Když v září orwellovského roku 1984 zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana, bylo jeho dceři Evě devatenáct let. Dnes, k třicátému výročí úmrtí svého táty, se rozhodla napsat pro něj knihu, která je nejen svědectvím o něm a poctou jeho celoživotní práci, ale i jedinečným záznamem setkání s mnoha vynikajícími osobnostmi poválečné české kultury, mj. Mikulášem Medkem, Ivanem Medkem, Emanuelem Fryntou, Evaldem Schormem, Františkem Jungwirthem, Danielou Hodrovou, redaktory nakladatelství Odeon a s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož živý portrét patří k nejpůsobivějším kapitolám knihy. Flashky - doprovozené mnoha unikátními fotografiemi - jsou ovšem též něčím mnohem víc než jen prací vzpomínkovou. Jde o plnohodnotnou uměleckou prózu, která přesným a břitkým jazykem podává pravdivý obraz české společnosti v poválečném půlstoletí na pozadí tzv. rodinné historie, tedy v žánru, který v současnosti nabývá na důležitosti ve všech východoevropských literaturách. Nesentimentální, věcné a detailně přesné vidění Evy Zábranové má zobecňující sílu, která z příběhu dospívání v rodině vězňů komunistického režimu činí jednu z nejpůsobivějších českých próz posledních let.
Eva Zábranová je dcera známého překladatele, básníka a spisovatele Jana Zábrany a tato kniha ho má připomenout, těm kteří ho znali a i těm, kteří se s ním minuli. Jan Zábrana zemřel už v roce 1984 a velký podíl na jeho smrti mělo i to, že byl pronásledován bolševickým režimem. Proto i čtení této knihy není moc optimistické a pěkně ukazuje, že za bolševika opravdu nebylo lépe. Minimálně těm, kteří s režimem nekolaborovali. — Už dědeček a babička Evy Zábranové byli obětmi komunismu a oba byli političtí vězni v padesátých letech, kdy bylo vězení spíše soft verzí koncentračního tábora. Líčení života na přelomu padesátých a šedesátých let je pro dnešní čtenáře docela hororové vyprávění. Později se to trochu lepší ale stále je to utrpení. — Eva Zábranová píše velmi úsporně a kapitoly jsou kraťoučké a i samotná kniha je útlá. Přečtete ji za den nebo dva. Najdete i zde dost fotografií a nějaké reprodukce dopisů. Je super, že je zde i zmínka o spoustě osobností naší i světové kultury. Většina prostoru knihy je věnován dětství autorky ale pár kapitol je zde věnováno událostem už po smrti Jana Zábrany. Například setkání s Alanem Ginsbergem (který byl přítel Jana Zábrany) a nebo Škvoreckým, kteří zde nevychází moc sympaticky. — Čte se to fakt dobře a pokud nečtete jen young adult ale i umělečtější literaturu, tak vám tuto knihu doporučím. Přečtete ji za chviličku.
Flashky je dobře napsaný doplněk ke krásné knížce Jana Zábrany Celý Život. Málokdy má čtenář příležitost vidět ten samý svět očima hlavního hrdiny a pak doplněný pohledem jeho dcery. Číst Flashky bez Celý život je tříhvězdičkové. V kombinaci s deníkovými záznamy Jana Zábrany vyskočí na hvězdičky 4. Další doplňková literatura by mohla být třeba Teorie spolehlivosti od Ivana Diviše. I v ní je často Jan Zábrana citován a zmiňován.
Autobiografie, a přitom o nejdůležitější osobě jejího života - jejím otci, spisovateli a překladateli Janu Zábranovi. Přečteno na jeden zátah. To byly časy... všichni melou, hádají se, užírají, kouří, chlastají; drží to vše v sobě, neskutečně se vším užírají... Tolik bolesti a tolik lásky!
Ak sa z knihy “Celý život” Jana Zábrany dozvedáme o na čo myslí, čo cíti a čo prežíva, z knihy Evy Zabranovej vieme čo sa dialo v ich domácnosti, inú rovinu každodennosti, radosti a strachu.
Jakoby starozákonní prokletí vpalovala tvářnost času všech, kdo se dostali do křížku s ďáblem komunismu a do třetího pokolení pokrucovala život odvážných a výjimečných. Jestliže ze Zábranových deníků prosakuje ke čtenáři rezignace, nekonečný smutek a hnus, potom jsou Flashky o to deprimující, že ani smrtí jednoho z největších básníků a patrně nejlepšího překladatele našich zemí se jeho stigmata nezavřela, dál černě kvetou v duši jeho dcery. Křivdu a nespravedlnost nelze zahrabat spolu s tělem. Přitom Flashky nejsou zdí nářků, nýbrž autenticky poetickou výpovědí rodinné historie, která tak dobře odrážela zrůdnosti dvacátého století. Smutno je z toho jak se na talent sápou krkavci i po tom, co vyhasne, jak se zachovali jeho někdejší přátelé. Jaký charakter byl např. Zábranův milovaný Errol (Škvorecký) - bezohledný pazgřivec (což jsem si já tedy myslel vždy i přes úctu k jeho první a jediné dobré knize). Nit osudu se sice přetrhne, ale i ten druhý konec ještě někde poletuje, zašmodrchává se, trhá, kroutí a už je zcela bezbranný vůči nůžkám a nožům všech hrdlořezů paměti. Flashky se snaží zbytky z druhé nitě navázat, konečně to mohl udělat pouze někdo kdo je spojen s druhým svým životem, krví i slovem.
Stále se učím. A tohle je docela příjemná forma. Jsem nahlodána přečíst si i Zábranovy Deníky. Především druhá polovina se mi zdála zbytečně ubrečená, na druhou stranu chápu důvody. Pokud jsou ty důvody pravdivé, což nejsem schopna posoudit. Učila jsem se evidentně málo, když o těch věcech skoro nic nevím.
Další část mozaiky života Jana Zábrany, tato knížka ho představuje jako milujícího otce. Místy mrazivé, jinde vtipné ("ten náš debil má červy!"), bohužel i trochu ufňukané.