Tichý nájemník

by Zuzana Dostálová

Deváťačka Ester je na první pohled obyčejná holka: Žije s tátou a mámou, chtěla by jít na uměleckou školu a obdivuje spolužačku Henrietu. Jenže brzy zjistíme, že nic není, jak se zdá: Ester ubíjí kontrolující maminka, napjatá rodinná atmosféra i vlastní nejistoty. Své strachy obrací proti sobě a „řešení“ nachází v sebepoškozování. Její rodiče dlouho nemají o ničem tušení, pohlcuje je péče o nepříliš laskavého, ale nemohoucího dědečka i vlastní vztahové potíže. Esterčiny bolesti tak zaznamená až její třídní učitelka. I ta se snaží dívce najít účinnou a rychlou odbornou pomoc, ačkoli sama se musí vypořádat s vlastními traumaty. Jak se vlastně taková pomoc hledá? A přijde včas?

Zuzana Dostálová ve svém novém románu předestírá příběh jedné rodiny hned z několika perspektiv. Ukazuje, že v každém zdánlivě spokojeném domově přebývá ještě tichý nájemník, který dovede spolehlivě rozleptat radost.

296 pages, Hardcover

First published May 7, 2025

About the author

Zuzana Dostálová (1976) je violoncellistka a spisovatelka. V roce 2016 publikovala svou prvotinu Proč všichni odcházejí, která se v roce 2024 dočkala v Pasece reedice. Je zakladatelkou projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou vydala novelu Johana (Paseka 2018) a ve stejném roce vyšel v Pasece její druhý román Hodinky od Ašera, po kterém v roce 2020 následoval Soběstačný. Jejím posledním literárním počinem je román Karneval zvířat (Paseka 2023), který s nadhledem popisuje těžký život hudebních umělců.

Reviews

[Jitka Č. · Rating 2 out of 5]

Když vám nesedne knížka, která je všeobecně oblíbená, zabývá se ohromně důležitým tématem a navíc je od vaší oblíbený autorky, je hrozně těžký o tom psát. Tenhle příspěvek odkládám už dýl jak měsíc, protože pořád trochu přemýšlím, jestli nebyla chyba u mě. Na druhý straně, asi neexistuje nic, co by univerzálně sedlo každýmu - Tichý nájemník se bohužel řadí k dílům, který prostě vůbec nesedly mně.

První kapitoly jsem byla nadšená a doufala jsem, že to bude podobná pecka jako Soběstačný. Kniha uvěřitelně servíruje drsný situace, realisticky zachycuje vnitřní svět postav, a ocenila jsem tématiku duševního zdraví dětí v kontextu rodiny, která není prvoplánově patologická. To mi přijde důležitý zobrazit - dětská duše nemusí trpět jenom v očividně dysfunkčních rodinách, a je důležitý všímat si varovných znamení, i když se snažíte dělat všechno správně.

Fajn mi přišla i edukativní složka zachycující to, jakou roli mohou v takových případech hrát vzdělávací instituce a dospělí mimo rodinný systém - včetně zmiňování různých statistik ohledně sebepoškozování a aplikací, který lze využít. Na druhý straně, tady už se to za mě začínalo lámat.
Občas jsem měla pocit, že jsou edukativní části v příběhu trochu na sílu, a přemýšlela jsem, jestli by líp nefungovaly v doslovu, kde by si čtenáři mohli načíst důležitý studie a odkazy. V promluvách postav působily informativní pasáže trochu… kostrbatě. Rozhovory působily občas nepřirozeně, jako by si postavy vzájemně četly články z internetu.

Největší problém ale byla šíře témat, který knížka adresuje. Kromě sebepoškozování, který by na jeden román bohatě vystačilo, tu máme další milion vážných témat, co by samy o sobě vystačily na samostatný příběh. Působilo to pak na mě povrchně, uspěchaně. A na závěr, kdy autorka pustila na postavy několik bomb a prostě je opustila, mě vyloženě naštval.

Je to škoda. Když smícháte příliš dobrých ingrediencí, může se vám stát, že se ve výsledném jídle perou, ale dohromady nefungují. To byl pro mě případ téhle knihy. Zuzana Dostálová umí psát, ale osobně si budu muset spravit chuť až dalším jejím románem. Tohle mi prostě nezachutnalo.

[Adri Dosi · Rating 3 out of 5]

Musela jsem si to promyslet a jít to napsat na počítač, než abych to datlovala na mobilu. Takhle... je skvělé, že se autorka rozhodla věnovat tabuizovaným tématům. Její předešlá kniha, tedy její prvotina, mne dojala a byla jsem z ní ohromně nadšená a ztotožněná.
Tady však mám dost poznámek....
Kde začít..
Odkud..
Takže... snaha řešit tu problém, kdy se děti sebepoškozují... je ok... zájem češtinářky je super... i to, že se chce věnovat dětem, pomoci jim a i to konstatování o těch rodičích.. nicméně i ona sama se nakonec dopouští konstatování, že ani ona sama neví, proč to ty děti dělají a nechápe to...
a přitom to z děje jasně vyplývalo...
nekomunikujeme spolu... už od mala děti rádoby chrání... tedy před nimi nemluví, nemluví s nimi, mluví ale mimo ně a stejně to vnímají... a pak už neví, jak na to... jak to říct... v reálu jde spíše o to, že si mnohdy nechtějí dát tu práci, aby jim něco vysvětlili, aby se s nimi bavili a tím pádem přijali běžné věci života... starosti rodiny, rodičů... proč babi nesnáší druhého dědu a podobně.. a pak se to rodinami táhne jako červená nit...
a blbost, že nic nebylo...
opět jsme tu u generačních traumat
opět tu máme věci, které i v minulosti měly dopad nějaký, jen se o to prostě nemluvilo...
nejde o trendy a podobné věci, jak by se mohlo zdát.
Matka, která zcela zapomněla, co cítila ve stejném věku.
Z jedné strany chráníme dceru...ale z druhé, jen lamentujeme, peskujeme, naříkáme, bojíme se, stěžujeme si.. a pak v době, kdy si začíná uvědomovat zlom, zodpovědnost a všechno, nemá mít strach, press. Necítí jistotu. Nemá podporu. Sebepoškozování je pro ně ventilem.
Matka ji neobejme.. neřekne jí, že ji má ráda, nepochválí ji za nic, netráví spolu čas, který chce ona, tedy ne matka a není spojen s nějakou povinností...

Sice nemají peníze... což je divné, matka účetní, otec v dost dobré pozici architekta, už to je divné, prostě je, kdyby dali jiné povolání...ok to je narážka na to, jak neustále řeší, že nemají peníze, a proto není možné to a ono. Natož, aby se jelo na výlet, dovolenou a podobně.

neřku-li, že prarodiče se angažují a paradox.. celou dobu je dědeček popisován jako pan bohatý, hlava podnikatel a proutník a nakonec to byl komunista?... jako chyběl mi k tomu most. Zvlášť potom, co se syn celou dobu bál, že na něj praskne jeho avantýra, protože spali se stejnou babou. Jo a mimochodem... syn prostě jednou uklouzne a má schízu od chvíle, kdy jeho otec děvkař si začne se stejnou babou... on okamžitě zcela automaticky a bez žádného důkazu pojme přesvědčení, že to otec ví a že to použije proti němu... proč.. proč by měl mít otec důvod tohle vyslepičit snaše... z jakého důvodu a když těch bab měl otec milion, jak zrovna poznal, že zrovna s touhle měl i syn..nebylo tam nějak zrovna extra vysvětleno, proč ho neměl rád, jako proto, že byl děvkař? Tak se to jevilo. Babička Nina? ...
No a nakonec to dopadlo tak, že z toho tak vyšiloval, že se o něj potom úzkostlivě staral. Byť ho předtím nesnášel. Jen, aby se nedostal k ženě a dceři. Zábran do osobních problémů si vůbec nepustil k sobě, jak to působí na okolí..tedy rodinu. Jak je to ovlivňuje, jak se museli finančně stáhnout. I tu bylo divné, že děda zjevně nic neplatí, ani léky, léčbu, to, že se starají je samozřejmostí. Byť on byl vyobrazen jako pracháč a oni měli hluboko do kapsy.
A jsme si vůbec jisti i faktem, že když někoho nesnášíte, máte jen nucené slušné návštěvy bez manželky... tak najednou ho nastěhujete do svého obýváku? A manželka to prostě jen tak vezme, protože je to prostě otec? I když předtím jste se nestarali, nenavštěvovali svým způsobem. Neměli se rádi?

A potom.rozhodnutí, kam dál na školu padlo až v devítce? U gymplu ok, ale u umělky? Hezky kreslí? Dokud jí někdo neřekl, že hezky kreslí, tak kde nic tu nic, celou dobu jí bavilo ale psaní... a najednou umělka? Do té doby si ani doma nekreslila? Jen psala? Nějak zuřivě nic?
A potom... pokud hezky kreslí... to jako si jen tak řeknu v září v devítce? Taková hloupost.
Abyste se mohli přihlásit na školu tak jeden kurzík to nespraví. Ta děcka si chystají portfolia už od 7 třídy. Tak jdou i známky už od sedmé třídy. Nestačí rozhodnutí na poslední chvíli. Tohle bylo možné tak 40 let zpět ne teď v této době. Teď už se dítě bohužel bez přípravy nedostane. Je totiž tolik talentovaných dětí, že i když se jich tam hlásí 400 nebo 500, berou jen 30. V reálu třeba na grafiku 275 a berou 10. Musí už na přijímačky mít hotové portfolio 30 prací a ne pouze kresbičky ale B1 velké práce, zátiší, portréty, koláže, malby, uhel, křída, pastel, plakáty, animace, plastické modely z hlíny a podobně. Tohle nejde připravit za 3 měsíce. Neb.. přihláška se podává už v listopadu a na začátku ledna ty přijímačky jsou, tedy až do letošního roku, po úpravě legislativy jsou asi posunuty spolu s ostatními na březen. ... A jen kurzík nestačí, protože součástí je test z 5 předmětů. Součástí přijímaček je ústní a tedy celodenní zkoušky v jehož rámci jsou 3 úkoly... portrét, zátiší a podobně, podle toho, co vylosují. Někde jsou ty zkoušky i dvoudenní. Prostě je to hodně zjednodušené, zploštělé a svým způsobem je to jen aby bylo něco extra? Ano, kurzy před přijímačkami jsou, aby se ještě navíc, co chodí do výtvarky něco naučili. Napadlo by vás tohle říct o violoncellistovi? Do deváté třídy nehrál, v září se rozhodl? A hurá, po kurzíku se dostal? Tohle funguje stejně. Pouze talent, který se nerozvíjel prací...se tam už dnes nemá šanci dostat. Ty děti ten talent mají taky a ještě ho iks let rozvíjely a je brutální vidět, jak se posouvají jak na ZUŠ tak, když vlezou na Suš...a bohužel je nic neučí od začátku. Na to není čas, staví se a rozvíjí dál, a pokud ty věci už neumí, tak nemá šanci se chytit. Plácá se v tom až se bohužel utopí.
Přijde mi, že ta umělka je tam tak násilně, aby nebyla na gymplu. Ale přitom... buď by se měla postava Ester místo psaní vyžívat v kreslení a tedy to mohla, ty děti se hodně vykreslují. Takže tam mohly být popisy i samotné kresby. Neboooo... když tak zuřivě píše... ji mohla hodit přes dramaťák na konzervatoř, to by bylo také mnohem důvěryhodnější. Už i proto, že by se tam mohla vyjádřit z toho pressu. S obojím máme zkušenosti... ale v každém případě... toto ne.
A popravdě... víte, že v reálu k nejvíce proměnám pohlaví dochází na uměleckých školách? Jsou zde totiž nejvíce extravagantní a svobodomyslné typy lidí. Zároveň je to i velmi náročný stresový obor.. takže se sebepoškozováním jít na uměleckou je svým způsobem kontraindikace... Protože ve škole jste kolikrát od sedmi do sedmi.. stres je tam ohromný, protože už od začátku pracují na projektech, je to hodně subjektivní hodnocení a ty klauzury... kdy za měsíc jsou nuceni vyrobit ručně sakumprdum knihu, tedy jak s obsahem, ilustracemi, vazbou, ručně sešité a podobně... takže asi tak.. tam by dítě, které už se na základce sebepoškozuje se asi podřezalo...
Vidím prostě v té knize spoustu věcí nedotažených, které mohly být dotaženy a mohlo to být zjištěno.
I ona učitelka vlastně nekomunikovala se svou matkou...
ehm...
I to dědictví zůstalo tak hořce viset ve vzduchu...a jen tak mimochodem...i to dědické řízení probíhá jinak.
A ještě...tak se starali o dědu nemohoucího a neměli absolutní ponětí, když byl v dluzích? jako nic domů nechodilo a tak? Jo...a to dědictví dělal stejný právník, který se věnoval úplně jinému právu? I to mne zarazilo. Vzhledem k tomu, že na to jsou spešl právníci. V každém případě to nebylo zcela jasné.
Nicméně, pokud tím autorka chtěla zarýpat v tom, že vlastně spolu nekomunikujeme.. tak jo.. toto se jí povedlo.
Kniha se četla sice skvěle, ale byly tam věci, které mne iritovaly a které mi zůstaly viset ve vzduchu.
Ano, komunikujme spolu, protože nevíme, kdy bude poslední naše hodina. Jak moc to potom ovlivní okolí......

Ještě se musím zastavit nad pojmem.... kontrolující maminka.... dočetla jsem se až teď na databázi. Ester měla 15 a dotazy, jak bylo ve škole, jaké známky, běž uklízet nebo dotaz, kam jdeš....a až na popud učitelky se šla jakože s úklidem podívat, co se děje a bylo jí to nepříjemné, není příliš kontrolující maminka. Bože. Taková matka musí mít vše pod kontrolou. Nikam bez ní. Nic bez ní. Nemůžete si vést deník, čte komunikaci v dopisech, mobilech, vybírá vám s kým se bavíte, co máte na sobě...ne že se do toho jen rýpe maximálně. A vlastně to neřeší, protože ta holka chodila v čem chtěla. A mnoho dalšího. Třeba i ten nesmyslný dotaz na známky. Dnes už se na známky neptá. Neptá se 15 let. S Bakalářema tohle jednoduše odpadá a je to trapné, protože aktuálně rodič ví kolikrát známku dříve než dítě a prostě mu chodí i upozornění, když známku nějakou dostane. Takže dříve, než to dítě dojde domů to ví. Od 15 let má navíc svůj přístup do bakalářů i to dítě, takže i toto je mimo? Trochu?

Tichý nájemník jako ukázka toho, že i nejvíce spokojená rodina má problémy? Každá? Ano, i ne. A popravdě, tahle rodina v žádném případě nebyla už od začátku spokojená a poklidná. To jen oni to tvrdili, protože v ní v reálu vnímali jen sebe a mají dojem, že takhle normální rodina vypadá...ale ostatně...jak může být poklidná a spokojená, když v anotaci je psáno kontrolující..to se projevuje i venku. I když ano, to ano, lidé taky své okolí přes sebe moc nevnímají, takže si nevšimnou ani rodiny, kde jsou agresoři, protože se navenek snaží držet tvář. A možná to bych tu vypíchla .že v reálu se maskujeme a měli bychom být k okolí všímavější, aby nám neunikly závažné věci. A pak se nedivili, až se něco semele, že se jevil ok. Ano, za každými dveřmi je tajemství. Toto ano. Nicméně, stále polemizují nad tím a prostě 4* ne. Protože je to prostě spousta závažných témat zpracovaných strašně uspěchaně, nedotažené a smíchané do jednoho maglajzu. To vše chtěla vyřešit na necelých 300 stranách.
Celkově bych tu knihu radikálně překopala. Myšlenka se mi totiž líbila. Dobře se četla, ale udělala bych tam prostě jen dvě ty osy, kterých bych se držela. Zjednodušila bych to. A věnovala bych se především hlavním postavám. Žádné blbosti, které se tam nabalovaly a nebyly dořešeny. Ne na 300 stranách. Zaměřila bych se na nějaké centrální téma, tedy sebepoškozování... ne netvrdila bych problém po covidu, problém v současnosti... absolutní blbost, v pubertě se děcka sebepoškozovaly i když bylo mně 16... jen se o tom mlčelo, bylo to tabu a končilo se na psychině nebo prostě se to neřešilo ... a to je prosím doba před více než 30 lety. Neházejme vše na děti ZET a covid a bla bla...
Rodiče pokud budou o sobě hlásat, že mají finanční problémy, mělo by být s jejich povoláním být řečeno proč, nebo to povolání upravit... nebo upustit od dojmu, že nevyjdu do výplaty. To samé bych dotáhla se školou... jako ostatně tam vlastně bylo nastoleno ještě jedno mega velké téma... s nímž vlastně se pracovalo pouze v tom stylu, že děda zabíral místo, že se táta staral, krmil, nic vidět nebylo, děda mluvil mimo a máma se složila, v reálu ji radši odstranil do lázní... ale téma umírání v rodině ... jaký dopad to má na dítě.. to tam bylo pouze jen tak zlehka.. a vlastně opět se tam vůbec nikdo s tím dítětem nebavil...mno.. což jako je dost pádný důvod, aby se někdo sebepoškozoval... nicméně... je tam toho prostě strašně moc na jedné hromadě.

[Marek Botha · Rating 3 out of 5]

Rozumím potřebě vyzdvihnout zrovna tato témata, ale v některých ohledech to působí spíš jako opatrná ilustrační ukázka. Kolem těžkých motivů se krouží a díky střídání perspektiv jednotlivých postav se autorka nepříjemným momentů celkem elegantně vyhýbá. Je to rozhodně čtivé, jen bych od této látky čekal větší úder na solar.

[Jana P. · Rating 4 out of 5]

S knihami Zuzany Dostálové mám skvělou zkušenost - vždycky přijde se zajímavým tématem a je to vždycky neuvěřitelně čtivě napsané. Takže na její novinku jsem byla velice zvědavá. No a jsem ráda, že jsem opět nebyla zklamaná.
Tichý nájemník v sobě obsahuje řadu témat, všechna dost těžká a závažná, svůj prostor v literatuře si určitě zaslouží. V popředí pak stojí téma sebepoškozování a to, s jakými těžkostmi se setkávají dnešní dospívající a jak je pro starší generace těžké situaci mladých lidí pochopit a brát hlavně vážně, nezlehčovat. Což je určitě téma, které je důležité v literatuře zpracovávat a snažit se přibližovat čtenářům napříč věkovými skupinami. Kdyby tahle kniha dokázala aspoň někomu pomoci, urovnat mezigenerační vztahy, otevřít oči, ulehčit komunikaci, přinést aspoň trochu pochopení, určitě mělo smysl ji napsat a vydat. Myslím, že každá generace má své vlastní specifické těžkosti, s nimž se musí vypořádat, a nemá smysl se přít o to, "kdo to má těžší" - to nic neřeší.
Stejně jako předchozí knihy je tato kniha velice čtivá. I přes těžká témata se mi od knihy těžko odpoutávalo, začetla jsem se vždy velice rychle a snadno. Autorka umí upoutat od samého začátku.
Jednu hvězdu ubírám z prostého důvodu - kniha Soběstačný od paní autorky mne zasáhla přeci jen o kousek víc. Určitě ale i tak moc doporučuju, tohle bylo opět skvělý.

[Medeiros · Rating 1 out of 5]

DNF.

str. 67 Děsí se klimatickejch změn ... A já se toho bojím taky. Jako dost. ... Vstala, vyhodila plechovku do koše
Neměla by třídit, když je tak vyděšená?

[Zuzka-knižníček · Rating 4 out of 5]

Na knize si velmi cením tématu, které je stěžejní a provází nás celou knihou, a to sebepoškozování. Dále mi přišlo velmi trefné psaní jednotlivých kapitol dle hlavních postav - matky, otce, učitelky a hlavní hrdinky Ester. Dávám nám to alespoň vzhled do všech postav a myšlenek a ukazuje nám to, že opravdu nikdy nic není černobílé. Trošku strašidelné bylo, když jsem se v některých otázkách-poznámkách matky poznala, věřím, že jsem nebyla jediná ;-) Plný počet hvězdiček nedávám pouze z důvodu, že ke konci jsem byla trošku rozpačitá, nevím přesně co, ale něco mi tak chybělo. K přečtení ale moc ráda doporučím, knížka vedla k zamyšlení a to je vždy pouze ku prospěchu.

[Bara · Rating 2 out of 5]

Autorku mam rada, ovsem postavy jsou az neuveritelne ploche a vubec jsem nemela zajem zjistit, co se s nimi stane. Bohuzel. Chapu, ze slo o zvednuti tematu, ale tak nejak to bylo klise za klise.

[Katka · Rating 5 out of 5]

Chvili trvalo nez jsem se zacetla, ale postava Rebeky se mi velmi libila a tim udrzela pozornost. Tema velmi zajimave, celkove pohled na vsechny generace a jejich pristupy k zivotu.

[Marek · Rating 5 out of 5]

Hlavní postavou je mladá dívka ESTER, která navštěvuje 9. ročník základní školy. Žije v jedné domácnosti se svou mamkou MARKÉTOU a tátou IGOREM. Ester obdivuje svoji spolužačku HENRIETU.

Na první pohled vypadá všechno v pořádku. Táta od Ester je architektem, její máma pracuje jako účetní ze svého domu. Ester je jedináček. Rodina je po finanční stránce zabezpečena, ale Ester chybí komunikace s rodiči a jejich vlídné slovo.

Kapitoly jsou vyprávěny z různých úhlů pohledů hlavních postav (Rebeka, Ester, Markéta, Igor).

Líbila se mi REBEKA, což je třídní učitelka od Ester. Vyučuje český jazyk a literaturu. Líbil se mi její přístup ke studentům, byla všímavá a laskavá. Založila také skupinu na WhatsApp, která byla určena pro její žáky a zde se mohli setkávat a pokládat různé otázky, pokud něco potřebovali nebo si nevěděli s něčím rady. Jejím přístupem si mě získala. V knize se dočteme o jejím soukromém životě a jejích vztazích.

Tématem knihy je sebepoškozování a v románu nalezneme další důležitá témata související s dnešními dospívajícími dětmi. Mluví se o ní jako o generaci Z, tj. generaci, která vyrůstala na internetu, mobilech, sociálních sítích a aktuálně využívající umělou inteligenci. Když jsem byl ve věku dnešních dospívajících, takové vymoženosti nebyly. Postupně se objevovaly, ale pokud se zaměřím na 9. třídu, nevlastnil jsem počítač, mobil, neměl jsem internet, sociální sítě apod. Jenže dnešní doba je jiná od doby, ve které jsem vyrůstal, a dá se říci, že jsem rád, že jsem vyrůstal v době, v jaké jsem vyrůstal. Dalo by se z jedné strany říci, že mladí lidé si mají k sobě ještě blíže, když mají sociální sítě, ale nemusí tomu tak být. Má to svou odvrácenou stranu jako třeba to, že se lidé na sociálních sítích snaží dělat lepší, než ve skutečnosti jsou a může také někoho postihnout kyberšikana.

Pro mě je nepředstavitelné, že bych se sebepoškozoval. Při pomyšlení na to se mi dělá špatně, ale příběh Ester mi otevřel nové obzory. V knize je vysvětleno, jak k tomu u mladých lidí dochází, co je příčinou a jak to řešit. Autorka do knihy občas vkládá krátké články, kde se o tom dočteme podrobnější informace.

V knize nalezneme také chaty studentů, což autorka dokonale vystihla. Dnešní mladí lidé mají svoji mluvu a používají zkratky jako omg, btf, random aj. O některých zkratkách vím, co znamenají, pro vysvětlení jiných jsem se musel podívat na internet.

Podle mě je ze všeho nejdůležitější komunikace, tolerance a vlídné slovo mezi rodiči a dětmi a to platí na obou stranách. Je nezbytně důležité, aby se rodiče věnovali svým dětem, zajímali se o jejich studium a také se ptali na jejich zájmy. Pokud rodiče požadují po dětech nějaké úkoly, na což mají právo, tak by jim to měli říct laskavě. Doopravdy záleží na tom, jakým způsobem jim to řekneme, a podle toho se to pak odvíjí.

Rodiče zodpovídají za své děti, a pokud budou s nimi trávit dostatek času, tak by měli zpozorovat, že něco není v pořádku a můžou okamžitě reagovat. Vím, že dnešní doba je rychlá, ale neměli bychom zapomínat na svoje děti. Měli bychom s nimi komunikovat a také s nimi podniknou nějaké výlety.

Je evidentní, že v Česku je nedostatek psychologů a psychiatrů pro lidi, kteří pomoc nutně potřebují. O to je to horší, když okamžitou pomoc potřebují děti a dospívající lidé, kteří musí čekat na objednání dlouhou dobu – několik měsíců. O tomto tématu je v knize také několik slov.

V knize se nacházejí také jemné filosofické myšlenky, což se mi líbilo.

Zajímavé bylo také téma velkého věkového rozdílu mezi mužem a ženou.

V závěru knihy se nachází kapitola POTŘEBUJETE POMOC OHLEDNĚ SEBEPOŠKOZOVÁNÍ? Zde nalezneme odpovídající kontakty.

Závěr knihy byl pro mě šokující. Rozhodně jsem čekal jiný závěr.

Knihu určitě doporučuji k přečtení pro všechny čtenáře – pro rodiče a také pro dospívající čtenáře. Pokud se v rodině dospívajícího objeví sebepoškozování, je nutné to co nejrychleji řešit. Nejlépe se obrátit na odbornou pomoc a nezavírat před tím oči. Sebepoškozování u dětí a dospívajících se může objevit v jakékoliv rodině a není to žádná ostuda. Prostě se to může stát. Pro rodiče je to zpočátku určitě velký šok a nedokážou to pochopit, ale důležité je okamžitě jednat a podporovat svoje dítě.

Oceňuji, že se v knize nachází větší font písma.

Kniha má pěknou obálku.

[Edita · Rating 4 out of 5]

Kniha je vyprávěna několika hrdiny, ale přesto zůstává něco zatajene, co se nedozvíme vůbec. U autorky mám rada, ze píše i Břevnově, je odtud a já taky.
Jako hlavní vyprávěcku bych označila Rebeku, asi třicetiletou ucitelku češtiny, která po rozvodu hledá podnájem a tam ji nějaký muz obtěžuje, pak prchá ke kamarádce a nakonec si najde staršího muze - právníka Teodora, se kterým je svobodná a šťastná, on je bohatý, ale bohužel na konci knihy umírá a Rebeka zjišťuje, ze je těhotná.
Další vypraveckou je Ester, devatacka, která tu rozehrává asi hlavní téma - sebeposkozovani, řeže se, je toho na ni moc, nerozumí si s mámou, prijimacky, pocity nedostatecnosti, sociální sítě. Ale dostává se na školu uměleckou, takže s předstihem. Pak par kapitol vypráví její mama a táta, ten se stara o svého umírajícího otce, starého stebaka, a boji se, aby nevyzradil jeho poměr z práce.
Do vsech souvislosti nevidíme, nevíme třeba moc o Teodorovi, ani o tom dědovi. Vlastně ani úplně o rodičích, ale to prave nechává prostor. Asi hlavním apelem je ten nedostatek psychologů pro deti a jejich sebeposkozovani.
Ale kdo je ten nájemník? Možná deda, možná to sebeposkozovani a úzkost, možná my všichni tady na světě.

[Jana Černá · Rating 2 out of 5]

Po Soběstačném, který mě sejmul, je Tichý nájemník zklamání. Složité a aktuální téma je uchopené zjednodušeně a odpovídá tomu i jazyk. Vyjadřování puberťačky a učitelky prakticky k nerozeznání. Vnitřní monology nebo delší dialogy napsané, jako by si někdo, kdo tomu moc nerozumí, pro sebe psal úvahu do deníčku. Postavy neschopné mě zaujmout. Rebečin i Esteřin příběh mě začal víc zajímat na posledních deseti stránkách.

Přitom z událostí, které máme ještě všichni v živé paměti - lockdown, domácí výuka, začátek války na Ukrajině, průšvih s přijímačkami na střední školy - šla vytřískat strašně dobrá kniha, kdyby autorka jen neklouzala po jejich povrchu, aniž by hlouběji zkoumala důsledky pro jednotlivé postavy.

[Baru · Rating 4 out of 5]

Přemýšlela jsem, jestli dám knížce 4 nebo 5 hvězdiček a nakonec jsem zvolila 4, a to z toho důvodu, že když bych knížku měla porovnat s jiným dílem spisovatelky - Soběstačný, tak mě tento příběh zas až tak nevzal.

U Soběstačného jsem plakala a pocity ve mně zůstaly opravdu dlouho.

Tady mě příběh také pohltil.. kniha se čte velmi dobře.

Překvapila mě zápletka na konci, kdy Teodor zemřel. To byl za mě zajímavý nečekaný krok. Byla jsem překvapena koncem přátelství mezi Rebekou a její kamarádkou, to byl taky silný moment, i když v knize nebyl nijak zvlášť vyzdvihován. Neměla jsem pocit, že by to nějak významně ovlivnilo dění, a i přesto mě to dost vzalo. Dokázala jsem se vcítit.

Poselství o sebepoškozování je určitě potřeba. Mluva, kterou deváťačka Ester používá určitě zaujme lidi, kterých by se tento problém mohl týkat.

Knihu doporučuji a posílám dál mé mladší sestře!

Mně osobně se kniha četla dobře, ale v porovnání s další literaturou, kterou čtu, se příběh nijak nevyjímá.

[Marcela Kleinbitch · Rating 4 out of 5]

Velmi dobře napsaná kniha, ke které mám jen jednu výhradu. Mixování života Brunnerových a učitelky Rebeky bylo za mě příliš na sílu, za mě to byly dvě odlišné linie. Naopak velmi cením důležité téma psychického zdraví a sebepoškozování u náctiletých.

[Veronika Křížová · Rating 5 out of 5]

Prvnich 30 stranek pro me nic extra, ale pak jsem se totalne zabrala. Diky za toto tema!

[Magdalena · Rating 2 out of 5]

2.5

[Martina · Rating 3 out of 5]

teenagers, self-harm, poor kids - tbey really suffer so much?

[Leila Afsahi · Rating 5 out of 5]

brečela jsem , hodně