První část klíče nalezená. Tři zbývají… Pokračování knihy Trnitá kletba. Když byla Convallaria Leroyová za velezradu odsouzena k smrti, věřila, že je vše ztraceno. Že bude zachráněna samotným guvernérem Západní provincie, ji však nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Jejich společné pátrání po ztracené knihovně ji zavedlo daleko od domova a brzy ji zavede ještě dál. Stopy vedou do tajemné Jižní provincie a Tenochtitlánu, jezerního města a srdce aztécké říše. Jaká tajemství skrývají pozlacené sochy a chrámy bohů bažících po krvi? Co se skrývá v mlžných lesích za hranicemi Jižní provincie?
Anežka je klenot na poli českého fantasy. V Plantei dokázala vytvořit svět, který je nejen originální a má silnou atmosféru, ale také svou temnotu. Obě knihy mají pomalejší tempo, neoplývájí na každé stránce akcí a romantika je extrémně slow burn, ale obojí tomu dodává kouzlo. - Autorčin svět je silně prostoupen aztéckou mytologií, která ale rozhodně neslouží jen jako kulisa pro děj. Pomáhá vytvářet nedílnou součást příběhu. Historie tady není jako z učebnice dějepisu, ale přenese vás rovnou do světa smrti, krve a temnoty. - Zatímco první díl se soustředil na hlavní hrdinku Convallarii, zde svůj prostor dostane také Épine, se kterým se vydáme do samotného srdce aztécké říše - Tenochtitlánu. Jeho pohled je tím, co dělá druhý díl snad ještě lepším, než byl první. Kapitoly z jeho pohledu dovolí čtenáři nahlédnout do jeho hlavy a věřte mi, že tam to je teprve pořádná jízda. Épine je sarkastický, cynický, ale zároveň bolestně lidský. Neuvěřitelné, že ten bručoun má srdce, já vím.. Jeho věčné pošťuchování a ironické poznámky dodávají příběhu lehkost i v těch nejtemnějších momentech, které v knize nastanou. Postavy kolem něj nejsou rozhodně jen na vyplnění prostoru, každý má své místo, historii v jeho životě a svoji vlastní motivaci. Právě tyhle vztahy dodávají příběhu emocionální hloubku. - Pokud milujete fantasy, která se nebojí být jiná, kombinuje historické pozadí s mýty a zároveň má vlastní osobnost, pak si tahle trilogie rozhodně zaslouží vaší pozornost. Nejen proto, že je od české autorky, ale protože je výborně napsaná a vymyšlená. - čteno jako beta
Elin by nikdy nenapadlo, že bude odsouzena k trestu smrti a že ji zachrání guvernér Západní provincie, Épine Dranell, pod podmínkou, že mu pomůže najít bájnou knihovnu bohyně Flory. Společně objevili první část klíče, další tři zbývají a čas se krátí. A aby toho nebylo málo, tak někdo zavraždil prince Pinuse a Elin s Épinem se ocitají mezi podezřelými…
Épine musí na pár dní opustit Flos a odjet do Aztlánu, aby se zúčastnil jednoho z nejdůležitějších náboženských svátků. Elin zůstává sama v královském paláci, kterým otřásla tragická a očividně úmyslná smrt prince Pinuse. Je možné, že princ Narciss zabil svého nevlastního bratra, aby se zbavil konkurenta v následnictví o trůn? Navíc to vypadá, že i sama bohyně Flora se na obyvatele Flosu začíná hněvat…
V Písni mrtvých navštívíme Aztlánskou říši a lépe poznáme Épina Dranella. Épine je na první pohled chladný, nedostupný a krutý aztlánský válečník. Pod tím se ale skrývá velmi lidský, soucitný a zranitelný mladý muž, který má navíc úžasný ironický smysl pro humor.
„Jak? Ale prosím vás, nechodí snad ten chlap s nápisem vražda vytetovaným na čele? O Atzlánech toho moc nevíme a to jediné, co víme s jistotou, je, že mají výbojnou povahu, neukojitelnou touhu po krvi, válčení a až fanatickou potřebu řezat do lidí. Proč myslíš, že se spolu navzájem tak nadšeně rvou? Protože jsou to napůl zvířata. Je to zkrátka puzení, kterému nedokážou odolat. Nejspíš je k tomu nutí ten jejich Kecal kotel nebo tak nějak.“ „Quetzalcoatl,“ opravil ho Épine s tichým zavrčením. „Možná, že ti jeho jméno dokonce vytetuju na čelo.“ Píseň mrtvých, str. 259
Oblíbila jsem si vedlejší postavy: Épinova mentora Xipila s jeho smyslem pro humor a slabostí pro pulque, cynickou Myrtille s ostrým jazykem, nebo Épinova bratrance-dvojčata, kteří se nedají popsat jinak než jako… řízci. U jejich hlášek a slovních přestřelek se budete smát nahlas.
V Písni mrtvých nechybí ani záhady, tajemství, politické intriky, akce, nebezpečí nebo násilí. Anežka Kočová se inspirovala různými kulturami – Jih vypadá jako samurajské Japonsko, Sever připomíná Vikingy a Západ zase Aztéky, Maye a původní obyvatele Mexika. Anežka Kočová opět do textu zakomponovala kritiku nadřazené bílé rasy, kolonialismu, rasismu, třídních rozdílů i důraz na ochranu přírody. První polovina knihy je pomalejší, ale jakmile se Épine vrátí z Aztlánu a vyprávění se vrátí k Elin, tak příběh běží jako na drátkách a než se nadějete je konec. A ten má navíc podobu ohavného cliffhangeru!
Není to nic z čeho bys měla být nervózní. Muže bez košile už jsi přece viděla, ne? Polonahý muž… to není nic, co bys nezvládla. Obrátila se k němu. Omyl. Polonahého muže by zvládla. Ale Épina ne. Píseň mrtvých, str. 241
V Písni mrtvých najdeme i humor (hlavně ten ironický) a velmi decentní, ale okouzlující romantickou linku. Je extrémně pomalá a vlastně se tu vyskytuje jen ve formě náznaků a pomalu se rodících citů, v nichž se hlavní hrdinové příliš nevyznají a neumějí je pojmenovat. Ale u každé interakce mezi Elin a Épinem jsem doslova tála a nesmírně si ji užila.
Nebyl bledý, statný ani zarostlý jako většina mužů, kterými byla celý život obklopená. Zato měl tělo plné podlitin a několika jizev. Podlitiny mu svým temně modrým odstínem zdobily bok a hruď, zatímco jizvy všemožně křižovaly trup, záda a břicho. Šrámy výrazně vystupovaly z jeho bronzově hnědé kůže. To byla ta horší část. Ale to ostatní… Pod tmavou kůží se mu rýsovaly svaly, a i když byl stále velmi štíhlý, svědčilo to o jeho skryté síle. Elin mohla jen tiše žasnout a uchváceně zírat s otevřenou pusou. Bylo to tělo válečníka v nejlepší formě. Jestli byl krásný? Objektivně vzato asi ne. Ale ona z něj stejně nemohla spustit zrak. On si její obdivné mlčení vyložil úplně opačně. „Je to hodně zlé?“ Ó, právě naopak, napadlo ji. Píseň mrtvých, str. 241
Naopak kamenem úrazu byla první polovina knihy, kdy se Épine nachází v Aztlánu. Anežka Kočová podrobně popisuje život a náboženství Aztlánů, ale neviděla jsem v tom skoro žádnou souvislost s ústřední zápletkou. Naopak mi přišlo, že to akorát zbytečně natahuje a zpomaluje děj. Problém jsem měla i s prologem, protože jsem nedokázala určit, o koho se v něm jedná. Pokud by v něm ona Elin byla naše hrdinka, tak by jí bylo přes čtyřicet, a ne osmnáct. Na to bych asi potřebovala nápovědu.
Trnitá kletba mi přišla ucelenější a svižnější, ale v Písni mrtvých jsem si zase neskutečně užila postupný a nenápadný vývoj vztahu mezi Épinem a Elin i vtipné vedlejší postavy, takže nakonec oba díly hodnotím stejným počtem hvězdiček. Navzdory některým výtkám sérii Květinové války rozhodně doporučuju a nedočkavě vyhlížím předprodej třetího a závěrečného dílu s názvem Krvavý květ.
Trnitá kletba pro mě byla překvapením na české ya fantasy scéně. Samozřejmě, že jsem potřebovala a chtěla číst pokračování. Jaký pro mě byl druhý díl? Podle mého vkusu dostál úrovně rozjeté série. Má tu drobné zádrhele, ale stále se drží v rámci super série, která má propracovanou mexickou mytologii. A jde to poznat, autorka na ní celou tu zápletku nejenže postavila, ale odkazuje na ni po celou dobu. Stejně jako věnuje x stránek na konci plné vysvětlení, slovníčku atd. Jde vidět, že si opravdu dává záležet. V rámci zápletky to dává smysl, budí to zájem a hlavně to příběh tvoří dost originální. Protože něco takového tu skoro nemáme. Dodejte k tomu krásnou obálku a rozvíjející se linku mezi hlavními postavami, která mě tu začala mega bavit. Hltala jsem je, a nemůžu se dočkat, co se s nimi stane v trojce (jejíž předprodej odstartuje 20.10.!). Na této sérii mám mimo jiné ráda taktéž tu rostlinnou magii, pátrání po klíčích plné intrik, a společenské detektivní drama mezi národy. Ten zádrhel jsem potkala v části knihy, která patřila pohledu Épina. Neber to zle, Épine, jako postavu tě mám fakt ráda ty jo (nevím proč, ale připomíná mi vévodu z Bridgertonových, což je kind of hot!), ale jeho část byla nudnější. To, jak se tam hašteřil s (kým to bylo? bratranci? Ani si nejsem jistá, protože v této části mám takový zmatek! :D). No prostě to bylo jak děcka na pískovišti. To ani nebyl takový problém, problém mi dělalo, že v tom to úseku byla ta mytologie vážně extrémně nahuštěná. Na jednu stranu to bylo super, takové okénko, ale to okénko mělo okolo 50 stran a miliardy jmen začínajících na T nebo X, schopné vám zlámat nejen jazyk, ale lom světla procházející vaší oční čočkou. Jako vážně, to byl masakr. Můj mozek, který se těžko soustředil, měl co dělat. Ne, on spíš rezignoval a šel si hodit závity na lehátko s drinkem, protože já už ty jména ani nečetla a nevěděla jsem, co se tam komu děje. :DDD Jop, přiznávám. V době, kdy toho na mě zrovna bylo dost i v životě, tohle moje trpělivost leavla. Ne, že by moje trpělivost byla nějaká extra i za normální situace. :D Každopádně, pokud budete mít větší duchaplnost, asi to v pohodě zvládnete. Nebo to kousnete jako já, a počkáte, až se příběh zase rozhýbe. Což se v pohodě stane, takže no stress, protože zbytek jsem si zase perfektně užila. Jestli chcete něco, co vám ukáže, jak vážení vypadá echt slow burn, tak prosím. Nechte si servírovat. A předobjednejte si trojku! Všichni chceme vědět, jak to dopadne.
Na knihu jsem se velmi těšila, první díl mě bavil neskutečně. Zbožňuji vypracování postav, dynamiku mezi ústřední dvojicí, svět, netradiční magii a propojení s mýty. Co mě však trochu mrzí je za mě trochu chatrnější hlavní příběh, který mi chvílemi nedává smysl… Nějak si nejsem jistá, jak Elin zachrání od rozsudku nalezení knihovny? Proč Epine nehledal části klíče již dříve, když nejspíše dobře ví, kde je má hledat? Ale i přes tyto nedostatky mě kniha bavila, hltala jsem ji a s radostí dočetla a během většiny čtení si na tyto nedokonalosti ani nevzpomněla, autorka mě dokázala vytáhnout do svého světa, proto hodnotím čtyřmi hvězdičkami a těším se na třetí díl.
This entire review has been hidden because of spoilers.