Jako obvykle jsem hledal nějakou třetí cestu: S Pavlem Baršou o filozofii, politice, společnosti a jeho intelektuálních životech

by Matěj Metelec, Pavel Barša

Knižní rozhovor s předním českým myslitelem

Pavel Barša byl a je v životě mnohým — věřícím komunistou, muzikantem, hospodským intelektuálem, akademickým kompradorem, imaginárním Židem, politickým filozofem… Je však především výrazným a originálním myslitelem, který už několik dekád ovlivňuje tuzemskou intelektuální scénu.

Narodil se do komunistické rodiny, v osmdesátých letech působil v kruzích alternativní kultury, po roce 1989 pomáhal u nás etablovat obory politologie a mezinárodních vztahů. Vedle toho vždy komentoval aktuální politické i globální dění a psal knihy, v nichž do českého prostředí často jako jeden z prvních vnášel témata jako multikulturalismus, feminismus nebo postkolonialismus.

Když tedy knižní rozhovor s Pavlem Baršou líčí minulé i současné podoby jeho života, zároveň s nimi mapuje i vývoj politického a společenského myšlení v Česku, globální krizi liberalismu nebo výzvy, které s sebou přinášejí geopolitické konflikty či klimatická změna.

272 pages, Paperback

First published January 1, 2025

Reviews

[Rosopsida · Rating 4 out of 5]

Jak spolu žít, když se neshodnem? Jedná se o základní politickou otázku vyvěrající z lidské mnohosti, která generuje trvalý konflikt hodnot a zájmů.

»Politika je umění sportu, umění prosazovat svou vizi v pluralitním prostoru proti protivníkům, které nemohu a nemám zničit, ale s nimiž pokud možno rytířsky bojuju.«

Barša mnoho praktických odpovědí nenabízí (a otázkou je, kolik takových odpovědí skutečně existuje), nicméně jeho láska k rozmanitosti mi připomíná, že konflikt není poruchou demokracie, ale jejím výchozím stavem. Přijetí téhle pluralitní skutečnosti (že jsme různí, že se asi vždycky budem hádat, a že je to mnohdy možná dobře) taky činí existenci v tomhle masokostním šmodrchu o něco snesitelnější.

»[U]rčitě jsem pro pěstování dialektické senzibility jako schopnosti propojovat protiklady, snášet dvojznačnost, odolávat pokušení k uzavírání světa do dichotomie Dobrého a Zlého, otevírat se nepředvídatelnému, neutkvívat u daného.«

Zaujal mě nepřekryv mezi idealismem a politikou, který Barša zmiňuje. Vždycky jsem si myslela, že ideály politice jedině prospívají, protože alespoň nějak rámují cíle a brzdí bezbřehou volbu prostředků. Na příkladu Havla nicméně Barša ukazuje, jak disidentský étos "pravdy a lásky" v prezidentské roli nevedl k lepší politice, ale k její depolitizaci. Místo realistických a pragmatických řešení Havel prosazoval morální diskurz, čímž nechtěně působil v synergii s klausovskou transformací, kdy Klaus dodal ekonomický program a Havel ho svou disidentskou aurou legitimizoval.

»Když jsem prezident, nemůžu mluvit jako disident. Jsem politik a musím svůj disidentský idealismus nahradit nějakým typem realismu. To [Havel] neudělal, a proto byl čím dál směšnější – nebo nebezpečnější.«

Ačkoliv se většina knihy týká politiky, Barša se označí za apolitického člověka. To znamená co? Odstup od institucionálních politických stran, nebo snaha žít mimo konflikty jako takové? Zmiňuje, že za dob totality se pohyboval v "šedé zóně", ve které lidé vytvářeli alternativní společenství, například skrz tvorbu subktulturního umění. Hned se ale samozřejmě nabízí otázka, do jaké míry se skutečně dá žít apoliticky. Není v téhle pozici navíc skryté tradiční pokušení morální nadřazenosti (toliko blízké české společnosti) – ta představa, že apolitický člověk žije "čistší a autentičtější život" mimo špinavou politickou sféru? Barša obsáhle mluví o pluralitě, ale když na to přijde, nevytváří rozdělením života na politický a apolitický pouze další binaritu?