čímž přináší nový a neotřelý pohled na dobu druhé světové války a koncentráku.
Kniha se čte rychle – za večer přečteno. Musela jsem číst dál, protože kniha je napínavá a potřebovala jsem vědět, jak to bylo a jak to dopadne. Babička skrývá tajemství, je odtažitá ke své dceři. Její matka Marie během druhé světové války nepočkala na Josefa, jak mu slíbila, když ho odváželi transportem do koncentráku. Jak to s nimi vlastně bylo? Co se stalo?
V současnosti sledujeme postavy Evy a Adama. Adam je strašně zvláštní postava. Toho potkat, tak se bojím. Během čtení jsem z něj pocitovala úzkost a i strach.
Autorka skvěle pracuje s atmosférou a postupně odkrývá vrstvy rodinné historie. Příběh je silný, někdy až mrazivý, ale zároveň lidský. Pokud hledáte knihu, která se dotýká minulosti a jejích dopadů na další generace, Na kameni kámen rozhodně stojí za přečtení.
Na kameni kámen beru jako takovou popularizační snahu zprostředkovat téma generačních a válečných traumat. Máme tady 21. století, období po covidu a stále probíhající válku na Ukrajině. V této dynamické době se v Praze náhodou setká nečekaný mladý pár. On je potomek rodiny navrátivší se z koncentračního tábora, ona součástí rodiny, která je do problematiky nějakým způsobem zapletená. Nečekaně utvoří pár, ale vztah dvojice je takový velký chodící red flag, že protagonistce trvá docela dlouhou dobu, než se rozhodne zakročit. Postupně se přesouváme téměř až do thrilleru, jenom aby vše bylo (ne)dořečeno v elipsách. Je to takový mišmaš vše možného, u něhož nedokážu s jistotou říct, čím se skutečně snaží být.
Adam a Eva. Setkají se náhodou, ale možná to není náhoda. Adam je trochu psychicky labilní a díky jeho postavě jsem se poprvé setkala s termínem transgenerační přenos traumat. Eva nemá jasno ve svých předcích, ale nikdy ji toto téma nezaujalo tak, aby po nich začala pátrat. Když se však seznámí s Adamem, který jí postupně odkrývá historii nejen své rodiny, ale i té její, rozhodně je překvapená. Historická rodinná pouta mezi oběma rodinami dostanou zcela nový rozměr poté, co se ukáže celá pravda. Líbilo se mi, že knížka se věnovala válečnému tématu a tématu holocaustu zase trochu jinak, než jsem kdy četla.
s. 169 V té chvíli se ozval ode dveří zvonek a vzápětí cvaknutí zámku. A pak hlas z předsíně. „Mami, jsi tu? Proč se zamykáš?“ Prostě odemkla? s. 166 zavřel za sebou dveře a otočil klíčem v zámku. O nějakém vytahování klíče ani slovo.