Klasický příběh malého Honzíka, který jede sám vlakem k dědovi a babičce na vesnici je určen malým začínajícím čtenářům. Nové vydání v nové grafické úpravě.
Klasická dětská četba. Kdo nečetl (...existuje vůbec někdo takový?), jako by nebyl :-) Četla jsem hodně staré vydání (rok 1958), kde byly krásné kresby od Antonína Pospíšila.
Nechápu, kterou moudrou hlavu napadlo opravit Honzíkovu cestu. Jestli by nebylo jednodušší jednou větou vysvětlit, co byla zemědělská družstva, a nepouštět se do takového paskvilu. Malému dítěti to nemusíte vysvětlovat od Vítězného února.
Honzík jede s dědečkem domů a všechno je naše. Naše pole, naše kravičky a naše dědečkova prasátka a naše babiččiny slepičky. Akorát vajíčko od našich slepiček není tak úplně naše. Už se neřešily traktory, které jsou asi taky naše. Takže děda sice chodí pro jídlo do (závodní) jídelny, ale přitom je to velkopodnikatel.
Tady se nabízí citovat klasika: Už ji slyším, jak říká: „No tedy Vavrochu, tohle jsme si nedomluvili. Tvrdil jsi, že máš statek, rybník, les, cihelnu, a zatím jsi holá...“
s. 46 „Hodně za ně utržíme.“ „A dědečku, ty dostaneš taky něco?“ ptal se Honzík. „Jakpak ne,“ smál se dědeček.
Vydání z roku 1976, s. 55 „Družstvo za ně hodně utrží.“ „A dědečku, ty dostaneš taky něco?“ ptal se Honzík. „Jakpak ne,“ smál se dědeček. „jsem přece družstevník.“
Dětství, to je pro mě tato kniha. Moc krásný a milý příběh připomínající mi mé dětství spojené s každou volnou chvílí u babičky a děděčka na vesnici.
Měla jsem pocit, že si příběh nepamatuji, ale některé věty mi byly známé do posledního písmenka, a zvláštně melancholicky ve mně po jejich přečtení zatrnulo.
Puňtu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl. Vypadal, jako by se byl pral alespoň s pěti veverkami.
Ráda bych ještě vyzdvihla nádherné ilustrace paní Zmatlíkové. Obrázky si totiž pamatuji do posledního detailu a nepřestává mě uchvacovat, jak moc si dětská mysl pamatuje a jak vnímá.
Tuto knihu mi v dětství koupila mamka a to minimálně dvakrát. První kniha, kterou mi koupila, měla na deskách jiný obrázek a tuto knihu mám doma. Knihu, která je zobrazena zde, mi koupila v pozdějších letech. Patrně se první kniha ztratila, anebo možná byla opotřebovaná, proto se takto mamka rozhodla. Knihu lze určitě zařadit do klasiky a je čtena generacemi malých čtenářů.
Vzpomínka na dětství. Díky čtení synovi jsem se mohla na chvíli vrátit zpět v čase 😊 Ilustrace od Heleny Zmatlíkové nemá chybu 🙌 Sem tam chyby v přímé řeči, ale třeba to tak dřív bylo, netuším. “Natahovat moldánky” budu používat 🙂
Příběh Honzíka, který jede na prázdniny k babičce a dědovi. Zažívá dobrodružství, chodí s dědou do práce, skamarádí se s dětmi z vesnice a také půjde do školy. Hezká knížka pro děti, jednoduše napsaná, větší písmo a hezké ilustrace.
Je to vlastně moc hezké, ale neucelené. Jelikož je to pro děti, očekavala bych nějaký lepší úvod a závěr. Ale už chápu, proč nám dala paní učitelka číst něco jiného.
Krásná knížka pro děti, i když námi čtené vydání se podstatně liší od toho, které jsem jako dítě četla já :-) Dvouletá dcera si moc ráda prohlíží ilustrace paní Zmatlíkové. Často mi knihu donese se slovy: Čišt. Čímž požaduje společné prohlížení a komentování obrázků v knize :-)