Medúzy

by Jakub Stanjura

Pronikavý psychologický román o konci přátelství, vině a chronické bolesti

Když vypravěčka románu dorazí do bytu své nejbližší přítelkyně a najde na zemi kaluže krve, udělá něco nečekaného. Hrůzný nález nenahlásí a po kamarádce nepátrá. Místo toho si připraví výpověď, kterou sdělí ostatním, až se začnou záhadným zmizením zabývat.

Zároveň znovu pocítí bolest v břiše, kterou lékaři už dlouho neumějí vysvětlit. Tentokrát je ale silnější. Tentokrát zvláštně žahá, pulzuje a vyzývá k otázkám, které s oběma ženami souvisejí víc, než by si přály.

Jakub Stanjura ve svém druhém románu vypráví o těch nejzazších společenských tabu. Medúzy však nejsou pouze provokativním příběhem, naopak vyjeví všelicos, tak jako voda samotná: tu a tam se zjeví něco krásného a fascinujícího, tu a tam něco odpudivého, obludného, co nelze pojmenovat — a čemu vůbec není snadné čelit.

Genres: Czech Literature

239 pages, Paperback

First published October 3, 2025

About the author

Žije v Praze. Vystudoval anglistiku a bohemistiku na Univerzitě Karlově. Jeho románový debut Srpny (2023) o manipulaci a gaslightingu se ihned po vydání stal knižním bestsellerem, dočkal se divadelního zpracování a překladu do několika cizích jazyků. V říjnu mu vyjde druhý román Medúzy (2025).

Reviews

[Sylva · Rating 3 out of 5]

konečně po čase román mladého autora bez nálepky „autofikce“ nebo rádoby „podivna“. příběh nedůvěryhodné vypravěčky, sonda do zdravotnictví (ocení psychosomatici) a tak trochu detektivka.

[Jitka Č. · Rating 5 out of 5]

Trochu mě mrzí, že jsem si k sepsání dojmů z Medůz nesedla hned po dočtení. Cítím, že teď se do mého hodnocení promítají názory, které o knize zazněly buď v podcastech nebo ve článcích literárních kritiků. Ne snad, že by se mi kvůli nim kniha líbila míň. Jen mám teď tendenci se proti některým výrokům vymezovat. A je pro mě těžký říct, co je ještě názor na knihu, a co už je osobní.

Sledujeme příběh bezejmenné hrdinky, u které z ničeho nic propuká záhadná nemoc. Lékaři nic nezjišťují, příznaky ale nemizí a ústředním tématem vypravěččina života se tak stává vylučování a bolest. Nemoc postupně začíná naleptávat také její psychiku a vztahy s blízkými - zejména s dlouholetou kamarádkou Monikou, které se narozdíl od vypravěčky v životě daří.

Je to kniha výrazně tělesná, a ano, některé pasáže je hrozně nepříjemný číst. Autor vychází z vlastní zkušenosti, což je dost znát na tom, s jakou podrobností a uvěřitelností servíruje fyzické projevy nemoci i zážitky z lékařských prohlídek. Čtenáře nešetří, ale proč by vlastně měl. Nemocný je v utrpení sám, a já mám pocit, že v těch naturalistických popisech čtu vztek z prožívané izolace.

Vztek a závist se promítá i do vztahu s Monikou. Možná nespravedlivě, ale pochopitelně. Moničin život vytváří k hrdinčině utrpení bolestný kontrast, a i když se Monika snaží být nápomocná, nic to nemění na pocitu křivdy, který hlavní hrdinka prožívá. Není to kniha o pokorně trpící nemocné, a mně to vlastně přišlo osvobozující.

Kniha jde ve vyobrazení vzteku často až za hranu. Autor tu zhmotňuje nejhorší myšlenky člověka, který je vlastním životem zahnaný do kouta. Nenechává je ale jen v hlavě, přetavuje je do děje. Některý scény jsou skoro až hororový. Možná v tom hledám něco, co tam není, ale pro mě je hlavní hrdinka spíš než skutečnou postavou ztělesněním toho nejčernějšího, co v nás může nemoc vyvolat.

Úplně chápu, že někomu děj může připadat přepálený. Chování hlavních hrdinek neracionální. Vypravěčka groteskně psychopatická. A já s tím vším souhlasím, ale nepřijde mi to na škodu.

Pojďme si říct, že žít s chronickou nemocí je úplně na nic, a není potřeba všechny životní těžkosti překonávat s grácií. Mít vztek je normální, cítit se sám je normální, cítit závist k blízkým je normální, mít černý myšlenky je taky normální. A přiznat si to je důležitý krok proto, abychom se tomu dokázali postavit. Ať už v roli nemocného, nebo jeho blízkých.

Za mě byly Medůzy skvělý. Autentický, surový, bolavý. A jsem hrozně ráda, že se v český literatuře objevuje i něco, co není vztahová depka nebo snaha vyrovnat se s životem v Sudetech. Protože čerstvý témata tu potřebujeme jako sůl.

PS: Neodpustím si poznámku na závěr: jít o dovolený spát v deset místo party a trávit čas doma s knížkou nebo seriálem je taky normální. Tak.

[Alžběta Bílková · Rating 5 out of 5]

Medúzy jsou výborná záležitost - na poměrně malém prostoru dvouset stran je toho řečeno hodně - od chronických bolestí, "neschopnost" zdravotnického systému, po tápání v životě přes to, jak moc dokáží být ženská přátelství toxická, založená na zvláštní směsici lásky, žárlivosti a hněvu. Hodně jsem cenila zamyšlení nad Medúzou jako antickou postavou, jak si hlavní postava dokázala její narativ aplikovat na její vlastní vztah s kamarádkou Monikou. Na jednom místě jsem se trochu bála, kam příběh povede, ale naštěstí autor dokázal udělat jasnou odbočku a dotáhnout příběh do realistického konce.

[klara fialova · Rating 3 out of 5]

nějakou dobu jsem přemýšlela, jak (a jestli vůbec) stanjurovy medúzy hodnotit. hodnotím většinou to, co mě fakt hodně nadchne, anebo naopak hodně naštve. tyhle rozporuplný dojmy snáším nejhůř. knihu jsem zavírala zhruba s pocitem "hm, oukej". nechci být příliš osobní, ale jako člověk, který v podstatě celý letošek řeší chronické bolesti břicha (leč jiné povahy než protagonistka knihy), jsem myslela, že budu mít k medúzám správně nakročeno. mělo by se mě to dotýkat? mělo by to se mnou zacloumat? neudělalo to se mnou bohužel vůbec nic. je naivní to chtít? téma chronické nemoci bylo zvolené parádně, jsem moc ráda, že se taky konečně někam propsalo, ale stačí to? za mě tam těch nakousnutých témat nakonec bylo zbytečně moc. na konci jsem se cítila obdobně jako u mnoha jiných knih současných českých autorů/autorek – jejich rukopis se mi navzájem plete, nedaří se mi v nich chytit ničeho, co by mě motivovalo si na díla ještě po pár dnech vzpomenout. výsledek je za mě bohužel průhledný jako ta medúza, ale nedrásá, nebolí, jen mnou tak proteče...

[Na kávu s Terezou · Rating 5 out of 5]

Jsem spokojená, ačkoliv mi konec dost zavařil mozek a musela jsem si ho dneska přečíst znovu, abych ho pochopila. 🤯 Jakub je autor, který si mě získal už Srpny a teď mě jen utvrdil v tom, že patří k autorům, které si člověk nečte jen pro příběh, ale pro ten pocit, co po nich zůstane.

[Ef Grey · Rating 5 out of 5]

I po dočtení musím na Medúzy myslet a přemýšlím, jak tohle review vlastně pojmout, protože mám z toho hodně osobní dojmy a až terapeuticky mi vlastně pomohlo číst, jak to má hlavní hrdinka s její nevysvětlitelnou nemocí.

Pročítání diskuzních fór, protože u doktora se nic nedozví.
Myšlenky, že jí její tělo zradilo a každé pochybení v režimu je ihned potrestáno.
Modlení se, ať některý z těch x testů konečně něco prokáže.
Dlouhé čekací doby na specialisty (pokud vůbec někde berou).
Závist zdravým lidem, někdy hraničící až s nenávistí.
A může jí vůbec někdo opravdu porozumět, když oni sami tento problém dennodenně nezažívají?
Been there, done that.

Jsem ráda že u nás knihy na toto téma vznikají, je to potřeba. Ale tahle kniha není jen o záhadném onemocnění, prolíná se tady přátelství, kdy mi přišlo, že hlavní hrdinka zná jen Moniku a nikoho jiného, což celkovou dynamiku mezi nimi ještě umocňovalo, ale možná bych potřebovala ještě víc jejich přátelství poznat, protože to nešlo moc do hloubky /pak to šlo najednou do hloubky až moc, špatně se to vysvětluje... prostě místy takové obojaké; ale možná je otázka jestli se to dá obsáhnout i takhle v ich formě/.
Příběh začíná zápletkou vyšetřování kam Monika zmizela, a proč její kamarádka zamrzla a nic neohlásila, když vešla do bytu, kde viděla krev. Všechno tohle protkané medúzami i mýtickou Medúzou na dovolené v Řecku.

Postupně se zamotáváme do body horroru, který stupňuje na intenzitě, ale já jsem viděla Papriku a Substanci, takže mě to sice šokovalo, ale ne asi zase natolik. Každopádně je to taky celkem neotřelý prvek.

Taky jsem si Medúzy chtěla přečíst původně až opadne hype, ale člověk míní, jeho tělo mění, a nakonec mě nejvíc přesvědčil onen neslavný a propíraný díl TL;DR. Na druhou stranu mi zároveň prozradil velkou část děje a už jsem tušila, jaké martyrium hrdinka bude prožívat.

~

Jak vysvětlit někomu, kdo je zdravý, že nejde ani tak o to, co dělám, jako spíš o to, že potřebuji něco dělat? Být nemocný znamená ztratit kontrolu, které bych mohla nabýt jen uzdravením nebo úspěšnou návštěvou lékaře, ale protože ani jedno z toho nenastalo, musela jsem si ji znovu osvojit jinak: studováním. Historie mého internetového prohlížeče je proto plná bizarních hesel, jakýchsi nesouvislých, naturalistických veršů, které popisují můj tělesný vývoj a pád.

[Adéla · Rating 3 out of 5]

Jakuba Stanjuru je důležité mít v našem českém literárním rybníčku. Píše úderně o tématech, o kterých se moc nemluví, což dokázal se Srpny a teď s Medúzami znovu. V některém z komentářů jsem narazila na výtku, že je kniha moc subjektivní a až moc osobní, já si naopak myslím, že je díky tomu tak skvělá - nejdůvěryhodněji může o chronické nemoci psát někdo, kdo něco podobného sám prožíval. Líbilo se mi propojení s medúzami všeho druhu, méně se mi líbila dějová linka dvou kamarádek. Všeho všudy ale skvělý čtenářský zážitek.

[Šárka Štursová · Rating 5 out of 5]

Postupne gradujici pribeh, od ktereho neni v druhe pulce lehke se odtrhnout. O bolesti, nevyrovnanem pratelstvi, vyvolavajici otazky o chovani obou hlavnich postav.

[Veronika Kucikova · Rating 5 out of 5]

Jakub Stanjura – Medúzy
než začnu - 💜🪼 @jakub.stanjura děkuju! takhle se má psát. klobouk dolů!

Kdybych měla říct, po čem mé oči na stránkách knih nejvíc touží, byla by to smrt a bolest — dvě sestry, co se drží za ruce. A Jakub Stanjura mi je na fialový přebal naservíroval jako temný, omamný koktejl. Čtení, z něhož se budu ještě dlouho rozkoukávat.
„Když vypravěčka dorazí do bytu své nejbližší přítelkyně a najde na zemi kaluže krve, udělá něco nečekaného. Hrůzný nález nenahlásí a po kamarádce nepátrá…“
S touhle anotací jsem se do knihy pustila – a brzy mi bylo jasné, že tohle nebude jen příběh, ale dotyk. Hluboký, bolestivý, pravdivý.
Téma chronické nemoci se do mě zarylo tak silně, že jsem se v každé větě poznávala. Vím, jaké to je, když tělo odmítá jídlo, když se z vás stane laboratoř pro lékaře a každé sousto znamená strach. Dnes už jsem na té světlejší části cesty, ale Jakub mi připomněl všechno, co jsem chtěla zapomenout. Není to jen o nemoci, ale i o psaní v médiích v nejistotě, o životě na hraně mezi fakturou a účtenkou. O strachu z každé rýmy, která se přilepí k tělu a nechce pryč.
V jeho psaní není lítost, jen tichá odvaha dívat se bolesti do očí. Dokonale rozumí ženskému přátelství – té křehké linii mezi obdivem, závistí a láskou. Elena Ferrante má v české literatuře vážnou konkurenci, haha.
Medúzy jsou románem o vině, těle a hranicích bolesti. A až knihu dočtete, pochopíte, proč právě Medúzy. A když ne – přečtěte si ji znovu. Najdete tam hromadu dalších věcí.

za knihu děkuju @hostbrno #spoluprace 🙌🏻🖤
#meduzy #jakubstanjura #hostbrno

[Sara · Rating 5 out of 5]

kdybych knize mohla dát hvězd 6, udělala bych to hned. stejně jako srpny jsem se od medúz nedokázala odtrhnout a dočítala je s otevřenou pusou.

[Niki Káňová · Rating 4 out of 5]

Moc se mi kniha líbila. Vybrala jsem si ji, protože medúzy miluju a byly součástí víc než jsem po začátku myslela. Knížku jsem přečetla docela rychle a zajímalo mě co bude dál.
Nicméně asi mi chybělo nějaké ukončení/lepší konec. Chápu otevřené konce (i když je nemám ráda) ale tohle mi spíš přišlo ze to někam směřovalo a nikam to nedošlo…

[Magdaléna · Rating 5 out of 5]

Zas prečítané prakticky na jeden dych rovnako ako Sprny. Napísané tak realisticky, že pár dní som musela sama seba uisťovať o tom, že ja žiadne zdravotné problémy nemám. A ženy ako medúzy, boj medzi nimi navzájom, porovnávanie zo závisti, boj z lásky. Topka.

[Kristýna Vondrová (Pilná) · Rating 4 out of 5]

Jsem přísná, je to 4,5 hvězdy. Ale Srpny se mi prostě líbily víc, proto mám potřebu to odlišit. A neviním svoje přebubřelá očekávání. Medúzy pro mě byly moc extrémní. Uvěřitelné, ale za několika hranami. Nebavilo mě to policejní vyšetřování, spěchala jsem za všemi flashbacky. Bála jsem se rozuzlení, abychom neuletěli mimo realitu, ale obstálo na jedničku. Velmi cením motiv fat shamingu, decentní popisy záchodových scén a provázanost příběhu s medúzami i Medúzou. Konec uzavřený, ale ne příliš doslovný. Je to sofistikovaná, tíživá knížka, jen moc psycho, mimo můj svět a problémy.

[Mari · Rating 4 out of 5]

Nečekala jsem, ale kniha se mi líbila. Řekla bych, že to opravdu není klasický thriller, dektivka nebo román. Jsou místa, kde kniha byla dost pomalu, ale mně to nevadilo. Tím jako byla kniha pomalu, přišlo mně ze víc vcítím do kůže hlavní hrdinky … Ve závěru bych řekla, že kniha nechala v mé hlavě spoustu otázek

[S. · Rating 5 out of 5]

Oukeej. Intenzivní. Moc dobře si z doby mýho půlročního kolečka po doktorech a hledání důvodu problému pamatuju, jak ponižující a nepříjemný to jen kvůli přístupu doktorů je. Celá anabáze kolem nemoci a těla mě tím pádem zaujala nejvíc a vlastně mě fascinovalo, jak se ta nenávist a vztek propsala do Moniky, která toho vlastně zas tak moc neprovedla. Mě na Medůze i Sprnech nejvíc oslovuje, jak je to strašně real a očividně psaný někym, kdo má sociologicky vzato stejnou životní zkušenost - fyzický kulisy každýho dne, mediální prostor, prahu, ty samý doktory s těma stejnejma kecama, ty samý proklamace, že si za to oběť vždycky může sama, povrchní toxicitu mezilidskejch vztahů, ...
Trošku mě sere konec, nemám tyhle otevřený moc ráda.

[Karolína Hubáčková · Rating 5 out of 5]

Dokud bude Stanjura psát, budu číst.
Medúzy jsem nečetla... já je slupla. Je to jedna z těch knih, které se nezdržují komplikovanými oklikami: vplují do Vás jako voda, velmi rychle a než si uvědomíte, co se děje, už jste dávno pod hladinou příběhu. Kdybych měla víc času, přečetla bych je za den; zároveň jsem si ale nebyla jistá, zda bych tak rychlé ponoření unesla.
Příběh je nepříjemně blízký. Často až tak, že jsem musela knihu na chvíli zavřít a nadechnout se... ne proto, že by mě unavila, ale protože otevřela něco, co už ve mně dávno bylo, jen jsem se na to nechtěla dívat dýl než je potřeba. Zacházení v lékařství, které člověka přiměje pochybovat sám o sobě: „Vy si to jen vymýšlíte.“ „To nic není.“ „Počkejte si.“ Nekonečné čekací lhůty, které se protahují do měsíců. Nepříjemné pohledy a poloviční věty, po kterých vyjdete z ordinace s pocitem, že by bylo jednodušší to celé vzdát.
A do toho ta nejotravnější, nejzaužívanější rada všech dob: „zlepšilo by se to, kdybyste trochu zhubla.“ Jako by tělo bylo mechanika, kterou lze opravit jednoduchým utažením šroubu. Jako by bolest byla jen převlekem lenosti. Když to Stanjura popisuje, není to kritika, ale ozvěna. Tichá, ale velmi přesná.
Hlavní postava beze jména. Její anonymita není trik, ale je to zrcadlo. Postava bez jména je totiž někdy snadnější než postava s tváří, která by se bránila. Může to být kdokoliv, a možná právě proto mě tolik pálila.
A pak Monika. Hlavní postava k ní vztah nepřibližuje, ale obchází ho; zkouší se k ní připlížit, jako by doufala, že se od ní něco přenese, že s ní splyne. Je v tom cosi zneklidňujícího. (výlet nejlepších kamarádek je větší psycho, než rok v Brně)
A právě proto tuhle knihu vřele doporučuju. Ne proto, že je příjemná, ale protože je pravdivá. A pravda, i když píchá, je někdy to nejvíce uzdravující.

[Nikolkaa · Rating 5 out of 5]

Ze začátku jsem netušila co čekat, po přečtení prvních pár stran jsem si myslela, že to bude detektivka. Ale ne. Kniha byla divná, ale svým způsobem dobře divná.


Absolutně zajímavý prolínání minulosti s přítomností a prostě hell yea

[Klárka Malcátová · Rating 5 out of 5]

Nemohla jsem se od toho odtrhnout!

[Vierka · Rating 5 out of 5]

Poznáte ten pocit, keď počujete prvý krát niekde pesničku a vy automaticky uhádnete speváka/čku, lebo je tak jedinečný/a, že môže spievať aj Mandarínku Darinku a vy viete, že to spieva on/a lebo je jedinečný/á niečím čo ma iba on/a?
Tak takto jedinečne píše Jakub Stanjura.
Tak svojsky, poeticky a aj drsne surovo a vždy podľa mňa veľmi dobre.

Veľmi zmiešané pocity som mala zo začiatku. Nevedela som sa ,,chytiť”, lebo stále som hľadala logiku a súvislosti.
Ale ako tento príbeh pokračoval, tak som sa uvoľnila a postupne sa odlupoval vrstvu po vrstve prepracovaný príbeh, plný otáznikov a domýšľania.
Stále mám otázniky a rozmýšľam nad ňou. A to je dobre. Kniha vedie k diskusii, či je to tak ako si myslím, že to je, či som to pochopila správne, či sa hlavná postava zachovala správne, alebo čo si kto zaslúžil a čo malo byt povedané a čo nie. A kniha odpoveď ani nedá, len vám nahlodá myšlienky.
Medúzy, ktoré medzi sebou prepojil v celom príbehu ma veľmi bavili.

Po Srpnoch som myslela, že už neprekoná sám seba. Neprekonal, lebo každá jeho kniha je samostatná ,,chuťovka”. Aj keď v tomto prípade by som po jedlových prirovnaniach nechcela siahať.
Vždy si budem kupovať jeho knihy, to som si istá a čakám už na ďalšiu.
Takto so mnou naposledy pohla ako autorka Veronika Opatŕilová.

[Zuzana · Rating 5 out of 5]

Varování: Po přečtení této knihy budete mít pocit, že ve vašem těle roste podivný parazit.

🪼Medúzy Jakuba Stanjury vypráví o dvou kamarádkách: jedna trpí chronickým onemocněním, druhá se z ničeho nic ztratí. Jedna ví, že druhá za podivných okolností zmizela, ale nikomu to nenahlásí.

📖 Počkat. Tohle už jste na bookstagramech museli číst tak tisíckrát, ne? Zkusím vás tedy na knihu nakladatelství Host nalákat jinak.

🦠 Když jsem četla Medúzy, myslela jsem na The Last of us. Jak si tak docela normálně žiju a najednou se do mě zakousne docela nenormální parazitická houba. Sem tam mě píchne u pupíku, ale zatím je to dobré, až si říkám, že jsem se spletla a všechno bude jako dřív. Ale pak se to rozjede.

🧬 Houba mnou začne prorůstat, kroutí mi střevem, vypuzuje ze mě všemožný tělní odpad ve všech možných konzistencích. Šíří se mi z břicha do celého těla, ovládá moji nervovou soustavu, skrze míchu se dostává až do mozku. Nemyslím skoro na nic jiného, jen na houbu. Snažím se jí trochu vzdorovat, ale vlastně je lákavé poddat se jí, udělat, co mi našeptává. A tak se přestávám bránit. Najednou vypadám jinak, už to ani nejsem já, už je to někdo jiný, někdo, kdo je plný nenávisti a jde po Pedru Pascalovi, teda pardon, po Monice, která dříve bývala mojí nejlepší kamarádkou. Po Monice, která je najednou pryč a já nikomu neřeknu, že to vím a ani ji nehledám. Co se to se mnou stalo? Co se to stalo s námi?

💣 Ufff. Tak takhle nějak jsem se cítila, když jsem Medúzy četla. Když jsem viděla, jak vypravěččino tělo, mysl a tím pádem celý její život ovládají bolest a nemoc. Jak ničí její každodenní fungování i blízké vztahy. A do toho všeho to záhadné zmizení a medúzy a mytologie…

🎢 Byla to jízda. Znepokojující, sugestivní, napínavá, gradující a skvěle nechutná.

🪼 Jakub Stanjura napsal světovou knihu. A já moc doufám, že se Medúzy dočkají překladu a podmaní si čtenáře i v dalších zemích.

Více tipů na čtení najdete na mém bookstagramu @zuzanareads.

[Tereza Bezrouková · Rating 3 out of 5]

Jestli byl autorův záměr vytvořit postavu, kterou budeme zároveň litovat (to mi vydrželo asi první čtvrtinu knihy) a zároveň nenávidět (po zbytek knihy), tak se mu to povedlo. Ale za mě je to bohužel to jediné, co se povedlo.
Omlouvám se, jestli je to ode mě příliš troufalé, když ze všech stran na Medúzy čtu jen samou chválu, ale já jsem po velmi dobrých Srpnech čekala od autora víc.
Naprosto chápu hrdinčino zoufalství - vleklé a nevysvětlitelné zdravotní problémy, bezmoc, nedostupnost lékařské péče, disrespekt za strany lékařů a okolí - to je všechno velmi frustrující, ale to, že tu zoufalost hrdinka otočí v násilí na nejlepší kamarádce (a jakým způsobem), to už je pro mě trochu za hranou uvěřitelnosti.
Miluju otevřené konce, ale to, co vytvořil autor v tomhle případě, je prostě spíš absence konce než otevřený konec.
Mrzí mě i faktické nedostatky - feta není úplně typ sýra, který by někdo chtěl přikusovat k bagetě (no proti gustu...), rozhodně se nevyrábí z kravského mléka a v Řecku by vám k ní nabídli spíš pita chléb než bagetu.

[Adri Dosi · Rating 1 out of 5]

Takže, aby to bylo poctivé a spravedlivé. Knihu jsem si otevřela naslepo. Debutové Srpny mne mile překvapily, tak jsem se chtěla podívat na jeho další tvorbu. Jenže… jsem velmi brzy zjistila, že jsem si tentokrát naběhla na vidle, a to na vidle pořádné. Už po pár stránkách jsem běsnila a měla chuť s knihou praštit o zem, kdybych ji neměla v mobilu a neznamenalo by to to, že by letěl i ten telefon. Čím hlouběji jsem se do knihy dostávala, tím více jsem nabývala podezření na to, zda náhodou nejde o terapeutický deníček autora, který omylem někdo poslal do tiskárny.

Styl vyprávění je natolik emotivní, vizuálně zastřený a subjektivní, že jsem měla pocit, že čtu popis vlastního porodu. A věřte mi - porod je přesně ten typ zážitku, který si člověk nepřeje číst v literatuře bez odstupu. Navíc mne neustále kopal do očí ten zjevně stále mužský pohled násilím napasovaný do ženské postavy, podle mého to bylo rozpoznatelné. V tomhle jsem pojala podezření už po pár stranách čtení a ano, jak mne to donutilo si to dohledat, jestli se mi to nezdá, měla jsem pravdu… vtělil se mi tam autor na plné čáře…

A to, je právě to:
autor popisuje v románu v reálu svou osobní zkušenost, ale prezentuje ji jako univerzální pravdu, tak, jak to chodí všude a všeobecně v celém zdravotním systému. Kdyby šlo o osobní deník, zpověď, otevřený text o vlastním boji - v pořádku. Jenže takhle je to jako obecný obraz světa, a to je problém.

Jako někdo, kdo se se zdravotnictvím intenzivně kamarádí už přes 30 let a má vlastní bohatou sbírku diagnóz, které by se nevlezly na A4, i řady autoimunitních (včetně histaminové intolerance, laktózové nesnášenlivosti a chronického zánětu střeva nebo chronické gastritidy), mám k tématu jisté… řekněme provozní zkušenosti. A i v tom mě popravdě řečeno Medúzy dost neuvěřitelně vytočily.

Ta kniha totiž je napsána s Nulovým odstupem. Nulovou neutralitou. Nulovým nadhledem. Což jsou věci, které u knihy, která chce řešit stigma a nemoc, přesně potřebuje. Téma totiž má obrovský potenciál, jenže je to pro autora zjevně stále pořád extrémně citlivé a nezpracované téma, a proto je to celé neuzrálé. A právě to mi tady vadí, autor z osobního příběhu dělá mýtus o děsivém zdravotním systému, ale popravdě, za spoustu věcí si mohl i sám… nepochopím třeba situaci, když je mi blbě, proč se nechám vláčet. Proč se sám v řešení neangažuji. Proč rezignovaně vše přijímám a nesnažím se problém proaktivně řešit. Zjevně to tak měl on… ale tady se tím pádem dostáváme do objektivní roviny a zvažování, kolik lidí by to nechalo tak celkem nečinně plynout? Já vím, autor možná má dojem opačný.. jen že to je ta subjektivita.. v reálu, když člověk chce…tak prostě s věcmi dělá, prudí.. nenchá ty věci.. je mu přece tak blbě… popravdě ani diagnostika není jednoduchá věc… tolik stejných příznaků a tolik nemocí … Nevím, kolik lidí by v reálu protože doktor řekl, že má žít jen na sucharech, nezačal uvažovat, že tak dlouho asi nepřežije?

Celkově mi ta kniha připomněla situaci z porodnice, kdy jedna porodníka mlátila porodníka, protože si myslela, že po vyjetí do čtvrtého patra bezbolestně porodí, a protože měla pocit, že by to mělo být dávno za ní a strašně trpí… celou dobu ječí, nadává a haní zdravotnictví, doktory a vše okolo, jak je to děsné, a jak porodník stojí za hovno. Shodou okolností, jsem se ocitla vedle ní a modlila jsem se, aby to porodník přežil, protože jsem ho potřebovala na císař. To jsem ještě nevěděla, že půjdu do zástavy a můj syn bude mít pupečník dvakrát omotaný kolem krku… skvělý tým zabral a zachránil mne i syna s jedním mrknutí oka, které proběhlo na sále a já si před odpadnutím stihla všimnout, jak to začalo lítat. A přesto, zatímco já odcházím se stoprocentní věčností a důvěrou. Ona, které nakonec rodila hodinu po mne a vše měla podle jejího vlastního porodního plánu, odchází s dojmem, že ten špitál je děs a doktoři jsou ti nejhorší monstra na světě. Obě jsme byly u stejné reality, jen každá to vidíme trochu jinak.

A tak vnímám i Medúzy. Jako silně subjektivní zážitek, servírovaný jako obecné poselství. A to by tomu tak podle mne být nemělo. Ne proto, že by autor neměl právo na emoce, nebo na vlastní pohled na věc, ale protože je to v románu s jistým všeobecným poselstvím, pro všechny nezasvěcené, chce řešit zdravotní stigma. A to prostě potřebuje alespoň trochu odstupu. A to mi tu prostě vadí. A dovoluji si to říct jako člověk zasvěcený, jako člověk, který ví, o čem je řeč a s čím se člověk potýká. …. A na dotaz autora, že by ho zajímalo, co s tím dělají jiní? Jestli o tom mluví, nebo se stydí? Pokud jde o mně- Ne… nestydí, jen s tím, už umím žít a nepotřebuji se v tom pitvat. Vím, že život je krátký a raději ho budu seč to půjde žít. Kdo se zeptá ví. A jinak jsem se zúčastnila několika osvětových kampaní proti stigmatu cukrovky, ještě v době, kdy to bylo stigma, tedy v devadesátých letech, astmatu, o deset let později, lupusu, migrény i Aspergeru. Takže jsem v každém případě ráda, když se o těchto věcech mluví, ale také vím, když se něco špatně uchopí, tak to v reálu udělá nakonec více škody, než užitku. Bohužel.

[Bára Vymazal Vencálková · Rating 2 out of 5]

Líbí se mi téma medúz. Přitahuje mě téma ženského přátelství. Zaujala mě snaha zpracovat téma chronických nemocí. A většinu času se mi text četl dobře. Jenže… jako celek pro mě kniha vůbec nefunguje. Nevěřícně jsem dočetla poslední stránku – to je všechno?! Čekala jsem rozuzlení, které nepřišlo. Navíc jsem se nedokázala zbavit pocitu, jak je postupující příběh zvláštního přátelství nerealistický, tím pádem jsem jednání postav nebrala tak vážně. Něco mi v knize chybělo – a to něco byl hlubší smysl, dotáhnutí některých témat a situací do konce a uvěřitelnější ženské hrdinky.

[Markéta · Rating 5 out of 5]

Syrové, na dřeň jdoucí, lehce toxická hlavní hrdinka, poetické chvilky, vyloženě detektivní zápletka. Surový rozklad nevyrovnaného přátelství.

Otessa Moshfegh vibes. Absolutně bravurní.

Jako člověka, co ,,nic vám není, dejte si jogurt” v různých obdobách, slýchá pravidelně, se mě části popisující chronickou bolest a boj s českým zdravotnickým systémem dotkly ještě víc, než jsem předpokládala. Díky za to, že to konečně někdo dostal na papír.

[Kateřina Fišarová · Rating 5 out of 5]

GENIÁLNÍ

[Bara · Rating 4 out of 5]

4*. Unsettling, raw, haunting. Originální téma.

[Lucie Režná · Rating 5 out of 5]

4,7 ⭐️🫢

[Katka Brhelová · Rating 3 out of 5]

Já jsem momentálně asi hrozně zmatená z této knihy.

[Katerina · Rating 5 out of 5]

Vynikající!

[Katarína Školiaková · Rating 4 out of 5]

Surovo o “id”- o tom, čo sa nehovorí: vylučovanie, závisť a bed rotting.