Nela Bártová sedí jako štěnice na zdi a poslouchá songy, milence i debily, sbírá cesty i autentické promluvy, loví poznámky, fráze, urážky, místa i lidi a hněte z nich granáty, které v rauši háže na stránku dřív, než stačí vybuchnout. Její básně jsou panoptickou jízdou plnou svébytného, extatického jazyka. Afekt střídá koncept, slova se štěpí a zase slučují. Při opatrném průchodu házelištěm hrozí nebezpečí úrazu, lyrická mluvčí jede na plný koule a všímá si změn v ostatních i v sobě. Jedině tak se z toho všeho může vrátit zpět, střízlivá jak dělo.
Jako jo, holka. Jsem starej, a tak mi to připomíná Destroyera, písničky, co tě nejak ani nechytí za srdce, a přitom jsou dost dobrý, jsou jiný tím, že jsou opravdu jiný, ne tím, že je to jen nová kombinace toho samýho, občas si něco pobroukneš, zaujme tě věta nebo obraz, pak zas kus banality, ve který opravdu nedovedeš vidět nic jinýho, a tak to jde pořád dál, v druhé půlce to pak jde dost do kopru, už nic neroste, jenom přibývá, jenže pak přijde závěrečná skladba, něco hodně devastating, a i když z toho nejsi úplně devastated, je to o dost lepší, než co bylo, takže si to zase pustíš od začátku a zase něco novýho najdeš, něco jako "breaking news/ teče teplá" a "doufám že ti to dává smysl protože mně ne/ po tomto životě končím".