What do you think?
Rate this book
Román pro pitomce
Autobiografická próza s provokujícím a ironickým názvem, v níž nejde pouze o obrazoborecké vyrovnávání se s osobností a dílem slavného otce. Psaní Lukáše Balabána je sympaticky drzé, kritické, až sarkasticky útočné ve více směrech, včetně náboženských konsekvencí. Neradostná, ale otevřená a pronikavá poločasová životní bilance.
140 pages, Paperback
Published July 1, 2025
2 people are currently reading
19 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 5 of 5 reviews
August 28, 2025
Opravdu by mě zajímalo jak tahle kniha působí na lidi z venku.
Objektivně můžu říct snad jen to, že je to nádherně napsané, ale jinak jsem unreliable critic. Jsem hrozně ráda, že to nevlastní brácha napsal a dotáhl do zdárného konce. Roky sebou vláčel bolest jako tu kouli u nohy, a fakt doufám, že ji skrz tuhle prvotinu sundal a nechal ji ležet jako tu jednu jedinou mohylu na hrobě ve Zběžném.
Je to neuvěřitelné, že se skoro všechny ty věci opravdu staly, nečekala jsem, kolik vzpomínek, ať už vtipných, nebo traumatických, se mi díky tomu vybaví a oživí.
Někdy musíš prostě napsat knihu aby ses nezbláznil. Někdy musíš prostě napsat knihu, abys mohl pohřbít stín svého otce a porvat se s generační traumatem.
Objektivně můžu říct snad jen to, že je to nádherně napsané, ale jinak jsem unreliable critic. Jsem hrozně ráda, že to nevlastní brácha napsal a dotáhl do zdárného konce. Roky sebou vláčel bolest jako tu kouli u nohy, a fakt doufám, že ji skrz tuhle prvotinu sundal a nechal ji ležet jako tu jednu jedinou mohylu na hrobě ve Zběžném.
Je to neuvěřitelné, že se skoro všechny ty věci opravdu staly, nečekala jsem, kolik vzpomínek, ať už vtipných, nebo traumatických, se mi díky tomu vybaví a oživí.
Někdy musíš prostě napsat knihu aby ses nezbláznil. Někdy musíš prostě napsat knihu, abys mohl pohřbít stín svého otce a porvat se s generační traumatem.
March 25, 2026
tahle knížka byla skvělá. jazyk je čtivý, jednoduchý, místy jsou použity alegorie na náboženství. tématem je generační trauma, mateřská láska, osvobození se, uzavření životních kapitol, samota, smrt, znovuzrození. kapitoly jsou tématicky pojmenovány, již na začátku naznačují děj. postavy se často mění, někdy je to lehce zmatené, ale ve výsledku všechno dává smysl. velmi úsměvné čtení.
February 19, 2026
Balabán bez Balabána (Pád druhý: Román pro pitomce)
12/2025
Jméno Lukáše Balabána za sebou v literárním prostoru zanechává poutavou ozvěnu, zároveň je však samo dozvukem něčeho výrazně většího – odkazu svého otce. Ať už se autor dědictví snaží uniknout, nebo jej naopak s vědomou hrdostí přijímá, jeho dílo s ním zůstává nevyhnutelně spjato. Lze se vůbec vymanit ze stínu tak silné osobnosti, anebo je napětí vztahu otce-slavného spisovatele a syna-začínajícího spisovatele tím, co tvorbu Lukáše Balabána utváří? Román pro pitomce se v tomto směru nejeví ani jako gesto vzdoru, ani jako pokorné pokračování tradice, ale coby pokus vyjednat si vlastní pozici.
Samotný text se vyznačuje především čtivostí a hladce nás tak vtahuje do své komplexní dynamičnosti. Vyprávění se rozvíjí v několika časoprostorově odlišných dějových liniích, které se postupně skládají do ucelené mozaiky. Jednotlivé fragmenty – tedy postavy a jejich životní trajektorie – zprvu působí téměř osaměle, jako střípky bez jasné kostry, jejichž význam se mnohdy osvěcuje až retrospektivně. Právě tato kompoziční propracovanost patří k největším přednostem románu – nic zde není nadbytečné a každá epizoda má své místo v celkové struktuře.
Balabánovy postavy jsou ve své cyklické ztrápenosti obyčejně lidské – traumatizované, vykořeněné, tápající, poznamenané kariérními neúspěchy a pocitem, že je svět zradil (v čele s Martinem Vránou a jeho gellnerovským Všichni mi lhali). Ocitají se na hraně osobních krizí a morálních dilemat uprostřed dysfunkčních rodin a nenaplněných milostných vztahů, aniž by jim vypravěč nabízel útěšná řešení. Pohybují se v nekonečném rytmu přílivu a odlivu – chvíle naděje střídají pády a touha začít znovu tvrdě naráží na tíhu minulosti. Zejména v těchto mezních situacích se jejich charaktery obnažují, v tom tkví pravdivost a autenticita příběhu.
Autor se pokouší o úprk z černé Ostravy a rozšiřuje otcův kontextuální rámec o světové společenské problémy, jež formují zkušenost dnešního člověka: patriarchální struktury moci, feministickou kritiku, otázky genderové identity a sexuality, rasismu a kolektivní viny, ale i ozvěny americké politiky a její dopad na globální diskurz. Tato témata ovšem nejsou do textu násilně vkládána, aby provokovala a vzbuzovala polemiky (přestože drzost dílu neschází), nýbrž organicky prorůstají životy postav a jejich každodenními volbami. Vypravěč se přitom vyhýbá patosu a moralizování – spíše klade dotazy, než aby nabízel odpovědi, a vede se čtenáři i se svým okolím určitou formu dialogu. Lze se vůbec oprostit od vzorců, které jsme zdědili, ať už rodinně, společensky či kulturně?
Román pro pitomce je sebevědomým debutem, jenž dokazuje, že literární kontinuita nemusí nutně znamenat pouhou reprodukci již napsaného. Lukáš Balabán zřetelně navazuje na existenciální tradici otcovy poetiky, ale aktualizuje ji jazykem jak úsečným, tak meditativním, a tématy nejen porevoluční doby, ale i kapitalistické, digitální a globalizované reality. Vzniká tak text přístupný, promyšlený a současně zneklidňující. Možná právě v tom se nachází jeho největší síla – nutí nás ptát se, zda nejsme všichni trochu „pitomci“ ve světě, který se mění rychleji, než mu stačíme porozumět.
12/2025
Jméno Lukáše Balabána za sebou v literárním prostoru zanechává poutavou ozvěnu, zároveň je však samo dozvukem něčeho výrazně většího – odkazu svého otce. Ať už se autor dědictví snaží uniknout, nebo jej naopak s vědomou hrdostí přijímá, jeho dílo s ním zůstává nevyhnutelně spjato. Lze se vůbec vymanit ze stínu tak silné osobnosti, anebo je napětí vztahu otce-slavného spisovatele a syna-začínajícího spisovatele tím, co tvorbu Lukáše Balabána utváří? Román pro pitomce se v tomto směru nejeví ani jako gesto vzdoru, ani jako pokorné pokračování tradice, ale coby pokus vyjednat si vlastní pozici.
Samotný text se vyznačuje především čtivostí a hladce nás tak vtahuje do své komplexní dynamičnosti. Vyprávění se rozvíjí v několika časoprostorově odlišných dějových liniích, které se postupně skládají do ucelené mozaiky. Jednotlivé fragmenty – tedy postavy a jejich životní trajektorie – zprvu působí téměř osaměle, jako střípky bez jasné kostry, jejichž význam se mnohdy osvěcuje až retrospektivně. Právě tato kompoziční propracovanost patří k největším přednostem románu – nic zde není nadbytečné a každá epizoda má své místo v celkové struktuře.
Balabánovy postavy jsou ve své cyklické ztrápenosti obyčejně lidské – traumatizované, vykořeněné, tápající, poznamenané kariérními neúspěchy a pocitem, že je svět zradil (v čele s Martinem Vránou a jeho gellnerovským Všichni mi lhali). Ocitají se na hraně osobních krizí a morálních dilemat uprostřed dysfunkčních rodin a nenaplněných milostných vztahů, aniž by jim vypravěč nabízel útěšná řešení. Pohybují se v nekonečném rytmu přílivu a odlivu – chvíle naděje střídají pády a touha začít znovu tvrdě naráží na tíhu minulosti. Zejména v těchto mezních situacích se jejich charaktery obnažují, v tom tkví pravdivost a autenticita příběhu.
Autor se pokouší o úprk z černé Ostravy a rozšiřuje otcův kontextuální rámec o světové společenské problémy, jež formují zkušenost dnešního člověka: patriarchální struktury moci, feministickou kritiku, otázky genderové identity a sexuality, rasismu a kolektivní viny, ale i ozvěny americké politiky a její dopad na globální diskurz. Tato témata ovšem nejsou do textu násilně vkládána, aby provokovala a vzbuzovala polemiky (přestože drzost dílu neschází), nýbrž organicky prorůstají životy postav a jejich každodenními volbami. Vypravěč se přitom vyhýbá patosu a moralizování – spíše klade dotazy, než aby nabízel odpovědi, a vede se čtenáři i se svým okolím určitou formu dialogu. Lze se vůbec oprostit od vzorců, které jsme zdědili, ať už rodinně, společensky či kulturně?
Román pro pitomce je sebevědomým debutem, jenž dokazuje, že literární kontinuita nemusí nutně znamenat pouhou reprodukci již napsaného. Lukáš Balabán zřetelně navazuje na existenciální tradici otcovy poetiky, ale aktualizuje ji jazykem jak úsečným, tak meditativním, a tématy nejen porevoluční doby, ale i kapitalistické, digitální a globalizované reality. Vzniká tak text přístupný, promyšlený a současně zneklidňující. Možná právě v tom se nachází jeho největší síla – nutí nás ptát se, zda nejsme všichni trochu „pitomci“ ve světě, který se mění rychleji, než mu stačíme porozumět.
February 17, 2026
Ta kniha je mi sympatická. Jan Balabán vytvořil na přelomu milénia velké literární dílo. Dnes bychom ho poslali na terapii a třeba by žádné dílo nevzniklo. Ale pár lidí v jeho okolí by možná mělo klidnější život.
August 12, 2025
no, asi nie som ten správny pitomec. narážky na tati som asi pochopila, ale i tak to nebolo nič, čo by mi dlho ostalo v hlave. také klasické provinčné čosi na malej ploche.
Displaying 1 - 5 of 5 reviews