Duch Pankráce

by Petra Klabouchová

Milostná vyznání ve stínu smrti

V pankráckých celách smrti čekají vězni na svůj poslední den. Za okny buší dělníci, kteří stavějí gilotinu. Anna a Robert, dva vězni odsouzení k smrti, se nikdy nesetkali, pojí je jen pár letmých pohledů a nekonečná touha milovat. K tomu stačí už jen kousek papíru a tužky. V tísnivé atmosféře vězeňských cel si přes motáky začnou předávat střípky sebe samých — vzpomínky, naději, něhu. Vědí, že čas se krátí, ale slova mezi nimi klíčí jako plamen ve tmě. Jejich příběh doplňují tiší hrdinové — chodbař, který vzkazy předává, a rodina ze Strašnic, schovávající popel popravených.

Román vznikl podle skutečných motáků psaných v celách smrti. Autorka v něm s hlubokou empatií oživuje zapomenuté hlasy — a ukazuje, že i v nejtěžší chvíli může člověk milovat.

Genres: Czech Literature

327 pages, Hardcover

First published October 29, 2025

Reviews

[Knihomolský deník · Rating 5 out of 5]

Tak až takhle silný čtenářský zážitek jsem nečekala. Bylo to mrazivé, smutné, kruté a bez špetky naděje. Čtení, u kterého tekly slzy proudem.

[Monika Chmelková · Rating 5 out of 5]

Petra Klabouchová opět ukázala, že dokáže krásně popsat důležité historické události pomocí čtivého románu. Tentokrát je příběh zasazen do věznice v Pankráci během 2. světové války. Prožíváme životy věznů a nestranně přihlížíme dění v celé věznici i mimo ni.
Hrozně dobře se to četlo. Je to smutný, brutální, ale hlavně hezký příběh o osudu několika lidí, kteří ve skutečnosti doopravdy žili a všechno tohle prožili.

[Na kávu s Terezou · Rating 5 out of 5]

6/5
Víc vám k tomu neřeknu, protože to ani není třeba.

[Eva Francova · Rating 5 out of 5]

Věznice Pankrác, cely smrti a rok 1943. Na popravu tu čeká mnoho lidí, které se nepodařilo zlomit. Je tu také Anna a Robert mezi nimiž vzniká pouto, i když se nikdy nepotkali. Stačí pár napsaných slov, na takzvaných motácích. A právě na základě skutečných motáků vznikla tato kniha. Dává nám tak nahlédnout do tísnivé atmosféry, ve které mají slova sílu, která dokáže zahnat i beznaděj.

Uf, tak tohle bylo neskutečně bolavé čtení, ale zároveň tak skvělé! Od prvních stránek se připravte na drsné, kruté, bolavé, ale bohužel pravdivé čtení. Rovnou říkám, nic pro slabé povahy, ale přitom tak silné a důležité.

Kniha je skvěle napsaná, jak jen to Petra Klabouchová umí. I přesto, o jakých hrůzných činech čtu, si čtení užívám po literární stránce. Díky tomu se na mě okamžitě dokázaly přenést emoce a já s knihou žila, i když to nebylo snadné.

Toto je kniha, která mě rozložila (a tak nějak nestihla poskládat zpátky), pobrečela jsem si od začátku do konce. Úplně jsem měla při čtení pocit, jako kdybych byla v cele smrti a na vlastní oči viděla, jak to tam chodí.

Je skvělé, že tu potkáme hrdiny, o kterých se nemluví, přitom toho dokázali tolik. Jejich činnost byla neskutečně důležitá a někdy i díky malé pomoci, dokázali velké věci. Určitě musím vyzdvihnout i doslov, ve kterém se dozvíte, jak jednotliví hrdinové nakonec dopadli.

Buďme hrdí na to, že jsme Češi, a hlavně nezapomínejme na hrdiny, kteří dokázali pomoci i v době hrůzy a beznaděje.

[Dominika Dítětová · Rating 5 out of 5]

“Když se tě dotkne opravdová prázdnota, zůstane s tebou už navždy.”

[Jevhenija Syvulja · Rating 5 out of 5]

Jedna z nejbrutálnějších, nejbolestivějších a nejstrašnějších knih s tematikou války, kterou jsem kdy četla (a to jich mám na kontě dost).
Bulela jsem u každý druhý stránky, břicho mě z toho bolí doteď. Dá se taková knížka vůbec doporučit? Jo! Kvůli těm reálným hrdinům tam uvnitř, na který by se nemělo zapomínat…

[Zuzana Tribulová · Rating 5 out of 5]

Bolí ma srdce 💔

[vhaklova · Rating 5 out of 5]

Petra Klabouchová má neskutečný dar psát tak, že při čtení máte pocit, že sedíte zavření v cele pankrácké věznice a všechny ty osudy se odehrávají v přímém přenosu vedle vás. A Duch Pankráce je, stejně jako U severní zdi, kniha, kterou by si měl přečíst každý.

Není to lehké čtení. Na pár stech stránkách tu najdete příběhy lidí, kteří by jinak zůstali jen jmény v archivech, tady ale mají hlas, tvář a hlavně důstojnost. A ty příběhy bolí. Ale je potřeba, abychom je znali a nezapomněli. A tak prosím, prosím, přečtěte si je. Dlužíme jim to. Vždyť oni chtěli jenom žít.

[Veronika · Rating 5 out of 5]

tak tohle bylo vážně silné

[Jakub Karda · Rating 5 out of 5]

Dlouho jsem nemusel žádný román odkládat - tady jsem si musel po pár kapitolách dávat oraz - neskutečně silný čtení - a nejhorší na tom je, že je to 99% pravda a to 1% fikce

[Markéta · Rating 5 out of 5]

Síla… spousta slz… Doufám, že existuje nebe 🙏

[Martin Srovnal · Rating 5 out of 5]

„Říká se, že život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, co člověku berou dech.“

Tímto citátem z knihy Petry Klabouchové otevírám brány místa, odkud se většina nevrátila. Pokud existuje kniha, která definuje pojem „emocionální devastace“, pak je to právě Duch Pankráce. Není to jen román; je to surový, tepající organismus, který vás vteřinu po vteřině zbavuje kyslíku. Jako čtenář se ocitáte v situaci, kdy se bojíte nadechnout, abyste nenarušili tu křehkou a děsivou rovnováhu mezi životem a smrtí, která v celách smrti panuje. Zlo zde není jen kulisou, je to permanentní tlak, který vás drtí hned od samotného úvodu a nepustí vás, dokud nedočtete poslední slovo.

Nejděsivějším prvkem celé knihy není krev, ale zvuk. Ten tupý, rytmický zvuk kladiv, která stavějí gilotinu. Rána. Ticho. Rána. Tento zvukový vjem se stává neúprosnou metaforou pro čas, který hrdinům zbývá. V prostředí pankrácké věznice, které Klabouchová vykreslila tak věrně, že máte pocit, jako by se stěny vašeho pokoje začaly skutečně zužovat, je tento zvuk jedinou jistotou. Každý úder kladiva je vzkazem: „Tvůj svět se zmenšuje. Tvůj čas končí.“

Tato klaustrofobie je fyzická. Člověk se při čtení přistihne, jak se hrbí a sedí v koutě vlastní pohovky, jako by se snažil zabrat co nejméně místa na pryčně spolu s vězni. Autorka má neskutečný dar vtáhnout vás do děje tak hluboko, že přestanete vnímat realitu kolem sebe. Máte pocit, že na vlastní kůži zažíváte nespravedlnost, příkoří a mrazivý chlad chodeb, kudy se rozléhá jen dunivý krok dozorců a vzdálené údery kostelních zvonů, které neúprosně odměřují váš vymezený čas. Sto dní čekání na milost, která nepřijde. Sto dní naděje, která končí cestou na popraviště.

Jak je možné popsat nelidské hrůzy tak, aby text nepůsobil jen jako přehlídka brutality? Sám na to nedokážu odpovědět, ale Klabouchová našla recept, který je stejně geniální jako bolestivý. Píše s neuvěřitelnou empatií, jako by svými slovy hladila roztrhané cáry srdce těch, kteří už nemají nikoho, kdo by je pohladil.

Je to „brutálně bravurní“ styl – na jedné straně syrová pravda o tom, co dokáže člověk provést člověku, na straně druhé hluboká lidskost a síla každodenního hrdinství.

Většina těch největších hrůz zůstává v náznacích. Autorka se nevyžívá v detailech poprav, ale o to je to horší. Nechává totiž naplno pracovat vaši vlastní fantazii. A fantazie, vybuzená k absolutní citlivosti, vykresluje ty hrůzy v mnohem živějších a děsivějších barvách, než by dokázal jakýkoliv explicitní popis. Je to kniha, která vyvolává hlubokou, paralyzující úzkost právě tím, co zůstává nevyřčeno. To však neznamená, že by autorka skutečnost drasticky obrušovala. Naopak – násilí a krutost jsou v knize přítomny v tak syrové podobě, že dokážou otřást i velmi otrlým čtenářem, který je na literární hrůzy již zvyklý.

Uprostřed té temnoty však září motáky. Tajné vzkazy, pár řádků na cáru papíru, propašovaná tužka. Je fascinující a dojemné sledovat, jak tak nepatrná věc dokáže přebít chlad železných mříží. Láska Roberta a Anny, která se buduje bez jediného doteku, pouze skrze psané slovo, je nejsilnějším důkazem o nezničitelnosti lidského ducha. Tato „láska v mezním čase“ vás nutí přemýšlet o hodnotě komunikace. V dnešním světě, kde plýtváme tisíci slovy denně, je setkání s lidmi, pro které každá věta mohla být tou úplně poslední, naprosto očistné. Robert a Anna se v očích čtenáře stávají symboly čistoty v nečistém světě. Ukazují, že schopnost milovat a sdílet kousek sebe sama nelze věznit ani pod hrozbou gilotiny.

V tom nejčernějším temnu se překvapivě objevuje i humor. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že do cel smrti nepatří, je ve skutečnosti nepostradatelný. Jde o humor černý a zoufalý, ale ve své podstatě nesmírně osvobozující. Společně s nadějí tvořil jediné světlo v pankráckém pekle. Když se u čtení přistihnete, že se skrze smutek a slzy usmíváte, pocítíte na moment tu stejnou úlevu, jakou cítili oni. Je to obranný mechanismus, bez kterého by se to peklo nedalo přežít – ani tehdy, ani dnes při čtení.

To nejdůležitější na této knize je fakt, že není pouhou fikcí; je inspirována skutečnými lidmi a jejich osudy. Petra Klabouchová vdechla život těm, kteří měli být navždy vymazáni z naší historie. Právě vědomí, že tyto hlasy jsou skutečné, mění proces čtení v pietní akt. Lidstvo má totiž krátkou paměť a tato kniha je drsným, naléhavým připomenutím, že některé dějinné události nesmí nikdy upadnout v zapomnění. Zlo nelze pochopit, zlo je potřeba udolat pamětí a pravdou. Dočtení každé stránky se tak stává tichým vzdáním holdu každému z těch vyděšených duchů Pankráce.

Číst Ducha Pankráce není literárním zážitkem v klasickém smyslu; je to emocionální maraton, který vás vyčerpá, rozseká vaše srdce na malé kousíčky, ale zároveň vás vnitřně obohatí. Zanechává v nás palčivou otázku: „Co bychom dělali my?“

Je to kniha drsná, nemilosrdná a mrazivá, ale současně plná hrdinů, kteří si dokázali uchovat kousek naděje i v místech, kde by ji nikdo nehledal a kde zdánlivě nemá co pohledávat.

Petra Klabouchová napsala text, který v čtenáři zanechává zvláštní směs smutku a povznesení. Smutek nad zmařenými životy a povznesení nad tím, že díky literatuře jejich hlasy znovu ožily. Je to dílo, které vás donutí vážit si každého svobodného nadechnutí – každého dne, kdy nemusíte naslouchat dunění kladiv, která stavějí vaši vlastní konečnou stanici.

Nezbývá než vyzdvihnout autorčinu schopnost psát o nepopsatelných hrůzách s takovou noblesou a citem. Petra Klabouchová projevila nesmírnou tvůrčí odvahu, když se rozhodla dát hlas těm, kteří měli být navždy zapomenuti.

Duch Pankráce ve mně zůstane jako tichý, naléhavý hlas, který připomíná, že i v té nejhlubší temnotě lze zůstat člověkem.
Ig: pribehy_stranek

[Shaxx · Rating 5 out of 5]

Čekala jsem silný zážitek a Duch Pankráce rozhodně nezklamal. Stejně jako U Severní zdi je to pořádná emoční jízda. Vztek a hněv, pocit beznaděje a bezmoci, lítost...Tyhle dvě knihy od autorky okamžitě do seznamu povinné četby do škol. Obnažená podstata lidství až na dřeň. O neskutečné odvaze a laskavosti až po krutou bestialitu pokřivené mysli, jenž sebe vidí jako nadřazenou svému druhu. Protože být člověk neznamená automaticky být lidský... být člověk je stav existence, lidskost je uchopení toho stavu a aktivním rozhodnutí být humánní. Baví mě styl, jakým autorka píše, je v tom jistá poetická lyričnost, která silně kontrastuje s tím, jaké hrůzy popisuje. Děj je tu vyprávěn z pohledu jak odsouzených, tak utlačovatelů, nabízí to zajímavý vhled do mysli těch, kteří na vězněné neshlížejí jako na lidské bytosti, ale na odpad. A protože nic není černobílé, jsou tu i ti, které neopanuje ledový klid při vraždění jiných, ale jejich mysl svírají výčitky svědomí, které se snaží potlačit. Autorka zdařile vykreslila, jak normální některým jedincům přijde vraždění, jak je jejich víra pevně přesvědčená, že je to absolutně správné, protože ti "nízcí" lidé ohrožují jejich národ, který je čistý a toto je jen nutné opatření. Stejně tak skvěle popsala i myšlení těch, kteří se účastní, ale stojí je to jejich příčetnost, protože v hloubi duše vědí, že to není správné, ačkoliv se jim vedení snaží namluvit opak.
Konec knihy - doslov autorky je pomyslná třešnička na dortu - ale pořádně hořká. Objasňuje totiž dopisy a příběhy v nich obsažené a reálná jména, podle nichž byla kniha sepsána a čtenáři tak definitivně dochází, že tyhle hrůzy nejsou literární fikce, ale je to jeden z mnoha černých puntíků historie a hromada zmařených lidských nadějí a životů.

[Marek · Rating 5 out of 5]

Petra Klabouchová se vybírá těžká témata ke zpracování a nepochybně silným tématem jsou popravy vězňů v Pankrácké věznici. Když jsem se dozvěděl, že vychází kniha DUCH PANKRÁCE, věděl jsem, že si knihu dříve či později musím přečíst. Od autorky jsem již četl několik knih – ANGLICKÁ ZAHRADA, U SEVERNÍ ZDI, IGNIS FATUUS a knihy se mi líbily.

Kniha je rozdělena do 3 částí.

Hlavními postavami jsou ROBERT a ANNA, kteří pomáhají lidem během 2. světové války a následně jsou zatčeni a umístěni do Pankrácké věznice. Nikdy se nepotkali, ale přesto mezi nimi vzniká pouto. Píšou si motáky.

Nacisté se chovali nemilosrdně vůči svým vězňům. Ve věznici se nachází také DUCH PANKRÁCE (KAREL), který vzkazy předává, pomáhá přežít i umřít. Zajímavá byla také rodina ze Strašnic, která uchovávala jména i popel popravených.

Při čtení se u mě dostavovaly tísnivé a depresivní pocity, při kterých jsem si představoval, jak lidé museli trpět a v jakém rozpoložení mysli se museli nacházet ve vězení, když věděli, že brzy zemřou!

V románu se nacházejí další postavy, s jejichž osudy se blíže seznámíte.

Román vznikl podle skutečných motáků psaných v celách smrti pankrácké sekyrárny.

Líbily se mi motáky, které si mezi sebou psali Robert a Anna.

V knize se nachází ÚVOD a DOSLOV.

Určitě doporučuji knihu k přečtení, i když je to velmi mrazivé čtení, které je založené na skutečných událostech. Na tyto události by se rozhodně nemělo zapomínat a myslím si, že člověk žijící na našem území by měl mít o nich alespoň nějaké povědomí.

[Jana P. · Rating 5 out of 5]

Do knihy Duch Pankráce jsem se chtěla pustit od chvíle, kdy jsem zjistila, že vyjde. Teď na to konečně došel čas a naprosto chápu, proč má tohle tak vysoké hodnocení.
Že se bude jednat o těžké, intenzivní čtení, to jsem tak nějak tušila předem. Ale kniha předčila veškerá má očekávání. Už od samého začátku je to dost síla, ale ono se to postupně s každou kapitolou nabaluje čím dál víc. Tohle je jedna velká depka, která mne zasáhla víc, než jsem čekala. Na řadě míst mi bylo vysloveně do breku a po dočtení jsem se cítila tak nějak podivně prázdná, jak mne to emočně vycuclo. Ještě to stále vstřebávám.
Kniha je psaná na řadě míst dost syrově, popisy jsou někdy dost grafické, kruté a nepříjemné na čtení. Ne snad proto, že by se v tom autorka vyžívala, ale protože se některé věci děly tak, jak se prostě děly. Brutálně, krvavě, bolestivě - realita byla taková, jaká byla, a zavírat před tím oči je příliš snadné.
Děkuji tímto paní autorce, že touto knihou dala hlas lidem, na které se na dlouhá léta zapomnělo - že jejich osud připomněla a touto knihou jim opět vdechla život.
Plné hodnocení je za mne zcela na místě a myslím, že mám prvního adepta do svých top knih přečtených v tomto roce. Jestli jste tohle ještě nečetli, určitě tomu dejte šanci.

[katasokolov · Rating 5 out of 5]

“On totiž nikdo není jen úplně zlej nebo úplně dobrej. A kdo tomu věří, je úplně blbej.”

“Touha po něčem je vždycky krásnější než jejich splnění, nevyplněná přání dělají život hodný žití. Zvláštní, vždycky jsem měla vše a nebyla šťastná.”

“Války vždycky přišly a odešly, nevyhrál je nikdy nikdo. Co je opravdové, trvá navždy. A co není, vezme čas.”

“Přijde jen další jediná pravda. Jako vždycky. Kvůli tomu tu teď umírali….Člověk se nikdy neponaučí.”

“Budou mrtví vítězové a mrtví poražení. Nějak si nás v těch učebnicích už rozdělí.”


5/5*


Z téhle knihy mrazí, a možná ještě víc než z té předešlé (U severní zdi).

Autorka je mistryně vypravěčka, která vás donutí cítit a žít pro postavy, přestože jim v textu věnovala jen několik řádků. Naprosto geniálně přenesla na papír životy královen a zbojníků z Pankrácké věznice, jakožto i odvážných jedinců za jejími zdmi.

Propletenec lidských osudů, který končil pod gilotinou, ale v posledních záchvěvech života dokázal ještě rozesmát, rozplakat, milovat…

Tahle kniha je poezií hrůz minulosti a samotný závěr a doslov Vám vezmou dech.

[Karolína Vodrážková · Rating 5 out of 5]

Při psaní této recenze mám v hlavě pořád takovou paniku, že jsem ji asi pětkrát smazala a zase rozepsala. Nakonec jsem si řekla, že se nechám unést tou emocí, napíšu jak se cítím a bez kontroly to nechám ležet.
Za ty roky, kdy jsem měla možnost přečíst si různé příběhy a osudy, ať už našeho národa či jakékoli šílenosti ze světa, jsem si říkala, že už mě nic nemůže překvapit. Ne v tom smyslu, že nejsou i další horší věci, to bych byla asi hodně jednoduchá, ale že už mám tak načteno, že jsem odolná. Ale tohle mnou zatřáslo a podlomilo mi nohy. Byla pasáž, kterou jsem četla se slzami v očích - to jak vás autorka dokáže vtáhnout dovnitř a jak dokážete prožívat emoce s hlavními postavami, tomu říkám naprosté umělecké dílo. Hloupě jsem se snažila svou hlavu přesvědčit, že jde pouze o příběh. Ale když u toho čtení prožíváte tak silnou emoci a zároveň si uvědomujete, že tyhle řádky si nikdo jen tak nevymyslel a tohle se ne tak dávno a ne tak daleko dělo, cítíte prostě úzkost. Úzkost, smutek a bezmoc. Jsem zapálená čtenářka, nonstop mám rozečtenou knihu, ale po tomhle je asi potřeba pauza. Nenávidím to. Ale i přes to děkuji, že jsem si tohle mohla přečíst..

[Bookvibes · Rating 5 out of 5]

Kniha nabízí neskutečně silný zážitek, nejen z příběhu, který je dechberoucí, ale především ze způsobu, jakým je napsán. Jde o dokonalost slova, o ryzí literární zážitek, o jazykovou obratnost na té nejvyšší úrovni. V harmonii vět se postupně odkrývá hrůznost Pankráce, vyjevuje se hnusota celé sekyrárny a dostáváme se k poznání osobností, jejichž osudy se vám nesmazatelně vryjí pod kůži.

Tolik nespravedlnosti, tolik bezcitnosti, tolik zbytečného utrpení – tolik všeho, že duch Pankráce se vznáší v duši čtenáře a plní ji černotou bezmocnosti. Chabou nadějí uprostřed té temnoty jsou motáky, schované po kapsách, čtené dychtivýma očima jako drobná útěcha před očekávaným koncem. Hlasité ticho posledních slov na užmoulaných kouscích papíru je hmatatelným důkazem života tam, kde už zdánlivě nic není.

Roberte a Anno, přátelé z cel 41 a 38, vy jste duchem Pankráce, připomínkou minulých zločinů, na které se nesmí zapomenout. Fando a Karlíčku, na vás taky ne. Petro, děkuji za tak monumentální počin, jakým tato kniha je.

[Bosorka · Rating 5 out of 5]

Tahle knížka mě doslova rozsekala. Jo, možná teď trochu odlehčeně, podobně jako to zvládali i odsouzení, kteří si s černohumornými vtipy nebrali servítky.
Ale tedy i vážně, tohle byla síla, brečela jsem všude, v metru, osolila jsem si párkrát vanu. Občas jsem musela knížku odložit, abych chytla zase dech, abych se nadechla. Velmi intenzivní čtení, velmi mrazivé. Místy, ač to zní zvláštně, velmi krásné. Plné dvou románových klasických témat - lásky a smrti. Možná té smrti je tu nakonec o trochu víc, ale i láska tam je a jak silná, na místě, kde by ji málokdo čekal.
Je potřeba tohle vše připomínat, stejně jako U Severní zdi, dala bych jako povinnou literaturu starším středoškolákům. Je potřeba připomínat, že život často nekončí happyendem a že leckterý padouch nebývá vždy potrestán.
Ufff, potřebovala bych oddech u něčeho klidnějšího, ale najednou se do ničeho nemůžu začíst. Tato kniha bude rezonovat ještě hodně dlouho.

[Cérka · Rating 5 out of 5]

Pocity po dočtení? Není to ani lehké, ani krásné čtení a ani to nechci číst znovu a přesto budu všechny nutit aby si tuto knihu přečetli! Protože musí! Protože nesmíme zapomenout! Třeba pak naše společnost, naše svědomí, naše budoucnost, bude lepší, laskavější, moudřejší a milosrdnější.

Když si přestavím kolik dokumentů, kolik vyprávění a příběhu musela autorka na toto téma nastudovat, přečíst a vyslechnout.... Nechápu, to přeci musí člověka naprosto zlomit a ta bolest, ten smutek, beznaděj... to už ve vás musí zůstat napořád.

A po všem co tento národ přečkal, kolik hrdinů, obyčejně-neobyčejných lidí za naši svobodu položilo život, jdeme k volbám a výsledkem je estébák, rasista a narcis.
Je mi to strašně líto, strašně rychle zapomínáme!

Paní Klabouchová, smekám!

[Džejn · Rating 5 out of 5]

Copak se za války dá čekat spravedlnost? A co taková shovívavost nebo přívětivost? Jsou vůbec k dostání?

Kdepak, ony morálně nepokřivený hodnoty jako by se rozpustily ve všech těch odporných hrůzách, který jsou lidi schopní na druhých páchat.

Bez ohledu na místo a čas.

Těžký bylo čtení o osudech “zbojníků se lvím srdcem” z pankráckých cel smrti, o (ne)zapomenutých popravených, bylo .. jak to jen napsat.. sžíravě bolavý.

[Tereza Studena · Rating 5 out of 5]

Byla to síla. Tolik bolesti a zároveň síly v jedné knížce. Není to rozhodně odpočinkové čtivo, člověk musí počítat s tím, že to nebude snadné a musí být na to naladěn a připraven. Pak se vám knížka odmění a vtáhne vás do světa, ve kterém se vám bude zdát nemožné, že to byla realita.
Je vidět, že za tímto dílem stojí obrovské množství práce a tomu já tleskám.

[Vendula · Rating 5 out of 5]

💔

[Šárka Štursová · Rating 5 out of 5]

Tezke, svirave a silne. Vic asi netreba dodavat ..

[Eliška Krohová · Rating 5 out of 5]

Tak tohle tedy byl narez. Od knihy jsem nemohla odtrhnout a precetla ji doslova jednim dechem. A pekne si u toho pobrecela.

[Michaela Petrikovic · Rating 5 out of 5]

Petra Klabouchova je spisovatelka s velkmým S!

[Frederika Homolová · Rating 5 out of 5]

Doslov a vtip na konci drása dušu. ❤️

[Martina · Rating 4 out of 5]

Terrible. Excellent. Horrible.

[Barbora Zvolánková · Rating 4 out of 5]

Kniha přináší pro mě úplně nový pohled na 2. světovou válku. Je až mrazivý, že je postavena na skutečných situacích a postavách.