Autorka ve své druhé prozaické knize vypráví příběh mladé fotografky Hany, která na počátku sedmdesátých let v panice před hrozbou ústrků ze strany režimu uteče pomocí fingovaného sňatku do Londýna, kde v naprostém osamění prožívá krušné začátky emigrace, zradu partnera a odtrženost od dítěte, které zanechala v péči své matky v Praze. Příběh skládá pohled Haniny matky, jejíž svět se s dcerou míjí se stejným nepochopením, jako se míjel s myšlením manžela, Hanina otce. Dalšími díly skládačky jsou Haniny londýnské zápisky plné nejistot, osamění a zoufalství a krabice fotografií, která je průvodcem Haniným životem. Završením příběhu je složitá cesta dospělé dcery Eriky k neznámé mrtvé matce Haně. Přestože Erika prožila většinu života v sebeobranném zapouzdření, zraňující emoce ji nakonec dostihnou a pomohou alespoň nakročit k pochopení sebe i neznámé matky.
Nejsem z Prahy, takže o místě zvaném Hagibor jsem neměla ani tušení. Dostalo mě to. Pro někoho jen další z příběhů o hnusné době komunismu a normalizace, pro mě přímočará zpověď tří žen vyprávějících jejich osamělé životy. V první jsem viděla svou mámu, ve druhé kus sama sebe a z té nejlepší - Hanky - na mě vykouknul Jaroslav Rudiš. Strohý styl autorky bez zbytečného přikrášlování se mi hodně líbil, až se mi nechce věřit, že Mileně Slavické je už skoro sedmdesát.
Smutný příběh očima 3 žen z dob totality jsem přečetla jedním dechem. Vyprávění Eriky bylo takové nijaké, nebylo jasné "na které straně stojí", ale možná prostě byla taková nevýrazná vzhledem k tomu, jak žila. Líbilo se mi, že nejprve vyprávěla babička a vnučka, jak to všechno vnímaly. A nakonec teprve podrobné vyprávění Hanky, jak to s ní opravdu bylo. A bohužel mají lidé v Čechách krátkou paměť....
Tuhle knihu jsem dočetla už před pár dny a od té doby mne nepustila, pořád o ní musím přemýšlet. Je totiž o nás , o nás všech. Jsme ovlivněni dobou minulou, činy svých předků, tím co se stalo i tím co se nestalo. Tři generace žen před námi defilují a jejich zpověď by mohla být i tou naší - našich babiček, matek i nás samotných. To co je zasuto ve vzpomínkách, v podvědomí, o tom všem je tahle kniha. Snad se jí podaří vysvětlit na osudech Květy, Hany a Eriky, jak stíny let minulých dopadají na náš dnešní život, jak si je neseme v sobě . Velmi bych si to přála.
Na tohle jsem se moc nenapojil. Spojení příběhu tří žen a velkých dějin okolo mi moc nefunguje, jednotlivé psychogeografické části (Londýn, Počátky) jsou přitom zajímavé dost.
Příběh z dob komunismu, žen tří generací vyprávěný ze všech tří stran. Krutost a surovost svírá žaludek. Bohužel na mě moc roztahaně -- asi je to tím Šindelkou, kterého jsem četl současně a který váží každé slovo --, tak moc roztahaně, že jsem konec četl už jen na sílu.