Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev se Jiří Hájíček představuje výborem ze své povídkové tvorby Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995 - 2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.
Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.
Jiří Hájíček vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.
Je to sice stylově podobné Rybí krvi, ale tím, že se jedná o krátké povídky, to je vlastně úplně jinačí. Upřímně - nevěděla jsem, jestli na sebe povídky navazují, jestli jsou všechny nějak vzájemně propojené. Kdo jsou osoby v nich, vychází příběhy ze skutečných událostí? Zkrátka - bylo to fajn, ale čekala jsem to trochu... Jasnější.
Příběh milovnice koňakových špiček. "Víš, co je podle mě mladí?" chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. "Mladí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude."
Trochu mě zklamalo, že je v knize velmi málo nových textů.
Čtení Vzpomínek na vesnickou tancovačku jsem si hrozně moc užila. I když jsem ji ze začátku až tak moc nefandila, zjistila jsem, že kvalitní povídková sbírka mi toho dokáže hodně nabídnout a se správným výběrem si jejich čtení můžu vychutnat a Vzpomínky na vesnickou tancovačku mezi tyto kvalitní povídkové sbírky rozhodně patří. Mám ráda povídkové sbírky, kterých povídky fungují nejenom samostatně ale ještě k tomu fungují i společně jako celek, co dáva té povídkové sbírce další a pro mě důležitý rozměr. U Jiřího Hájička taky najdeme povídky, ve kterých se některé postavy nebo zmínky o nich objeví v některých nebo dokonce vícero povídkách v některé z dalších povídek zase najdeme naznačené nebo rozpracované okrajové zmínky událostí, o kterých se v některých povídkách mluvilo jenom v náznacích. Protože jsem vyrostla na vesnici, tak mi je vesnické prostředí hodně blízké. Knížku jsem četla těsně potom, co jsem se vrátila z týdenního pobytu doma na Slovensku a i díky tomu jsem si uvědomila, že je jedno zda jde o slovenský nebo jihočeský venkov, všude je to o lidech, jejich vztazích, starostech i radostech. Lide se vůbec neliší. A Hájíček svým jednoduchým jazykem dokáže navodit autentickou atmosféru a díky tomu při čtení úplně cítíte všechny ty charakteristické vůně vesnice a vezme vás na chvilku nahlédnout do života prostých lidí. A tak se ocitneme na vesnické tancovačce, u vánočního stromečku, hledáme ztracené příbuzné nebo sledujeme fotbalový zápas. Pro všechny povídky jsou charakteristické pomalé plynutí děje, blízký vztah k přírodě, ohlížení se za minulosti a svérázné postavičky. V každé povídce se jenom na chvilku zastavíme, nahlédneme do života jihočeských venkovanů a zase popojdeme o dům nebo pár let dál. Povídky dokážou vyvolat lehký smutek, nostalgii nebo radost a úsměv, ale čtou se neskutečně lehce. Prostě mě styl Jiřího Hájička hrozně moc bavil a když budu mít možnost, určitě sáhnu i po něčem jiném od něho.
Hajíček opět zůstává u toho co mu jde nejlépe, u vesnického románu. Bojí se vyrazit do města a všechny městem propojené narazí v jeho vesnici. Povídková kanonáda od Hajíčka v létě u vody potěší, přesto někdy jen pokýváte klavou nad tím, že Hajíčkovi postavy se neposouvají dál. Jen zůstanou na "vesnici". Hlavní hrdinové jsou jen kluci, muži, otcové a dědové, kteří zůstanou na vesnici. Je zřejmé, že vesnické prostředí je Hajíčkova parketa, do města se nevydá. Ale aspoň, že tak. První tři povídky potěší, stejně tak "Metání trav", Baywatch" a Driving Home For Christmas a Vesnickej román. I přes to stojí za přečtení, i v zimě.
Tak tohle by mohlo být jako oficiální prolomení toho, že nemám ráda povídky. Protože tohle byly povídky a byly skvělý! Jiří Hájíček umí skvěle vystihnout atmosféru vesnice, zpomalit čas a soustředit se na malé detaily. Žádná velká dramata, jen drobné příběhy ze života obyčejných lidí z jižních Čech. Krásně a plynule se to čte, doporučuju pokud si chcete odpočinout, zpomalit a užít si atmosféru.
Pro Hájíčka mám soft spot a jeho jihočeské romány miluju, teď tamní příběhy převedl do povídek, postavy se jimi proplétaly a je to takové ideální čtení k vodě. Pokud jste ještě nečetli, dejte si.
Sebrané spisy z tohoto tisíciletí a možná i o pár let starší. Některé příběhy jsou silnější, jiné člověk hned zapomene, jak to s povídkami bývá. Klasické venkovské kulisy, lidé, vesnice, historie. Není to Rybí krev ani Selské baroko, ale i tak na vnímavého čtenáře znovu zavane duch venkovské romantiky a čestné opravdovosti. Takhle se už dávno nikde nežije, přijde mi; naše společnost je už dávno jiná. A samozřejmě, ani horší ani lepší – jen jiná.
-----
Pocit provinilosti z probuzení, ten úděl mnoha mých rán. A představa sebe sama v odrazu zrcadla, jak asi vypadám, oči nečisté od včerejšího alkoholu a pod nimi zarudlé rýhy. Stále jsem jen ležel a nehýbal se a naslouchal. Po delší době sprchování ustalo. A najednou ticho, takové ticho, které nejvíc svádí k představám a nejvíc dává hádanky. Zaklaply dveře a znovu kroky na chodbě, ale zněly mi už jinak, tak nějak čistěji nebo lehčeji, proměněné. Jako by z koupelny vyšel někdo jiný, než kdo do ní vstupoval. Po chvíli jsem uslyšel zvuky z kuchyně, vzdálené cinkání nádob a zase vodu z kohoutku.
Mátový čaj. Trochu hloupý pocit, třásly se mi ruce, když jsem si bral chleba a máslo z talířku. Eva zapíjela čajem suchý rohlík. Sedla si hned vedle mě přes rok stolu, trochu jsme se navzájem dotýkali lokty, voněla mýdlem nebo nějakou pěnou do koupele, tak nádherně čistá. Přepadl mě náhle strach, že budeme teď oba mlčet, a jak z toho ven. Hlavou se mi neuspořádaně honily myšlenky, samé hlouposti, jestli má den končit nocí, nebo ránem, jestli tohle ráno je konec včerejška, nebo začátek dneška. Nevěděl jsem, co s tím, a modlil jsem se k Eviným rtům, aby už konečně něco řekla.
Libuna za sebou zavřela plechová vrata, ráno se pomalu trhalo z oblohy a únava ležela ve svalech a v kůži a ve slovech, co scházela doříct. „Až budeš mít náladu, tak se zase někdy stav, Libuš, přivez jsem z Prahy ňákou novou muziku, desky a kazety.“ Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil zpátky po silnici, naše chalupa byla tichá, opatrně jako zloděj jsem vstoupil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V okně plavalo světlounké časné ráno, ozývali se ptáci ze zahrady. Lehl jsem si na bílé povlečenou postel a v hlavě mi bušila krev, věděl jsem, že nebudu moct usnout. A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidí, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít.
Paní Kűhlmayer se podívá se soustředěným výrazem na Terezu. „Víš, co je podle mě mládí?“ chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. „Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude.“
Hájíčka mám ráda, čte se dobře a navíc se děj jeho povídek odehrává v milovaných Jižních Čechách. Už jeho románem Rybí krev se mi vryl do podvědomí, a tak jsem se těšila, jaký bude tento soubor krátkých příběhů. A podle mě opět boduje. Jeho jednotlivá povídání, byť se neustále točí kolem životu na venkově, rozhodně nevšední a do samého konce nabízí poutavé čtení.
Ukázka z knihy:
"A v Rakousku nemáte zákusky?" Paní Kühlmayer se rozesměje, "Terezko, u nás v Salcburku je cukráren snad padesát, to mi věř. Když si chceš dát s kamarádkou fajnový kafe, jdeš na Residenzplatz do Café Tomaselli, z terasy se koukáš na zástupy turistů, co se jdou mrknout za roh na sochu velkýho Amadea, upíjíš tasse melange a zakusuješ k tomu Sacherdort. A hned naproti vidíš cukrárnu Fürst, kde maj zaručeně pravý Mozartkugeln, v modrým papírku. A hned za roh vidíš na Josef Holzmayr Süsswaren, tam maj ty Mozartovo koule balený v červeným papírku a taky zaručeně echt! Vyber si... A zákusků jsou tam stovky, nejfajnovější dortíky a nejjemnější čokoláda," paní Kühlmayer trochu zvážní, "ale takovouhle špičku, co jsem si dávala jako malá holka, tam nikde nekoupíš." "Vážně?" Tereza na chvíli přestane přerovnávat sladkosti ve vitríně a podívá se na tácek s koňakovými špičkami. "Ale stejně nechápu, co vám na nich tak chutná, jsou docela obyčejný." "Jsi mlaďoučká," usmívá se paní Kühlmayer. Pak si zamyšleně škrábe pravý spánek nožičkou dioptrických brýlí, "ta chuť, totiž, tahleta chuť mi přinese na jazyk něco, co ten nejlepší Sacherdort v Zauner nikdy nedokáže.. víš? Víš, kde je Zauner? Až pojedeš někdy tam k nám do Land Salzburg a budeš chtít někoho pozvat do vopravdu vyhlášený cukrárny, zajeď do Bad Ischl, to je takový lázeňský městečko, kde si užíval císař líbánky, akorát že ne se svojí ženou, che che, zkrátka zajeď tam a vem ho do Konditorei Zauner. Z tolika delikátních dortíků, čokoládovejch ježků a marcipánu se každýmu musí zatočit hlava." "Ale špička je špička, říkáte?" řekne rozpustile Tereza a prohlíží si spokojenou a trochu zasněnou paní, na kterou už jdou léta. "Jo jo," pokyvuje zamyšleně hlavou, "já vím, že je vobyčejná a za moc nestojí, ale v tý chuti to pořád je. Všechno to tenkrát. To co už bylo. To mládí, víš?"
Konečně dočteno. Ne, tohle se fakt nedá, nejsem cílovka na ódy na všední život na vesnici - jak sem stál v sámošce frontu za totáče, kolik sem toho do sebe nalil, když sem okukoval Marunu na tancovačce... ne, fakt ne. Si řikám, že to má úspěch u velkoměšťáků, kteří intelektuálně onanujou nad tou vesnickou exotikou :D Nicméně velký klad ty Hájíčkovy stórky mají: kdyby mne někdy naivně napadla touha se odstěhovat na vesnici, žít "blíž k přírodě", tak si to hned rozmyslim. Ta popisovaná domorodá xenofobie, cejchování náplavama, pohrdání, že "není náš", nepřijetí přistěhovalce i z vesnice za humny...brr!
Příjemné rychlé počtení. Rozhodně lepší než druhá polovina Rybí krve, vlastně takové komprimované a rozkouskované Selské baroko. Nedoporučuji všem co mají problém s nutností vše dokončit jako Sheldon Cooper :)
trochu rozpracovanejsi motivy z rybi krve. nektere povidky lepsi, nektere slabsi. skvela posledni o starem dome, pokud nic tak tato. uplne mimo babicky vkus.