Kočka za oknem a králík se šachovnicovou srstí. Simulační hry pro starší a zajištěné, spánek ministerského úředníka, úprk z vlastní svatby, přestřelka v hotelu Django. Bazén v budově zpravodajství, zapovězená noc s jelenem, ale především ta tvoje – tvář s hebkým odrazem. Alžběta Stančáková, známá doposud především básnickou tvorbou (Co s tím – Cena Jiřího Ortena a Čačak – nominace na Magnesii Literu), ve svých arabeskách přešlapuje mezi politikou a láskou.
Za mě to tam prostě nebylo. Alžběta umí psát, to bez debat. Ale budu-li upřímný, celé to bylo takové nijaké a četl jsem slova bez hlubších emocí, snad až na “Kočka za oknem”, která něco vyvolala. Ale nějak mi unikala pointa a bohužel jsem si jistý, že u teď bezprostředně po dočtení, už většina příběhů z ní odchází do zapomnění. Těšil jsem se, bohužel to nebyla shoda. Třeba jen nejsem připraven na její styl, ale bohužel za nem prostě ne…