Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Ve svých knihách se také často dopouští jen těžko odhalitelných žertů a se svými čtenáři nejednou hraje rafinovanou hru, která mnohým z nich zůstane neodhalena.
Kniha bohužel již svým titulem vyvolává klamná očekávání. Asociace s Obrazem Doriana Graye (dokonce autorem přiznaná v textu) v kombinaci s tím, čím se Ladislav Fuks proslavil, tedy temnými psychologickými prózami hraničícími s hororem či fantastikou, mohou vyvolat očekávání tajemství. "Kdo je Martin Blaskowitz a čím je jeho portrét zvláštní?" Jenže žádná záhada se nekoná, obraz je jen psychologickým nástrojem. Kdo očekával něco víc, toho knížka zklame, V takovém očekávání jsem tuto knihu četl i já, a ačkoli bych jí rozhodně nezařadil mezi mé oblíbené, obsahuje prvky, které považuji za pozoruhodné. Největší chybou téhle knížky je určitě styl vyprávění. Vyprávění je zdlouhavé, hlavní postava ze začátku klade velký důraz na psychologii svých přátel z dětství, nicméně jejich popis vyznívá i přes veškerou snahu poněkud vágně až stereotypně. Titulní postava by si jistě zasloužila detailněji propracovaný charakter. Vypravěč nesmyslně obsáhle vysvětluje válečnou historii, navzdory tomu, že se děj odehrává jen 8 let po válce a oba zúčastnění ji prožili na stejném místě jako dospělí lidé, naproti tomu otázky svého hosta na mezery ve vyprávění odbíjí jako nevýznamné. Tenhle aspekt vyprávění, který se v knize častokrát opakuje, upřímně nedokážu pochopit. Trochu to působí, jakoby si autor byl vědom chybějících informací v příběhu, nicméně mu nestálo za námahu je nějak zalepit. Proti své vůli jsem se během četby spíše vciťoval do postavy Potockého, který ze začátku poněkud znuděně okukuje obrazy v pokoji a až o hodně později jej vyprávění začne zajímat. Ocenit bych naopak chtěl spíše to, o co se autor v tomto textu pokusil, a to zejména v kontextu doby, ve kterém tato kniha vyšla, tedy na počátku 80. let. Kniha neobsahuje až na jednu pasáž téměř žádné ústupky tehdejší cenzuře (mám na mysli poněkud přehnané líčení bombardování Drážďan), naopak některé aspekty textu vykazují poměrně odvážný autorův přístup. Už jen mazání rozdílů mezi Čechy a Němci a ukázka jejich umělého vytvoření za války jdou proti zjednodušenému narativu tehdejší propagandy, zejména je zde ale patrná homosexuální linka. Ač to není nikdy zcela otevřeně řečeno, tento význam je v textu jasně viditelný, například když vypravěč popisuje Martinovu tvář, či doslova mluví o své lásce k němu. Dostat takovýto text přes cenzuru v době, kdy homosexualita byla trestná, a to zejména když sám autor byl režimem kvůli své orientaci pronásledován a vydírán, muselo vyžadovat notnou dávku odvahy. Věčná škoda, že Fuks nemohl za svého života tvořit ve svobodnějším prostředí, jaké knihy by asi napsal.
4,5* Stručná dráma o živote počas a po druhej svetovej vojne, rozprávanie hovorové, ale chvíľami až zastarané a melancholické. Kontrast je efektný a navodzuje jedinečný pocit. Je to plné, ktoré majú za cieľ chytiť za srdce (a do pasce) aj úplného netvora. Rozprávačské linky minulosti a prítomnosti sa plynule striedajú a vlievajú sa do seba. Plynú nenútene, ale zároveň v sebe majú potrebnú naliehavosť, strhnú vás ako prúd a vy čítate a čítate. Prežijú to? Neprežijú? Odíde lotor alebo dopočúva príbeh až do skonania?
Kniha sa dá odložiť, aj sa k nej vieme pomerne frustrovane vrátiť, rozprávač totiž paradoxne nie je vôbec "zdielny", a to človeku vŕta v hlave viac jeho povojnovú lifestory, ktorú sa rozhodne ponúknuť známemu spisovateľovi polobrakov spolu s vínečkom. Teda, rozprávač nie je zdielny tam, kde to treba. Takže ostáva len čakať a dúfať v rozuzlenie, ktoré môže / nemusí byť tým, čím sa celý čas javí.
Kniha má všetky tie očakávané tragédie povojnovej generácie - pretrhnuté priateľstvá, popis okupácie, stratené kontakty a životy. Zároveň je to ale hlboká introspektíva do samého seba, do povojnového zmýšlania preživšieho, ktoré nie je úplne to, čo som očakávala. Nie je v tom primárne sláva z prežitia, ani ťažké varovanie: "Už nikdy viac (a odpúšťam)". Je to skôr mozaika - toto sa stalo, takto sme na tom boli, toto som zažil. Obyčajný ľudský príbeh, akých boli tisíce, státisíce a s hojnou prímesou pomsty. Nad pomstou tu totiž nikto nie je. Konečne. Udrží v napätí až do konca.
Vytáčel mě styl vypravěče a jeho postoj k celému příběhu. Zápletku a rozuzlení aby člověk skoro hledal. Nebýt tématu a nevšedního způsobu vyprávění, asi bych knihu odložila.