Svatá

by Sára Zeithammerová

Život ovdovělé hospodské Aloisie se obrátí vzhůru nohama ve chvíli, kdy se její dceři Kristě zjeví v lese Panna Maria. Třebaže ji krom Kristy nikdo neviděl, zpráva o zjevení se rychle rozkřikne, do zapomenutého kraje začnou proudit zástupy a zadlužená hospoda konečně prosperuje. Krista je stejnou měrou okolím adorována i nenáviděna. Sama Aloisie neví, na kterou stranu se přiklonit. Je její dcera lhářka, nebo vizionářka? A zjevuje se v lese skutečně Matka Boží, nebo něco mnohem děsivějšího? Příběh o lásce, víře a nekonečné vůli vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v devatenáctém století na Broumovsku.

Genres: Czech Literature

360 pages, Hardcover

Published May 19, 2025

Reviews

[Elgyn · Rating 3 out of 5]

Mám problém s tím, že příběh podle skutečné události je tak jaksi skoro úplně jiný. Možná i proto jsem zklamaná. Taky bych čekala, že si dá větší práci s reáliemi. A taky neudrží myšlenku.
A když už nemáš kde brát, tak tam vraž lesbickou linku. 🤦‍
Konec byl výrazně lepší než zbytek knížky.

s. 90 Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila, pravil Ježíš Lazarovi
Lazarovi? No vida.

s. 113 prsty naznačil uvozovky
V roce 1882? 🤔

s. 119 „Jsou tu stovky lidí. V Rusku se takhle v davu ušlapali jenom proto, že chtěli vidět nového cara.“
To odkazuje na co? Na Chodynskou tragédii z roku 1896? V roce 1882?

s. 136 „Jsou to knihy,“ řekla jsem. „F.L. Věk od Aloise Jiráska. Prý budou vycházet další díly.“
V roce 1882? Nezačal ho Jirásek psát až v roce 1887?

Nedopočítala jsem se.
s. 22 [1881] Bylo mi tehdy pětatřicet a toho léta jsem byla pátý rok vdovou
A Kristině bylo 16.
Takže Aloise se narodila zhruba v roce 1846 a Kristina zhruba v roce 1865.

s. 197 Bylo mi šestnáct, když mě poprvé požádal o tanec (…) byl dvakrát starší než já
Takže čistě teoreticky jí bylo 19, když se narodila Kristina?
A ovdověla v roce 1876. Manžel zemřel, když mu bylo sotva čtyřicet. (s. 172)
To by se narodil zhruba v roce 1837. Takže by byl zhruba o 9 let starší než Aloisie. Takže jak mohl být dvakrát starší než ona?

s. 198 Po svatební noci jsem byla těhotná
Takže mezi seznámením a svatbou uplynuly 3 roky?

Z druhé strany, pokud by jí bylo 16 a jemu 32, narodil by se v roce 1830.
Takže by musel umřít do roku 1870.
Ale to by v roce 1881 nemohla být pět let vdova...

s. 221 Onoho červencového dne, kdy započal soud
s. 255 jak jsem se sblížila během soudu s X (…). Po druhém dni přelíčení (…) aby se v červnovém horku
Červen, červenec, co už.

s. 246 A já se nikdy Kristy neptala, co se v tom lese doopravdy stalo
s. 2574 Krista mi řekla, co se tam stalo a já jí věřím.
Ale na s. 267 už zase neví, co se stalo.
s. 303 Nikdy jsem se nezeptala. A do téhle chvíle jsem si myslela, že se nikdy ani nezeptám (…)
Řekla jsem vám, co se doopravdy stalo, maminko (…) Já nevím, co se Anežce stalo a nejspíš se to nikdy nedozvíme.
Nebo možná ano.
Na s. 347 Krista se mi svěřila, že celá věc s Anežčinou smrtí byla příliš složitá (…) Ale ujistila mne, že i kdyby událost odvyprávěla ve vší pravdivosti a do posledního detailu, výsledek by byl stejný (…) S tím, co mi Krista noc před svou popravou svěřila...
Je to matoucí.

s. 349 Bylo tam tolik krve, strašně, strašně moc krve! Měla jsem ji na šatech, na obličeji na rukou...
A v tomhle stavu došla na nádraží, dojela vlakem k Anežce domů, prohrabala jí věci a pak šla k sobě?


s. 225, 226 Byl to krátký výlet (…) a navíc se v říjnu brzy stmívalo
s. 269 Anežka byla zavražděna v září

s. 300 „Nově teď odsouzence pohřbíváme žehem.“
Ve Valašském Meziříčí v roce 1899? Není to brzo?
s. 311 Jen co uvidí urnu v mém náručí, upustí v úleku talíř
I čtrnáctiletá děvečka z Horní Dolní ví na první dobrou, co to je? Když se Aloise teprve před pár dny dozvěděla, co je to žeh? 🤔


s. 134 Doufala jsem, že řečmi o svých snoubencích mohly Kristu alespoň přivést na jiné myšlenky. A po několika dnech, kdy Krista jejich tetelení jen poslouchala...
Poslouchala tetelení?

Trochu mě překvapuje, že pomocná síla v kuchyni a dívka, která se chvíli živí tím a pak oním, jdou ve všední den na krátký celodenní výlet. (s. 225)
s. 232 některé víkendy trávila mimo město
Mám zjevně mylné představy o trudném životě služtiček v roce 1888.

Líbí se mi obálka.

s. 62 jako by měl místo bot na nohou zaváží
s. 143 abychom se dostavili Kdo? Aloisie a Krista?
s. 168 kterým [kterými]
s. 227 tří [Tří]
s. 214 jen to nezajímavější
s. 254 vám [mám]
s. 311 asi [ani]

špatné dělení slov – s. 98
ji/jí - s. 133, 161, 251 (2×), 348

[Zuzana Schedová · Rating 4 out of 5]

Sára Zeithammerová umí skvěle psát. Její prvotinu Stehy jsem minulý rok doslova zhltla a tak, když jsem se dozvěděla, že ji má vyjít něco nového, tak jsme ji netrpělivě očekávala. Navíc vyšla i jako audiokniha a tak jsem si ji dala tentokrát dala v této podobě.
Ve Svaté se narozdíl od Stehů, které se odehrávajíci v současnosti, podíváme trochu dál do minulosti. Její děj se totiž odehrává v 19. století na Broumovsku, kdy dcera majitelky hospody Krista přijde s tím, že v lese viděla Pannu Marii. Tohle zjevení pak spusí celou sérii událostí, které jednak přinesou do skomírající vesnice a hospody, která se horko těžko drží nad vodou zákazníky a ta konečně začne prosperovat. Samotná matka Kristy si není jistá, zda má své dceři věřit nebo nikoliv, ale je ráda, že se jí konečně díky tomu povedlo dostat z dluhů. Někteří ji milují, jiní ji považují za lhářku a nepříjemné události pak na sebe nenechají dlouho čekat.
Svatá je napsaná neskutečně čtivě. První kapitola na mě působila, jako bych se dívala na film a i když jsem po ní tušila, jak to celé dopadne, povedlo se Sáře mě tou první kapitolou nalákat. Je to příběh odehrávající se v 19. století a točí se kolem víry, vlivu cirkve na život běžných lidí v minulosti, důvěry, přátelství, vztahů ve vesnici a žistnosti. Poslouchalo se to skvěle a bavilo mě, kam Sára celý příběh dovedla a jaké otázky nám v příběhu předkládala. Povedlo se jí tam skvěle psychologicky vykreslit hned několik postav, které byly pro příběh nosné. Sára má velké nadání a já už se nemůžu dočkat s čím přijde příště.

[Jitka Č. · Rating 3 out of 5]

Sára Zeithammerová mě před lety překvapila knihou Stehy. To byl ohromně zajímavej, vrstevnatej psychologickej román, na prvotinu neobyčejně vyzrálej, s komplexní psychologií postav… jakože fakt klobouček.

Ale já vím, kvůli Stehům tu nejsme. Nicméně je zřejmý, jak nadšeně jsem po další autorčině knize sahala.

Už z anotace bylo ale jasný, že tohle bude jiný. Místo komorního vztahovýho dramatu se ocitáme na Broumovsku koncem 19. století. Autorka vychází ze skutečných událostí údajného zjevení panny Marie Kristině Ringlové. Příběh sledujeme očima Kristininy matky Aloisie, která se snaží dceři věřit - ale sama si není jistá, co si myslet.

A právě její vnitřní rozpolcenost je podle mě nejsilnější stránkou knihy. Zeithammerová znovu dokazuje, jak citlivě umí psát o vnitřních světech postav - o pochybách, vzteku, víře, strachu. Prožívání matky přirozeně zrcadlí i nejistotu čtenáře: Viděla Kristina skutečně něco nadpřirozeného? Nebo toužila po pozornosti? … A co když obojí?

Kromě psychologie kniha dobře pracuje i s prostředím a dobou. Postavení žen, síla církve, počátky bulváru… to všechno tu je. Vyprávění je čtivý, chytře strukturovaný, a i když známe vyvrcholení hned zkraje, pořád nás zajímá, jak se k němu postavy dostanou.

Ale musím přiznat, že mě to z kecek úplně nevystřelilo. Možná právě proto, že bych si klidně přečetla víc o těch různejch výkladech toho, co se Kristině stalo. Víc prostoru pro různý vrstvy, trochu víc se v těch možnostech porochnit.

A pak je tu věc, která mi byla čím dál míň příjemná. Autorka používá skutečná jména, ale zásadně mění osudy jejich nositelů. Jasně, historická fikce není dokument. Prožívání postav, jejich charakter, to všechno je běžnou součástí autorské licence. Ale tady to ve mně trochu drhne – děj je natolik jiný, že to působí jako přepsání životní historie reálných aktérů událostí. Kdyby postavy měly jiná jména, asi bych ten vnitřní nesoulad necítila.

I tak ale myslím, že Svatá stojí za přečtení. Je to dobře vystavěnej příběh, se kterým strávíte příjemný chvíle. A těším se kam autorka přeskočí příště.

[Eva Francova · Rating 4 out of 5]

Vydejte se s Kristou do lesa, na místo, kde se jí zjevila Matka Boží. Možná vám může pomoci, vyléčit vás, dodat naději a nebo to je třeba jen jeden velký podvod.
Aloisie je chudá hospodská, navíc vdova, která vychovává svou dceru Kristu. Jednoho dnes se jim obrátí život na ruby a to, když se v lese Kristě zjeví Matka Boží. Do zapomenutého kraje začnou proudit poutníci a zvědavci. Zadlužená hospoda začne konečně prosperovat. Ale je Kristy zjevení skutečně pravdivé? Může to dokázat?
Pokud hledáte knihu s neobvyklým, novým a opravdu zajímavým tématem, právě jste ji našli. Příběh podle skutečného příběhu vás zavede na Broumovsko kolem roku 1880. Jelikož jsem o příběhu Kristy nikdy neslyšela, chtěla jsem vědět víc a po dočtení knihy jsem si dohledávala další informace, jak mě příběh pohltil.
Je tu skvěle ukázán život v devatenáctém století na malé vesnici i ve městě. Jací byli lidé, kdo měl jaké postavení a o čem mohl rozhodovat. Život chudých lidí, kteří neměli nic, ale museli se s tím poprat. Jak to chodilo ve vězení, jak probíhaly soudy i popravy. Je to příběh o lásce i o víře, o běžných lidských starostech, ale i tom něčem, co je mezi nebem a zemí.
Máme tu nejedno tajemství a v průběhu čtení je odhalujeme a postupně si skládáme celý příběh. Ač kniha začíná koncem, nenechte se zmást, autorka dokáže překvapit a dovést nás nakonec úplně někam jinam.
Věřte, že vás kniha úplně pohltí a nebudete ji moci odložit. Odhalení toho, zda měla Krista pravdu, vás bude nutit číst dál. Ještě musím zmínit grafickou podobu knihy, která je opravdu povedená.
Toto je kniha, kterou prostě potřebujete.

[Jona Novak · Rating 5 out of 5]

Po všech stránkách úžasné. TAK dobře napsané, všechno do sebe zapadá, poutavé a v podstatě napínavé to je od první stránky do poslední. Skvělý příběh, poctivé postavy a plno emocí.
(Super i jako audiokniha)

[Marek · Rating 5 out of 5]

Sára Zeithammerová je scénáristka a spisovatelka. Narodila se v USA, ale většinu života strávila v Praze.

První autorčin román se jmenuje STEHY, ale tuto knihu jsem nečetl. Román SVATÁ je její druhý román.

Příběh vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v 19. století na Broumovsku.

Hlavní postavou je ALOISIE, která je hospodská. Zemřel jí manžel. Vychovává dcera KRISTU.

Jednoho dne dojde k tomu, že Krista uvidí v lese Pannu Mariu a tuto informaci sdělí Aloisii. Následně se o tom dozví celá vesnice a tato zpráva se rozletí závratnou rychlostí do širokého okolí. Lidé z různých částí země přicházejí na toto místo, aby se mohli setkat s Kristou a navštívit místo zjevení.

Důležitou postavou v románu je také ANEŽKA, se kterou se kamarádí Krista.

Kniha je vyprávěna retrospektivně. Vyprávění začíná rokem 1889 a v této části se dozvíme některé části ze závěru knihy. Následuje část s rokem 1881 a pokračuje to do části 1890.

Knihu jsem si vybral z důvodu, že mě zajímá tématika zjevení Panny Marie. V knize je zmíněna událost zjevení Panny Marie v Lurdách, které se odehrálo v roce 1858. 14leté dívce Bernardetě se zjevila Panna Maria v jeskyni.

V minulosti jsem navštívil několikrát Turzovku na Slovensku, ve které se v roce 1958 lesníkovi Matúšovi Lašútovi zjevila Panna Maria. Je to poutní místo, ve kterém se nacházejí prameny s léčivou vodou.

Myslím si, že kniha osloví především čtenáře, kteří mají otevřenou mysl a věří možnosti zjevení Panny Marie.

Kniha je čtivá. Autorka píše velmi dobře a musím říci, že mě překvapilo, jakým směrem se nakonec příběh stočil. Průběžně jsou odhalována různá tajemství. Do úplného závěru jsem s napětím čekal na jednu důležitou věc, která mě zhruba v druhé části knihy nenechala klidným. Všechno je nakonec vysvětleno.

V závěru se nachází AUTORSKÁ POZNÁMKA.

[Aneta · Rating 5 out of 5]

Romány z prostředí českého venkova jsou moje velký guilty pleasure a možná jsem při jejich hodnocení o něco shovívavější než u jiných knih. Svatá mě každopádně bavila moc i přes občasné úsměvné nesrovnalosti v dobových zvyklostech (naznačení uvozovek prsty, haha). Moc se mi líbí i grafické zpracování, ačkoliv fotka autorky na zadní straně přebalu přes celou plochu mi přijde trochu přepal.

[Jakub Sláma · Rating 3 out of 5]

Tohle je těžký: ta kniha rozhodně vůbec není špatná a pár stovek přečtených knih zpátky bych jí možná bez zaváhání dal čtyři hvězdičky (nebo třeba i pět, co já vím). Jenže s románem mám tolik závažnejch problémů, že mu čtyři hvězdičky dát nedokážu ani omylem a klidně bych šel výrazně níž, na druhou stranu fakt není zas tak špatnej, ve výsledku, a nepřišlo by mi fér dát mu dvě hvězdičky stejně jako jiným knihám, kterým jsem dvě dal. Takže asi tři.

Jeden z mých hlavních problémů: nezajímalo mě to, ne ve smyslu, že by mě to vyloženě nebavilo, ale měl jsem to rozečtený přes měsíc a ani jednou jsem nepocítil potřebu v tý knize pokračovat. Důvod je podle mě jednoduchej: vypravěčkou je matka Kristy, která v lese uvidí Pannu Marii nebo tak něco, od čehož se všechno odvíjí. Všechno je filtrovaný očima matky-vypravěčky, která ale působí dojmem, že svou dceru vůbec nezná, takže ve chvíli, kdy Krista přiběhne, že něco v lese viděla, je mi to totálně buřt, protože Kristu vůbec neznám, vůbec nedokážu posoudit, jestli jí mám věřit, nebo jestli si to nejspíš vymýšlí, aby… nebo protože… Nevím, ani po přečtení vůbec netuším, jaká Krista byla nebo měla být, jak by se v určitých situacích asi mohla zachovat, atp. A jelikož se to pak odvíjí relativně předvídatelně (jsou tu pánbíčkáři, kteří jsou třeba nemocní a v zoufalosti uvěří čemukoliv, skeptici, kteří si udělají komitét, aby to prošetřili, lidi, co nejspíš neví, jestli Kristě věřit, například její matka, atp.) a o Kristě se člověk pořád nic moc nedozví, může leda tak předpokládat, že si to nejspíš nevymyslela a fakt něco viděla (protože nevidí žádný důvod, proč by si to mohla vymýšlet), a ve výsledku tu vlastně vůbec nejde o to, jestli opravdu něco viděla, nebo ne, ale jen o to, co o tom řeknou lidi, takže tu není žádný konflikt. K popravě Kristy, popsané v prologu, zbývá tolik let, že lze předpokládat, že se zjevením nemá přímou souvislost, což se potvrdí. Pročež je pak teda krapet nelogický, proč Krista při své popravě říká v první řadě "Viděla jsem Ji!" a až v druhý řadě "Já jsem nevinná!" (to první nedává smysl, protože o zjevení v dané situaci vůbec nejde, a to druhý taky vůbec nedává smysl, když se vezmou v úvahu všechny v knize odhalené informace).

Ta potřeba pokračovat číst ve mně vznikala až ve chvíli, kdy se začne v knize odehrávat soudní proces vedoucí k popravě. Byť člověk ví, jak to dopadne, žene ho dopředu touha dozvědět se, co se opravdu stalo. Jenomže tady je dost škoda, že v podstatě jedinej nástroj, kterej autorka používá k budování napětí a týhle touhy číst dál, je nástroj nejprimitivnější (a tak všední, že na něm stojí úspěch třeba Dana Browna): zadržování informací. Všechny ty kapitoly a kapitolky končící na "kdyby nepřišla nečekaná návštěva" (kdo to byl, to se dozvíte v další kapitole) a "Přísahám [že to, co mi řekneš, nikomu neřeknu, ale co to je, to čtenáři řekneme až za x stránek, aby četl dál]". Je naprosto legitimní tohle používat, ale pokud je to naprosto jediná věc, kterou čtenáře manipuluju k tomu, aby četl dál, může to působit lehce lacině.

Další problém (ano, tenkej led, vím) mám s plytkým a performativním feminismem textu. Za mě by byla dostačující feministická mesidž to, že vidím, že ženská vypravěčka má nepochybně stejně bohatej vnitřní život jako muži, zvládá v životě minimálně totéž, co muži, no a pak samozřejmě naráží na muže (jsme v 19. století, žejo), kteří si to nemyslí (viz všechno to "Mírněte se, pánové," napomenul je soudce. "Jsou zde přítomny i ženy." (s. 269)). To by bylo fajn. Jenže autorce to nestačí, takže v textu se objevují rádoby hluboké feministické výkřiky typu Milost se dává těm, kteří by se mohli napravit, a já dobře vím, že ženy šance na nápravu nedostávají. (s. 41), což pardon, ale pokud tohle vypravěčka myslí vážně, tak je nejspíš naprosto blbá (a to podle toho, jak se chová, není) a totálně delulu – protože ona sama nejlíp ví, že můžeš ošukat prvního random chlapa, na kterýho narazíš, když chceš uspokojit manžela tím, že mu dáš syna, dál podvádět manžela a nedělat si vrásky z toho, že když mu dlouho po smrti "jeho" syna, co nebyl jeho, řekneš, že nebyl jeho, sebere se a jde se oběsit do lesa – to je myslím jeden z vypravěččiných fuckupů dost velkejch na to, aby na mě tyhle feministický hlášky nekorespondující s činama daný postavy působily naprosto vyprázdněně a ze strany autorky čistě performativně (nebo teda jako falešně, velkohubě, vypočítavě, tak nějak).

Můj snad hlavní problém je jazyková stránka. Vypravěčka je žena, která celý život strávila na prťavé vesnici jako hospodská, do školy doslova přestala chodit ve dvanácti ("Mne otec vzal ze školy ve dvanácti letech, když matka našla na mém povlečení měsíční krev. Do školy chodí jen děti a Aloisie už není dítě, pronesl slavnostně." (s. 318)). Přesto mluví jazykem, který naprosto doočíbijícím (nebo jak by nejspíš řekla Aloisie, frapantním, žejo) způsobem neodpovídá tomu, kým je. Stranou nechávám to, že nemluví adekvátně k tomu, že jsme v 80. letech 19. století, to by mi nevadilo; naopak mi vadilo to, že autorka se zjevně místy snažila, aby vypravěčka mluvila archaicky (nekonzistentně se používají např. krátké tvary adjektiv a místy a snad jen na prvních několika stránkách i podivné slovosledy s adjektivy po substantivech), protože je to snaha dost neúspěšná a nekonzistentní. Bohatost slovní zásoby, repertoár používaných přirovnání (proč by proboha vypravěčka, která v té době skoro určitě nikdy v divadle nebyla, říkala přitočil se ke mně se svým divadelním šepotem?), množství cizích slov, které by postava Aloisie sotva znala (nebo snad vůbec nemohla znát – např. slovo defétismus poprvé exponovaněji používá asi až Čapek ve Věci Makropulos a v Krakatitu a Příruční slovník českého jazyka z let 1935–1957 ho uvádí pouze v podobě defaitism(us)), atp., to všechno z každé stránky křičí: mluvím jazykem Sáry Zeithammerové, ne jazykem vypravěčky Aloisie. A to mě neustále iritovalo tak moc, že mi to totálně bránilo nechat se textem pohltit. Když užuž hrozilo, že by mě text pohltil, vždycky hned přišla nějaká podivná facka v podobě obratnějších hochů z vesnice, ze kterých jsou v ústech vypravěčky agilnější mladíci (s. 83). A samozřejmě to není jen problém vypravěčky: někdo jiný si jen tak říká "Myslela si, že se všechno točí kolem ní, a jak se někdo z té oběžné dráhy odklonil…" bez ohledu na to, jestli je tahle metafora uvěřitelná v ústech toho, kdo právě mluví, nebo jestli je vůbec slovní spojení oběžná dráha adekvátní k tomu, že jsme v 80. letech 19. století, žejo (jo, zajímalo mě to, takže: podle limitovaných informací, které mám k dispozici, se zdá, že spojení oběžná dráha se součástí něčeho jako běžnější slovní zásoby češtiny rozhodně nestalo dřív než někdy v 60. letech 20. století).

S jazykovou stránkou souvisí spousty drobností, které na sebe z mého pohledu dost nežádoucně sem tam strhnuly pozornost. Například: "Jistě, jistě, Kristinka je svatá, víme, známe," opáčil ironicky. Za á, opravdu by takhle někdo mluvil v době, o které je řeč? A hlavně za bé: Stephen King (On Writing: A Memoir of the Craft) by se tu zatetelil, jak krásně učebnicově zbytečné a vyškrtnutíhodné tu příslovce ironicky je – protože jediná informace, kterou mi tu předává, je, že autorka nevěří, že čtenáři pochopí, že něco takovýho je evidentně řečeno ironicky, což by tu, myslím, vyžadovalo teda enormně, ehm, nekooperativního čtenáře. Z podobnýho soudku: už několikrát jsem slyšel nějakýho spisovatele říkat, že pokud má člověk v textu vykřičník (nedejbože vykřičníky), měl by se zastavit a zamyslet se nad tím, proč to nenapsal tak dobře, aby vykřičníky nepotřeboval. Bez ohledu na tohle (zmiňuju to, protože jsem to po hodně dlouhý době slyšel shodou okolností včera) mě v knize neustále iritovalo, jak moc se používají vykřičníky – a většinou podle mě dost zbytečně, z tý stejný nedůvěry ke čtenáři (a ultimátně je to samozřejmě nedůvěra v sebe), z toho stejnýho strachu, že nepochopí, že postava je emocionálně rozrušená atp. Když Krista doslova stojí na konci všeho (ale na začátku knihy, takže to nepovažuju za spoiler) s oprátkou kolem krku, matka jí odezírá z úst slova, která jsou samozřejmě prezentována s vykřičníky: "Viděla jsem Ji! Já jsem nevinná!" To bych dokázal jakž takž akceptovat, kdyby to Krista např. řvala (proto by ty vykřičníky mohly mít tuhle funkci: vyjadřovat, že postava křičí), ale matka jí ta slova odezírá z úst. K čemu ty vykřičníky jsou? Jo, jasně, je to hnidopišství, ale tím, že autorka se do těchhle úvah zjevně nepustila, z textu podle mě místy naprosto zbytečně dělá telenovelu. Bez vykřičníků by to pro mě na mnoha místech bylo mnohem lepší, protože by tam nebyla ta telenovelovost, měl bych větší prostor vžívat se do postav, chápat jejich emoce a tak podobně. A tak dále atagdále.

Další věc, která mě neustále dost štvala, je to, že kniha je plná takových, nevím, mikronelogičností. Když za Kristou poprvé přijdou dva cizí lidé, hned další den (doslova "Druhý den" na s. 49) se na ni matka-vypravěčka utrhuje se slovy "Tak proč za námi chodí furt nějací lidi a vyptávají se na tebe?" Furt nějací lidi? Doslova to zatím byl jeden pár. Nebo: když matka-vypravěčka na konci části "1889" přijíždí domů, je zjevný, že je konec roku, ale – soudě podle toho, že jsme stále v části "1889" – ještě není leden, přesto se v textu říká "Náměstí bylo ještě nazdobené z Vánoc" (s. 310), což mi v tomhle kontextu přišlo divný: mohlo být nanejvýš pět dní po vánočních svátcích, přesto se vánoční dekorace komentují, jako by byly v dané době něco pozoruhodného? (Kdyby se řeklo, nevím, "Náměstí ještě/stále zdobily vánoční dekorace", problém bych neměl, ale "ještě z Vánoc" prostě vytváří dojem, že už jsme dál od Vánoc.) Podobně o pár stránek dál vypravěčka říká, že "Noci jsou nejhorší" – to mi naprosto jasně implikuje to, že takových nocí má za sebou ne úplně málo, ale jak, když jsme stále v roce 1889 a když odpočet začal na konci roku, ve kterém pořád jsme, a to nejdřív dostatečně dlouho po Vánocích na to, aby pro vypravěčku bylo přirozené říkat, že na náměstí ještě visí dekorace "z Vánoc"? Podobně jsem byl zmatený jinde: v době, kdy od určité události uběhl sotva rok, se o ní v rámci vyprávění z jednoho roku mluví explicitně stylem, jako by to už bylo let třeba deset ("A roky […] ubíhaly. V následujících letech se za mnou […] stavovala ještě méně"), což rámcování vyprávění po rocích ale vylučuje, nedává to v daném kontextu smysl a je to zbytečně matoucí. Ty mikronelogičnosti jsou někdy opravdu mikro: vypravěčka něco zjistí a (tím okamžikem – ne postupně, ale přesně v tu chvíli, kdy se něco dozví) se rozplynula nějaká její naděje – a říká: Moje naděje, že […], se rozplynula jako mýdlo v horké vodě. Mýdlo (a asi se nemyslí tekutý, ne?) se v horký vodě (teda aspoň v mý zkušenosti, ale možná má Aloisie nějaký historický mýdlo, cojávím) nerozplyne stylem teď je ve vodě – bum – teď (o pikosekundu později) je pryč, ale trvá to. Nejdřív změkne, uprostřed zůstane tvrdý, a trvá to. Není to náhlý. Je to postupný, trvá to delší dobu. Tj. naprosto opačnej význam, než tu tím autorka chtěla vyjádřit. Další a další poukazy na nějaký nelogičnosti v reáliích atp. jsem viděl všude možně, ale nebudu si je přivlastňovat, protože nedokážu posoudit jejich faktičnost – zaujala mě např. pochybnost toho, že by se popravená osoba v daný době (ještě povinně!) kremovala (kterýžto sloveso je mimochodem další, který vypravěčka používá snad i dřív, než bylo v češtině pořádně zabydlený), což já fakt nevím, byť teda Wikipedie myslím poměrně jednoznačně konstatuje, že "Na území rakouské monarchie platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem", což – a možná se pletu – fakt, zdá se, dost křičí "anachronismy" (teda "anachronismy!")).

Závěrečný – a z nějakýho těžko pochopitelnýho důvodu u současný český prózy už zřejmě obligátní – hejt na "produkční" aspekt knihy: v knize je poměrně dost překlepů (např. ekomunikaci místo exkomunikaci na s. 272 nebo co vám s vámi dělat místo co mám s vámi dělat na s. 254), pravopisných chyb (opakovaně např. ve shodě podmětu s přísudkem: měl dcery čtyři, ale zajímaly ho pouze jeho synové nebo Aby nikdo do vězení nezanesl vši, stříhali se všem vězenkyním hned po příchodu vlasy, a to rovnou u hlavy.) i chyb gramatických (např. neshoda vedoucí k negramatičnosti věty Ale podivnost celého toho okamžiku zarazil [sic] mou ruku. hned na s. 29), podivných slovosledů (např. Kostel se nad naší obcí tyčí. na s. 31 v kontextu, kde je kostel réma a naší obcí je kontextově zapojené, pročež by dával výrazně větší smysl slovosled Nad naší obcí se tyčí kostel.), v podstatě až negramatických vět ("Musím ven ji hledat." (s. 124)?) atd. atp. Někdy vůbec netuším, co se stalo, ale věta, kterou čtu, je pro mě těžce cringe-hodná: na s. 261 např. čtu (po tom, co se rozpršelo): Strhávala jsem záclony ze šňůr, zatímco mne splachovala dešťovka. Wut? Sloveso splachovat mi tady vůbec nedává smysl, ale ok, asi se myslelo něco jako smáčet nebo tak. A dešťovka?? To sice znamená 'dešťová voda', ale obvykle teda ta, která už spadla a je někde nahromaděná, zachycená atp., proto se běžně říkají věci jako [nádoba] s dešťovkou / na dešťovku nebo zachytávám dešťovku na zalívání zahrady, ale ne věci jako venku zase padala dešťovka.

Jasně, někdo si řekne, že jsem grammar nazi (nejsem) nebo tak něco a že na pravopisu atp. nezáleží, jenomže já si nedokážu pomoct: pokud autorce a korektorce (Kateřina Rudčenková) a všem těm dalším lidem, co přišli do kontaktu s textem, než vyšel, na tom textu nezáleží dost na to, aby v něm nenechali tak moc chyb, proč na něm pak má záležet mně?

[Miri · Rating 5 out of 5]

❤️❤️‍🩹

[Ada Iš · Rating 5 out of 5]

Naprosto jasných 5 hvězd! Takovou knihu jsem už dlouho nečetla.

Od první stránky mě styl psaní naprosto okouzlil. Měla jsem pocit, že poslouchám skutečného člověka. Jazyk působil jako ze starších dob, ale nebyl škrobený, byl živý a lidský. Díky tomu pro mě postavy ožily tak silně, že jsem měla pocit, že žiju jejich příběh s nimi. Jako bych Aloisi sama poslouchala a mluvila s ní.

Příběh nebyl vyprávěný lineárně, ale tajemství a hlubší příběhy se postupně odkrývaly. Hltala jsem každou stránku, dychtila vědět, co postavy přivedlo k osudu, který nám kniha naznačí hned na začátku. Fascinovalo mě, jak autorka vykreslila atmosféru tehdejší doby-poměry, vztahy, myšlenky i prostředí (chátrající a následně prosperující hospoda, lesy, malá zapomenutí vesnice, kostel s farou i vetší města)

Obrovsky mě bavila i témata, která kniha otevírá, jako jsou víra, láska, hřích, ženské postavení na konci 19. století a jejich celková propojení sami se sebou. V tady těch analýzách nejsem moc dobrá, ale příběh pro mě tím získával hloubku, jelikož opravdu působil autenticky a jako něco, co si prožívalo tehdy mnoho žen.

Tahle kniha mě naprosto pohltila svou atmosférou, emocemi i tajemstvím. Četla jsem ji s rozbušeným srdcem a pořád chtěla víc. Děkuju autorce za tenhle zážitek a už teď se těším na její další díla.

⸻

Poznámky, které nevím, kam dát, ale napadly mě při čtení:

🌟Nějak jsem nezaznamenala při čtení shrnutí, že se to odehrává koncem 19. století, a to mě nutí být na knihu ještě natěšenější.

🌟V knize se až hodně často zmiňují prsa, i v momentech, kdy bych řekla, že na svoje prsa ženy tak často nemyslí, ale nevím, později jsem si říkala, že je to asi naschvál, jenom ze začátku mi to vždycky přišlo trochu out of place.

🌟Miluju, jak všechno není popisované od začátku do konce, ale příběh je zahalen tajemstvími, která se časem dozvídáme.

🌟Tolik věcí by mohlo dopadnout jinak, kdyby se staly jinak, tak to v životě prostě je, ale Aloisie mi bylo fakt líto, s jakým chlapem skončila, těžko věštit, Stehlík taky není kdovíjak kladná postava, ale definitivně si myslím, že by jí s ním bylo líp, nebo tomu chci aspoň věřit 🥺.

🌟Celou dobu si říkám, že pomluvy o Aloisii, že je do větru, beztak nejsou pravdivé a lidi jenom žvaní, ale upřímně, my girl si zaslouží trochu lásky.

🌟NEEEEE Aloisie a Gothard, to jsem nečekala, asi jsem měla, ale nečekala jsem, že se to kdy uskuteční, a ještě jakoby díky němu porodila syna. Reálně celý ten historický názor, že pokud se ženě nedaří porodit syna, tak je to chyba ženy, ale ve skutečnosti to byl jenom Aloisin silně neschopný manžel. AHHHH, prostě to člověka dohání k naprosté zlostí a takové nespravedlnosti. Samozřejmě, kniha je nespravedlnostmi protkaná, ale tohle mi fakt vaří krev. Jediné, co Aloisie kdy chtěla, byl obyčejný a klidný život, a dělala pro to všechno.

Taky to, že její manžel Kristu vždycky odstrkoval, ale ona byla jeho vlastní zatímco František ne, prostě aaaa ty témata a paralely, toho je knížka plná a miluju to.

🌟strašně se mi líbí, jak vlastně v knize nahlížíme do toho úplně obyčejného života: praní, zadělávání na chleba, umývání nádobí, zametání. Není to nějak zdlouhavě popsané, ale za mě tyto věci popsané dodávaj celému příběhu na autentičnosti a vdechují do něho život, velice se mi to líbí.

🌟 Sama nevím jestli Kristě věřím, že opravdu viděla panenku Marii. Určitě jí věřím, že si myslela že jí viděla, ale jelikož nejsem nábožensky založená, moje mysl se první uchyluje k jiným domněnkám. Obzvlášť zajímavá mi přišla paralela, že Krista jako malá viděla tělo svého otce jak se "vznáší" v korunách stromů, v lese. Neříkám ani, že byla šílená nebo něco jenom si myslím, že to spíš bylo způsobeno něčím takovým, něco co bylo v její mysli, ale čemu ona i jiní 100% věřili, tak jak to často s náboženskými příběhy bývá.

🌟Při scéně kdy umírá František jsem brečela, ta reálnost, kdy si všichni přítomní i on sám uvědomují, že smrt není daleko a jejich poslední slova, kdy se snažili ho uklidnit mě prostě dostaly.

[Denka Krejčí · Rating 4 out of 5]

Zpěv ze všech těch hrdel, to bylo něco nádherného, nikdy jsem neslyšela tolik lidí zpívat zároveň, snad jen koledy o půlnoční mši, ale tohle bylo něco úplně jiného. Nepamatuji si, že bych kdy něco tak prožívala, snad jen když jsem byla mladá a uvědomovala si každý pohyb svého roztouženého těla. Cítila jsem, že i mně bezděky kanou slzy. Najednou mi les připadal krásný - nikdy nebyl krásnější než v tuto chvíli. A třebaže jsem ani v okamžicích největšího utrpění nevěřila na anděly, v tu chvíli jsem si byla jistá, že nás pozorují.

[Cérka · Rating 4 out of 5]

Knihu řadím ke zdařilým literárním počinům a jsem ráda, že jsem překonala počáteční rozpaky. Příběh je jen volně inspirován skutečnými událostmi odehrávajícími se v 19.století, do té doby v téměř neznámém místě, ve vesnici Suchý Důl, okr. Náchod.
Díky tomu by se mohlo zdát, že hlavní hrdinkou bude Kristina Ringlová, jež se údajně několikrát v lese zjevila Panna Maria.

Tady bych si dovolila malé zamyšlení. Proč se tomuto faktu všichni církevní hodnostáři tak úporně bránili? Na celém světě je přeci tolik míst, kde se Panna Maria údajně zjevila a ze kterých se s požehnáním církve stali poutní místa. Proč ne v Suchém Dole?

V tomto příběhu se hlavní hrdinkou a vypravěčkou stala matka Kristíny, Anna.
Díky ní tak v příběhu můžeme sledovat nelehký život a postavení žen ve společnosti, se všemi předsudky a nepochopením.

Po dočtení příběhu necítím sympatie k žádné z postav, smutek a pocit zmaru ve mě však naprosto převládl.

Příběh opravdu stojí za přečtení a zamyšlení! Není jednoduché jej plně pochopit, procítit a vychutnat. Byla chyba jej však zatratit. Je to čistá beletrie, žádná červená knihovna či jednoduché čtení!

[Ester Fendrychová · Rating 4 out of 5]

Osud svaté Kristy mě nesmírně chytil. Autorka si původní příběh dívky z Královehradeckého kraje značně upravila, ale životní milníky, které jsou nejvíce překvapivé, do velké míry zachovala.
Události zjevení Panny Marie v bohem zapomenuté vesničce místo Kristy vypráví její matka Aloisie, k níž čtenář může, ale také nemusí pojmout důvěru, soucitu se ovšem nevyhne. Stejné je to s hlavní hrdinkou, které lze buď bezmezně věřit nebo ji po celou dobu podezřívat ze lži. Kniha v tomto ohledu na čtenáře příliš netlačí a nechává mu možnost volby, což oceňuji. Krista totiž není prvoplánově sympatická a její otevřená, přímá povaha místo důvěry vzbuzuje u sousedů a v širokém mediálním kruhu pomluvy až zášť, čímž autorka jasně poukazuje na postavení žen v tehdejší době.
Krajina i její obyvatelé jsou zachyceni natolik věrně, že netrvá dlouho se do příběhu zakousnout a jeho až detektivní nádech čtenáře táhne pevně za ruku až do konce. Po dlouhé době je to pro mě český román jaksepatří.

[Klara (klarinkniznisvet) · Rating 4 out of 5]

V novince Svatá přichází Sára Zeithammerová s příběhem o víře, pochybnostech a touze po zázraku v kulisách zapadlé vesnické hospody, která se nečekaně stane centrem dění.

Celý text je psaný velmi čtivě, obrazně a poutavě. Psychologie postav je zpracována s velkou pečlivostí Nelze jednoznačně určit, kdo je „kladný“ a kdo „záporný“, což příběhu dodává hloubku i autenticitu. Nejvýraznější je postava Aloisie, jejíž životní příběh vybízí k přemýšlení nad řadou otázek.

Osobně jsem moc ráda, že se autorka do tohoto tématu pustila. Inspirovala se skutečnou událostí, jež se odehrála v 19. století na Broumovsku, čímž nám umožňuje nahlédnout do tehdejšího vesnického života. Taktéž se zaměřuje na otázku ženství a Přestože se čtenář dozví klíčový moment příběhu hned na začátku, napětí tím rozhodně neutrpí. Děj brzy začne odhalovat další otázky, které čekají na své rozuzlení.

Za mě rozhodně zajímavé čtivo, které zaujme každého se slabostí pro historické romány z českého prostředí ⛪️☺️

[Kateřina Gardoňová · Rating 4 out of 5]

Hrozně si přeju, aby vznikalo víc podobných knížek. Knížek, kde na první dobrou tušíte, o čem bude, ale v průběhu čtení zjistíte, jak jste se mýlili.
Měla jsem štěstí, že o zázraku, z něhož velmi lehce čerpá autorka, jsem se dozvěděla asi ve dvou třetinách knihy. Jasně, není to tak, jak se popisuje, ale proč by mělo? Odpustím knize stylistickou rozvážnost i historické nepřesnosti (na konci 19. století mi pohřeb žehem nepřijde úplně reálný stejně jako naznačení uvozovek prsty při rozhovoru apod.), naopak vyzdvihnu skládání děje tak, aby mě vždycky překvapil. Přestože jsem od začátku aspoň tušila, co se stalo, ve správný okamžik přišla chvíle, kdy čtenářům odhalit vše.

[Martina · Rating 3 out of 5]

1880-1889, based on true events, but not my topic, I cannot put my finger on the reason why.
Krista claims she has seen the Holy Mary and her mum makes a lot of money thanks to that.
The book starts with Krista's hanging, but the crime is different, to do with Anežka, a girl she grows up with.
The story is quite depressing, the characters however are not depicted with depth and dimensions.

[Kateřina · Rating 5 out of 5]

Zajímavý a poutavý příběh z doby, o které se moc nepíše. Hezky vystavěný příběh, funkční časová linka, zajímavý vývoj postav. Občas tam byly nepřesnosti a překlepy, ale celku to odpouštím. Vzala bych za to půl hvězdičky, kdyby to šlo.

[Edna Nová · Rating 4 out of 5]

Dobré. Možná bych se radši obešla bez závěrečného “vysvětlování”, uchovat nejednoznačnost. Nejsme svaté a tak máme pochopení pro všechny (ne)svaté ženy minulosti a budoucnosti. Kdo jsi bez viny první hoď kamenem.

[Reader · Rating 4 out of 5]

Těžké čtení, ale chytlavé, pohlcující. Zajímavý twist. Jen dialogy příliš současné.

[Adelabe · Rating 5 out of 5]

určitě top 3 knížka letošního roku! Od začátku do konce jsem se nenudila.
krásný jazyk, dějově extrémně nepředvídatelné, mystické — všechno to mělo. Trošku doufám, že to jednou někdo zfilmuje.

[Tereza Friedrichová · Rating 5 out of 5]

Sára Zeithammerová napsala back to back slayádu! ✨

[Michal · Rating 2 out of 5]

Tragický příběh tragického ženského osudu plný tragiky.

[Veronika Steff · Rating 4 out of 5]

Na Svatou jsem se opravdu těšila, předchozí Stehy se mi líbili moc a feministický román z konce předminulého století mě docela lákal (i když nejsem fanoušek historické prózy). Navíc mě baví, když autoři někde vyhrabou úžasný příběh, na který se zapomnělo a přitom působí tak výjimečně.

Samozřejmě, že po velkém očekávání vždy přichází zklamání. Tentokrát nebylo tak velké. Líbilo se mi, jak je příběh postavený, připadal mi napínavý a s nadšením jsem si dohledávala, čím se od skutečných událostí odlišuje. Hlavní hrdince jsem fandila, možná bych byla radši, kdyby se jí povedlo vytvořit trošku chamtivější, mám pocit, že nakonec z toho vyšla jako trochu moc velká světice, prostě matka, co miluje svoje dítě a nikdy mu neublíží.

Největší zklamání se týkalo jazyka a jisté barevnosti vyprávění. Ocenila bych buď nějaké pestřejší vyjadřování nebo třeba pár postmoderních postupů. Díky tomu by mohlo dílo vystoupit nad běžnou literární šeď, ale takhle v ní za mě spíš zůstává, prostě další dobrý román od ženy-autorky. Mě osobně česká "šeď" celkem uspokojuje, ale chápu kritiky, že touží po něčem lepším.

[Lucie Režná · Rating 5 out of 5]

4,5 ⭐️

[Denisa Hobbs · Rating 3 out of 5]

Aloisina dcera Krista se jednoho dne vrátí z lesa s tím, že se jí zjevila levitující paní – podle všeho panna Marie. Zpráva se rychle rozšíří a vzbudí senzaci. Jedni na místo zjevení putují se modlit, druzí z přívalu zbožných turistů profitují a třetím je to vše trnem v oku. Aloisie neví, jak s bláznivou situací kolem své dcery naložit. Neví ani to, jestli své dceři její tvrzení o zjevení věří. Každopádně se ji ale snaží chránit. Jenže to pro chudou vdovu koncem 19. století není jen tak.

Moje očekávání byla vysoká, ale po silném začátku mě čekalo jedno zklamání za druhým. Vyprávění na mě působilo uměle, jako že se snaží budit emoce, přitom ale klouzá po povrchu. Aloisie jako by svou dceru vůbec neznala, ani druhou dívku v domácnosti Anežku, které se Aloisie ujala. Krista i Anežka mi zůstaly vzdálené, neuchopitelné. Došlo mezi nimi k řadě vypjatých scén, které mi ale nedávaly smysl.

V druhé půlce se z příběhu o zjevení stane příběh o něčem úplně jiném. Říkala jsem si, že to je tak nesouvisející zápletka, že si to autorka nemohla vymyslet a muselo se to stát. Protože život je náhodnější než romány. A opravdu, nejen příběh o zjevení je inspirován skutečnými událostmi, ale i ten druhý. Bohužel inspirací to končí a za mě je to škoda. Je jasné, že v románu je potřeba si řadu věcí domyslet, vyplnit bílá místa. Jenže změny, které autorka v příběhu provedla, jsou zásadní a já nerozumím, čeho jimi chtěla dosáhnout.

Dále mi román přišel nedotažený z hlediska různých faktických okolností. Celou dobu jsem tápala v tom, co se kdy stalo, kolik kdy bylo postavám let apod. Když jsem na Goodreads narazila na recenzi s výčtem nelogičností v knize, ulevilo se mi, že to tápání nebylo nepozorností mojí ale autorky.

Přednes Zuzany Kajnarové na mě působil příliš teatrálně a audiokniha obsahovala zbytečně časté a dlouhé hudební předěly.