Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.
Barbara Schmitz is emeritus professor of English at Northeast College (Norfolk, NE) where she taught literature and writing for thirty years, coordinated the Visiting Writers Series and was an editor for Elkhorn Review.
Moje první filozofická kniha, na kterou jsem narazila úplnou náhodou na profilu iLiteratura (moc doporučuji). Jaký život je hoden žití? Co třeba život sebevraha, život člověka s demencí? Kniha krásně a citlivě objevuje prvky života, kde hledat radost. Nejvíce mě zaujala tématika resonance, zrychlení světa, sebevraždy a paradoxů postižení.
Vypsala jsem si hned několik vět:
Přemítat o životě, který je hoden žití, může být cestou, jak život hodným žití učinit.
V takovém zrychleném světě jsou fenomény odcizení stále častější a jejich následkem je deprese a vyhoření.
O životní spokojenosti tedy nerozhoduje narůstající počet možností a lidských dovedností, ale resonance, což je určitá podoba setkávání se se světem.
Vyznačuje se tím, že se světem vstupujeme do vztahu, který můžeme označit jako rezonující či souzvučný. Ustavuje se během pobytu v přírodě nebo při poslechu hudební skladby.