Tři autofikční prózy, inspirované různými obdobími autorčina života, spojuje jedna silná postava — spisovatelčina matka, žena dělnického původu, která udělala vše pro to, aby její dcera mohla vystudovat vysokou školu a stát se středoškolskou profesorkou; skrze dceřin úspěch matka realizovala svoji snahu dostat se z opovrhované dělnické třídy do nejvyšších pater francouzské intelektuální scény.
Hanba (1997) zpracovává autorčiny vzpomínky na děsivou situaci, při níž se její otec pokusil matku zabít, a snaží se dobrat kořene pocitu hanby, kterým jako dvanáctiletá dívka během studia na církevní škole v roce 1952 neustále trpěla.
V próze Zamrzlá žena (1981) se spisovatelka snaží vystopovat, proč se podvolila společenským konvencím a vzala na sebe veškerou péči o domácnost, ačkoli ji matka po celé dětství vedla k tomu, že se vdávat nebude, aby se mohla věnovat profesní kariéře.
Mám kolem sebe pořád tmu (1997) jsou deníkové zápisky, ve kterých autorka popisuje návštěvy své matky, umístěné v léčebně s Alzheimerovou chorobou. V textu je zachyceno matčino tělesné a zejména duševní chátrání.
The author of some twenty works of fiction and memoir, Annie Ernaux is considered by many to be France’s most important writer. In 2022, she was awarded the Nobel Prize in Literature. She has also won the Prix Renaudot for A Man's Place and the Marguerite Yourcenar Prize for her body of work. More recently she received the International Strega Prize, the Prix Formentor, the French-American Translation Prize, and the Warwick Prize for Women in Translation for The Years, which was also shortlisted for the Man Booker International Prize in 2019. Her other works include Exteriors, A Girl's Story, A Woman's Story, The Possession, Simple Passion, Happening, I Remain in Darkness, Shame, A Frozen Woman, and A Man's Place.
přečtu si od Annie Ernaux všechno, co vyjde v češtině? ano. ta kniha je (opět) skvělá celá, ale co bych fakt chtěla vypíchnout je, že prostřední próza, tedy Zamrzlá žena, pro mě byla zatím nejlepším feministickým textem, co jsem doposud četla. na včerejším book clubu jsem jí nazvala Druhým pohlavím na sto padesáti stranách (nevím, jestli má sto padesát stran, to je ilustrační údaj) a to je vlastně fakt výstižný, velmi doporučuji k přečtení!
Ernaux opět nezklamala svou kvalitou. Čtení bylo však poněkud náročnější, obzvláště prostřední povídka. Surovost a absence jakéhokoliv filtru však ukazuje jak těžké je vyrovnat se s ryzími emocemi.
Všichni, kdo máte v plánu někdy někomu navrhnout nebo odkývat manželství; nejdřív povinně přečíst Zamrzlou ženu! ...aneb Zamrzlá žena - nejmrazivější horor, co kdy v dějinách literatury vzniknul.
České přijetí díla Annie Ernaux má svá specifika. Po důkladně zapadlém svazku z poloviny 90. let, sdružujícím novely Místo a Obyčejná žena, ho určila zejména šťastná ruka nakladatelství Host, které pár měsíců před udělením Nobelovy ceny vydalo v roce 2022 autorčin zásadní román Roky. Původní náklad se držel při zemi, ale „po událostech ve Švédsku“ se po knize jen zaprášilo, několikrát se dotiskovala a doteď se prodalo téměř 10 000 kusů. Bylo jasné, že Host bude ve vydávání poměrně rozsáhlého – na počet titulů; ne až tak na počet stran – díla francouzské spisovatelky pokračovat. V roce 2023 vyšly současně hned dva svazky, a to ještě jeden z nich obsahuje dvě samostatné knihy. V Paměti dívky se autorka vrací k létu 1958, kdy přišla o panenství, druhý svazek obsahuje stručný náčrt Mladík a novelu Událost. Mladík vypovídá o milostném vztahu s mužem o třicet let mladším než vypravěčka, Událost se vrací do první poloviny 60. let, do doby, kdy potrat ve Francii nebyl legální.
Už tento výčet námětů vhodně ilustruje autorčino často citované krédo: „Věřím, že každý zážitek, ať už je jakékoli povahy, má nezadatelné právo být zaznamenán.“ Platí to i novince, která sdružila tentokrát hned tři texty, Hanbu, Zamrzlou ženu a Mám kolem sebe pořád tmu. Dle nakladatelské anotace je má spojovat postava autorčiny matky, ale není to tak docela pravda. V Hanbě se Ernaux snaží rekonstruovat své dětství, aby pochopila moment, který ho určil, totiž hádku mezi rodiči, jež hrozila skončit tragicky. Zamrzlá žena je archeologií toho, jak se vypravěčka snažila popasovat s tradiční rolí ženy, než nahlédla, že ženský úděl je možné, ba žádoucí odmítnout. Teprve deníkové zápisky Mám kolem sebe tmu pojednávají o matce, to už však stará nemocná žena odchází ze života, se všemi nepříjemnými průvodními znaky fyzického a duševního úpadku. Pokud by triptych skutečně měl ohledávat v první řadě postavu autorčiny matky, hodilo by se, aby jeho středním členem byla novela Obyčejná žena, jež se jí skutečně podrobně zabývá, ta však vyšla už v oné polovině 90. let. Takto z kompozice svazku tematicky vystupuje spíše role ženy ve společnosti a v rodině než jedna konkrétní žena. Tu vidíme spíše až umírat.
Specifikum „české“ Annie Ernaux tkví v tom, že recepce jejího díla začala pozdním románem Roky, v němž nejen svá témata, ale především svou metodu dovedla k dokonalosti. Autobiografie bez já, jak se o Rocích mluví, představuje výsostně literární, ale současně silně sociologizující pohled na lidský život, utvářený více společenskými diskursy než vnitřním já. V Rocích vládne až heideggerovské „ono se“ – toto se poslouchalo, toto se nosilo, takto se mluvilo –, jen bez negativního vymezení. Zatímco u německého filosofa „ono se“ značí úpadek autentického bytí, u Ernaux je zkrátka popisem reality: neosobní „se“ nás utváří více, než si hodláme přiznat, a právě o tom se o něm píše.
První dvě části aktuálního svazku lze v tomto ohledu chápat jako jednu z mnoha přípravných prací na Roky. I v Hanbě Ernaux popisuje několik fotografií, aby se vmyslela zpět, i zde stejně jako v Rocích uvažuje o své metodě: „Přirozeně mi nejde o příběh, ten skutečnost tvoří, místo aby ji hledal. Nespokojím se ani s lovením vzpomínek z paměti a jejich přepisem, chci s nimi nakládat jako s dokumenty, jež se ozřejmí pohledem z různých stran. Zkrátka a dobře, chci se stát etnoložkou sebe samé.“ Rozdíl je v tom, že v Rocích se to všechno daří o něco lépe, syntentičtěji a přesvědčivěji. Hanba krouží kolem jediné události, z níž se chce rekonstruovat celé dětství; autorčin tah popsat onu událost hned v prvním odstavci lze sice číst jako sympatickou snahu hrát s otevřenými kartami, současně to však text připravuje o napětí. Zamrzlé ženě zase nejde úplně k duhu časový odstup, s jakým vychází česky, tedy čtvrt století po francouzském originálu: literární analýza rolových nároků, které společnost klade na ženy, se mezitím i u nás stala mainstreamem.
Nejsilnější částí svazku tak paradoxně je ta, kde Ernaux svůj literární program opouští. Mám kolem sebe pořád tmu, tak zní poslední věta, kterou měla napsat autorčina matka. Zastihujeme ji zhruba během posledních dvou a půl let života, stiženou Alzheimerem, odkázanou na domy s pečovatelskou službou. V krátkém úvodu Ernaux říká, že své deníky publikuje tak, jak je tehdy psala, „v otupení a ohromení“, literárně nepřikrášlené. Je to syrové, nesentimentální, nepříjemné čtení. Mentální úpadek a fyzický rozklad mateřského těla autorku dovádí až k nevyhnutelnému, ve své banálnosti současně hlubokému konstatování, že „literatura je bezmocná“, případně: „to, co nyní píšu, není literatura“. Přestože každé zařízení typu nemocnice či domu s pečovatelskou službou je vynikající příležitostí analyzovat, jak lidské tělo okupuje společnost, Ernaux konečně vidí člověka v jeho fyzické a metafyzické, každopádně předspolečenské danosti. Jinak řečeno, nakonec se z nás odloupnou i ty diskursy – někdo se od nich osvobodí už za života, někoho jich zbaví až smrt.
V rámci února, „měsíce dočtených knih“ jsem sáhla po téhle, kterou jsem před pár měsíci odložila nedočtenou. Tentokrát se mi do nálady trefila víc. I když mi docela dlouho trvalo, než jsem se do autorčina specifického vypravěčského stylu byla schopna začíst. Druhá část knihy mě oslovila asi nejvíc - nejen tím, jak moc je autorčin pohled na postavení žen ve společnosti a rozdělení rolí v rodině aktuální i dnes. Ženiny touhy, potřeby, sny jsou zavrženíhodné a nevhodné, žena se za ně neustále musí omlouvat, ospravedlňovávat a bojovat za ně. Touží-li po tom samém muž, je to normální a pochopitelné a nikoho nenapadne to zpochybňovat. Změnilo se za ty desítky let vůbec něco? Poslední část - zápisky z návštěv demencí stižené matky mají hodnotu spíš osobní než literární, což nepopírá ani sama autorka.