Na vánoce se člověk fakt nechce pouštět do ničeho náročného, takže jsem vytáhl druhý díl Kuhnovy thrillerové série. A je na tom hezky vidět, jak se u dvojek rozchází autor se čtenáři. Čtenáři ke dvojkám přistupují s pocitem: "Tak na jedničce se autor rozcvičil a hodně naučil, takže u dvojky bude jen to nejlepší z jedničky a všechny chyby zmizí." Zatímco autor sedí nad dvojkou a říká si "Evidentně se mi u jedničky něco povedlo... jak jsem to kurva udělal? Co se na tom, sakra, lidem líbilo? Musím to zjistit a udělat to zas - a přitom se neopakovat. Áááááá!" Takže to nakonec vyřeší tím, že prostě jen znovu napíše jedničku, s okouřeným zvukem.
Ono už o jedničce jsem psal, že je to zábavná jízda na řetízkovém kolotoči. Dvojka už je centrifuga. Stejně rychlá, zběsilá... a se stejně hlubokomyslným dějem. V podstatě si autor vypůjčil Pána a paní Smithovi... nebo prostě jakýkoliv příběh, ve kterém proti sobě stojí manželský pár zabijáků. Bohužel už jim nepřidal žádnou pořádnou motivaci - tedy kromě té, že je zdejší paní Smithová pěkná kráva. Z příběhu mizí i ta funkce stážistů. I když hrdina přebírá celou organizaci nájemných vrahů, brzo se to stane jen takovou motivací na pozadí řetězce akčních scén, během kterých dává hrdina až moc najevo, jaký je drsňák. Jo, je, ale v jedničce to bylo zajímavější - i tím, že tam měl nějaké vedlejší psychologické motivace. Tady už působil jako nafoukaný superborecký debil.
Ale jasně, pořád jsem to přečetl skoro na jeden zátah a tu jízdu jsem si užil. Akorát se člověk pak nesmí moc ohlížet zpátky a přemýšlet o ději. To pak dopadne jako s tou centrifugou. "Co jsem tam dělal? No... točil se dokola... a dokola... a dokola..."