I přes počáteční nechuť a opovržení jsem se přinutila tuto knihu přečíst. Jeho popis hereckých zážitků mne nijak nezaujal, mnohem zajímavější byl způsob, jakým se Olbracht dotýká tématu války a citlivě ukazuje její dopad na osudy obyčejných lidí. Spolu s vyhrocenou situací ve světě se vyhrocují i osudy titulní postavy. Válečné krize se prolínají do osobních krizí Jesenia. Tedy na Olbrachta je dílo trošku slabší. Kniha mne zaujala bohužel až v druhé polovině, ale poslední třetinu jsem doslova zhltla.
Vývoj postav skvělý a některé myšlenky až vtíravé. Ale jinak mi přišlo, že se tam kromě scének v divadle a dlouhých dialogů nic neděje, strašně se to táhlo a Jesenius je povětšinou exemplárním příkladem blbce. Konec se mi nelíbil. Věřím, že bych se k dílu ještě někdy byla schopná vrátit, ale to spíš kvůli těm myšlenkám.
Zprvu trochu podobné Honbě za láskou Heinricha Manna, vášnivá touha ženy (Klára - Ute) po herectví a ryze umělecké existenci, které obětuje naprosto vše, jinak i stylově - patos a spousta vykřičníků.[return]Princip rozdvojeného já, jakkoli abstraktní, sám o sobě zajímavý, zpracování snad příliš křiklavé.[return]Jeseniovy procházky po Petříně: není divadlo jen alibistický eskapismus? Není umění jen substituce, umělina? Rozvedení obou možných pohledů, modelově optimismus - pesimismus (zhruba založeno na předpokladu, zda Bůh způsobuje zlo nebo dovoluje dobro a tak dále a tak podobně). Trochu neobratně napsáno, ale rozhodně vítané.[return]Zajímavé jsou tedy některé konkrétní momenty, příběh sám o sobě nudný a predikovatelný.