Portrét vědce v systému postindustriální společnosti

by Josef Pánek

Pánkova nová próza je zasazená do Dublinu, kam se hlavní hrdina vypravil na konferenci o astrofyzice. Až na místě zjistí, že mu anonymní recenzenti prestižního vědeckého časopisu „zabili“ přelomový objev. Po konfliktu s ostrahou konferenčního centra, která ho nutí, aby si na krk navlékl konferenční visačku jako nějaká ovce, uteče raději ven. Potlouká se kolem kanálů a po mořském pobřeží, opíjí se a uvažuje o stavu společnosti, která každodenně používá vědecké výdobytky, aniž v nejmenším tuší, jak fungují, aniž se o to zajímá. Na své pouti cizím městem se potkává s řadou lidí, u nichž marně hledá porozumění.

192 pages, Paperback

Published January 1, 2025

Reviews

[Jakub Sláma]

Tohle pro mě bylo bohužel poměrně brutální zklamání. Autor z vědeckýho prostředí ověnčenej literou si jde v nový próze na chleba namazat problémama prolezlej systém současný vědy? V Dublinu? Ano prosím!

No. Reálně autor samozřejmě zmiňuje řadu problémů, který reálně problémama jsou, jenomže nic z toho není žádná novinka, jsou to všechno problémy, o kterých se ve vědě ví (byť třeba kritik Petr Bílek si zjevně soudě podle jeho recenze myslí, že realita je dost jiná a Josef Pánek tu prorocky zkoumá neprobádané vody) a o kterých se hlavně v oblasti tzv. metavědy píše v posledních letech celkem dost (můj oblíbenej příklad: Science Fictions). Tady je to vše ovšem podávaný takovou formou, že vědec si řekne přesně tohle a pak ho to kolovrátkovitý opakování všeho furt dokola přestane hodně rychle bavit, a laik? Co já vím, co si řekne laik, ale když ani mě už to pak pořád dokola nebavilo, tak pochybuju, že tyhle extrémně repetitivní ranty budou bavit nebo zajímat někoho, kdo ani třeba moc nebude vědět, o čem se to vlastně mluví, protože detaily vědeckýho provozu nezná. Všechno se extrémně polopatě, prvoplánově a doslovně říká v superdlouhejch monolozích úplně kterýkoliv jiný postavě, a když přijde další (venčitelka psa v parku, random studentka potkaná na ulici, random lidi v hospodě, random kdokoliv), všechno se to pořád dokola opakuje, pořád stejně polopatě, prvoplánově a doslovně.

Hlavní hrdina má celou knihu absolutní menty-b (ne pětiminutovej "to je na hovno a já se na tu vědu můžu vysrat", jak je zvykem, ale jakože fakt "čtyři dny nejím, jedu jednu whisky za druhou, běhám ožralej po Dublinu a okolí, pořád si pořezávám ruce o žiletkový ploty, s každým se hádám, každýmu dávám iksstránkový monology o tom, jak je všechno na hovno" menty-b) z toho, že mu v nějakým časopisu odmítli publikaci (a to je ještě pochopitelný, byť při jeho stupni seniority by se dalo čekat, že na nějaký stupidní odmítnutí na bázi "nelíbí se mi to" spíš než "ne, protože [věcné argumenty]" už bude připravenej, snad ještě z dob doktorátu), a až na čtvrtý stránce od konce ho napadne, že je možná jen blbej, že je možná taky jen arogantní vůl, že přece svou studii může poslat do jinýho časopisu, a svět se točí dál, žejo. Nezmiňuju radši jeho sexismus (ženy jsou na šukání, resp. na to, aby byly šukány, když někdo v duchu metoo napíše knihu o svý zkušenoti, je to loser, kterej hledá slávu, přítelkyně na telefonu (ke konci už ex) je blbá kráva, protože je racionálnější než já, a tak dále).

Všechny vedlejší postavy jsou (ve srovnání s géniem hlavního hrdiny) naprosto blbý, samozřejmě: vědecká "celebrita" beze jména v jedný z posledních kapitol na relevantní kritiku vědeckýho provozu (o který pokud neví, ale je vědecká celebrita, tak se asi celebritou stala zpod kamene a je naprosto neuvěřitelná) reaguje jen totálně stupidně refrénovitým (cituju) "Co mi to tady vykládáte za filozofické úvahy?", "Co mi to tady vykládáte za ideje?" a "Co mi to tady vykládáte za paranoie?" a vychází z toho jako totální karikatura, ze který má ale člověk dost neblahej pocit, že to bylo myšlený vážně.

No a nakonec si neodpustím poznámku k tzv. nekonvenčnosti hlavního hrdiny. Hrdina je ještě před začátkem prózy prezentován jako strašně nekonvenční člověk, protože dostaneme úvodní poznámku o tom, že všechny odchylky od pravopisných aj. pravidel jsou záměrný a vědomý, protože odrážejí "soustavné vybočování hlavní postavy z konvenčnosti pravidel nejen jazyka, ale čehokoliv". V první řadě: v retrospektivě se postava prezentuje jako nekonvenční v době, kdy chodila do školy nebo byla na vojně, a tam je tak nějak jasný, kde ta nekonvečnost je. Jenže hrdina v současnosti zas tak nekonvenční není a působí to spíš jako těžce otravná póza; nejvyšším vyjádřením hrdinovy nekonvenčnosti má být snad to, že si na konferenci odmítá dát kolem krku visačku se svým jménem a (samozřejmě opět pořád dokola) všem opakuje, že si to nebude dávat kolem krku, protože na rozdíl od ostatních není ovce. (Já si teda na konferencích dávám tyhle cedulky nebo visačky všude možně, píchám se je na rukáv vzhůru nohama a tak, a všem je to naprosto ukradený.) Pak teda samozřejmě na tu konferenci přijde v obyčejným oblečení (to je taky naprosto normální a nic nekonvenčního na tom není), akorát ho teda má po čtyřech dnech zakydaný, potrhaný a zakrvácený (plus smrdí chlastem) (ano, to už by si i mezi vědci jistě vyloužilo minimálně udivené pohledy, ale zase v tom nevidím žádnou nekonvenčnost). Jazyková nekonvenčnost? Nepřišlo mi (psát nespisovnou češtinou pro mě není žádná nekonvenčnost nebo originalita). V knize se objevuje pár odchylek, který jsou zjevně překlepy, ale o těch mě fakt nikdo nepřesvědčí, že to tak bylo naschvál, protože by se za tím těžko hledala motivace (když místo byste jednou napíšu bystě, nebo co to tam bylo, tak si fakt nepředstírejme, že to byla úmyslná odchylka, ju?). A neodpustím si jednu věc, která mě děsně s odpuštěním srala, a zase mě nikdo nepřesvědčí, že to bylo záměrný, úmyslný, a nějak funkčně využitý: skoro zcela náhodně se před příklonným "s" (tys, byls) střídá psaní a nepsaní apostrofu; na jedný stránce tak člověk najde na jedný straně sis, tys, kdyžs, nežs, namítals, zbils, abys, tams, tos a nestačils, na straně druhý kterýho's, nemoh's, hned's, řek's a ještě's, což mě prostě štvalo a rušilo, protože to na sebe zbytečně strhávalo pozornost a žádnej úmysl nebo vyjádření nekonvečnosti za tím prostě zjevně není (zlatýho bludišťáka si odnáší na jiných stranách použité formy prolez's a nic's, který bych ale paradoxně dokázal pochopit tak, že místo apostrofu si mám vyslovit [ə], což ale pak samozřejmě všude jinde neplatí).

Takže suma sumárum: za extrémní repetitvnost a polopatičnost hvězda dolů, za to, že všichni jsou extrémní karikatury, jen to místy celkem dost působilo tak, že to bylo myšleno vážně, další hvězda dolů, a za obecný zklamání, pocit nudy, nenaplněný očekávání a ty blbý apostrofy další hvězda dolů. Désolé.

[Marek Hnatiak]

Ach jak krásné je trpět v tomto světě.

[Karla]

Šla jsem se podívat, jestli je onen vědec, co sedě na náměstí konferenčního města snídal lahváče s točeňákem a vykřikoval, že se na tu buržoazní hotelovou snídani může vytento, ještě žije. (Žije)
Jinak je to celkově dost otravný a repetitivní (možná záměr) a místy dost neuvěřitelný. Meh mezi dvěma a třema hvězdama.

[Steklina]

Ano, ze začátku mi to přišlo ufňukané, hysterické a exaltované. A takové hrdiny (zvláště mužského pohlaví) nemám příliš v lásce. Ale: text je svébytný, a tím i naléhavý. A bylo by nefér očekávat emotivní text vypořádávající se s nějakým společenským nešvarem psaný sterilním jazykem. Myslím, že zvlášť poté, co se na nás valí smršť bezobsažných uhlazených floskulí generovaných za pomocí AI si musíme vážit všeho, co vzniklo silou tvůrčího ducha.
Nakonec i hrdina prochází sebezpytem a katarzí a nalézá řešení své zdánlivě neřešitelné situace. Koneckonců jsem mu v mnoha směrech držela palce.