What do you think?
Rate this book
Josef Guttmann: The Fates of Central Europe Between Hitler and Stalin: Selected Writing
Not yet published
Expected 4 Dec 26Two lives, two names, two perspectives on Soviet communism and its postwar expansion into Eastern Europe.
In the 1930s, Guttmann was a leader of the Communist Party of Czechoslovakia before he broke with the party over the Comintern's strategy of helping Hitler to power. A harsh critic of Stalin's dictatorship and foreign policy, Guttmann became a prominent leftist opponent, outcast by the Party. To escape nazism, he exiled and settled in New York, where he worked under a pseudonym as a leading expert on events in the Soviet bloc and a critic of totalitarianism. Featured in this book are his Czech texts from the 1930s as well as studies and essays he later wrote on the nature of communist regimes, genocide, and anti-Semitism.
In the 1930s, Guttmann was a leader of the Communist Party of Czechoslovakia before he broke with the party over the Comintern's strategy of helping Hitler to power. A harsh critic of Stalin's dictatorship and foreign policy, Guttmann became a prominent leftist opponent, outcast by the Party. To escape nazism, he exiled and settled in New York, where he worked under a pseudonym as a leading expert on events in the Soviet bloc and a critic of totalitarianism. Featured in this book are his Czech texts from the 1930s as well as studies and essays he later wrote on the nature of communist regimes, genocide, and anti-Semitism.
650 pages, Paperback
Expected publication December 4, 2026
About the author
Jacques Rupnik
48 books6 followersJacques Rupnik is a French historian and political scientist, deals with Central and Eastern Europe.
He studied history and political science at the Sorbonne in Paris and at Harvard University in the USA.
From 1977-1982 he was an editor at the BBC in London. In 1990-1992 he worked as an adviser to Czech President Václav Havel.
Currently he is professor at the College of Europe in Bruges and director of research at the Fondation des Sciences Politiques in Paris.
He studied history and political science at the Sorbonne in Paris and at Harvard University in the USA.
From 1977-1982 he was an editor at the BBC in London. In 1990-1992 he worked as an adviser to Czech President Václav Havel.
Currently he is professor at the College of Europe in Bruges and director of research at the Fondation des Sciences Politiques in Paris.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 1 of 1 review
Review of advance copy
90 %
„V totalitních režimech není prostor pro soucit.“ (Josef Guttmann: Meze teroru, 1947)
Život Josefa Guttmanna je fascinující, plný dobrodružství. Narodil se v květnu 1902 v Táboře, v roce 1921 vstoupil do KSČ, o osm let později, během V. sjezdu strany, pomohl Gottwaldovi dostat se k moci. Na přelomu 20. a 30. let platil za druhého muže KSČ, zastával funkci člena politbyra i šéfredaktora Rudého práva, a jeho kariéra zdála se více než slibná. Přesto byl později označen za trockistického odpadlíka, ze strany vyloučen a od té doby donucen vydat se na samostatnou cestu mezi komunisty a nekomunisty. Jak k takovému strmému pádu došlo? Guttmann si dovolil mít vlastní názor na politiku Kominterny a hlavně se ho nebál sdílet. Takový projev individuality Stalinovi pohůnci neodpouští.
Každopádně ohrožení bytí nepřicházelo jen z východu, ale také od západních sousedů. V roce 1939 proto Guttmann, židovského původu, za dramatických okolností utekl do USA, kde už zůstal až do své smrti (1956). Po únoru 1948 bezmocně sledoval, jak jeho rodná vlast upadá do totality, jak je nad jeho přítelem Závišem Kalandrou v zinscenovaném procesu vynesen trest nejvyšší a jak Kreml exportoval do Československa antisemitismus, skrytý pod rouškou antisionismu.
Guttmannovy texty nejsou o nic méně zajímavé. Překvapila mě zejména jejich nadčasovost, kterou si vysvětluji dvěma důvody – autorovy úvahy jsou v mnoha ohledech prorocké a k tomu jsme se jako lidstvo příliš nezměnili. Copak v současné době znova nevyvstává otázka ozbrojování x odzbrojování? Copak dnes opět neřešíme, jak účinně bojovat proti imperialismu jisté východní země? Copak nesledujeme praktiky totalitních režimů a nedoufáme, že nás podobný osud mine?
Ve 30.–50. letech neměl občan tolik možností, jak se dostat k informacím. Proto nelze než obdivovat každý odvážný hlas, který se nebál upozorňovat na strašlivé hrůzy i za cenu následků pro svou osobu či osoby jí blízké. Takové výjimečné osobnosti potřebujeme i dnes.
Upřímně mě zajímalo, jak Guttmann vnímal své bývalé soudruhy. Jisté zmínky jsem v jeho textech našla, např.:
- Je vidět, že uvedená „námitka“ proti sebekritice, které s takovou zaslepeností proti mně užili soudruzi Gottwald a Kopecký, je lichá, neleninská. (s. 123; Poučení z Německa a Rakouska, 1934)
- Postupně však nutnost „ospravedlniti“ všechny činy vedení a KSN [vedla] přes teorii o neodvratnosti fašismu až k popírání faktu porážky. U nás s. Gottwald označil za kontrarevolucionáře každého, kdo tento fakt připouští. Soudruh Kopecký, který prokazuje leninismu velikou službu tím, že každou falešnou teorii jejím rozvinutím do nejzazších konsekvencí přivede ad absurdum, prohlásil Hitlerovo vítězství dokonce za vítězství proletariátu /.../. (s. 130; Poučení z Německa a Rakouska, 1934)
- V RP teď „dokazuje“ Jan Šverma, že přiznání obžalovaných je nejlepším důkazem jejich viny. Že to zrovna takový Šverma „dokazuje“! Tentýž Jan Šverma, který se pod mnohem slabším terorem kominternských šéfů už tolikrát „doznal“ k úchylkám, jichž ve skutečnosti nespáchal, a kál se z hříchů, jichž se nikdy nedopustil. Ach, Jan Šverma zná, jak to chodí v Moskvě... Ale právě proto se propůjčuje za nástroj Stalinova podvodu: je mu milejší plat než bolševická čest. (s. 167; Odhalené tajemství moskevského procesu, 1936)
- Slánský a jeho společníci (další obžalovaní v pražském procesu) byli prostými loutkami donucenými sloužit Stalinovi na život a na smrt. Byli samozřejmě vinni z mnoha zločinů. Zajisté však mezi těmi, ke kterým se „přiznali“, nebyla účast na židovském spiknutí. (s. 399; Stalin Follows in Hitlers Footsteps, 1953)
Myšlenky na závěr:
- Neexistují žádné [svobody], vyjma svobody nadšeně schvalovat oficiální politiku a chválit Stalina. Jakýkoliv výraz i toho nejmírnějšího odporu nebo i pochybnosti je postihován a velmi často vede k trestu smrti. Nepřidat se ke chvalozpěvům je velmi riskantní, nehlasovat pro oficiální vychvalující rezoluci se považuje za protistátní zločin. Je stanovena všeobecná povinnost udávat druhé, a to i nejbližší příbuzné. Pokud nedojde k veřejné kritice „prostistátního zločince“, považuje se to za spolupachatelství, které je přísně trestáno. (s. 197; The Soviet Union: A new Class Society)
- Svobodné národy nemohou polevit ve své obraně, dokud budou konfrontovány s totalitní silou, která usiluje o dobytí celého světa jakýmikoliv prostředky. (s. 288; Is Disarmament Possible?)
- V totalitním šílenství existuje určitá metoda. Totalitní režim má neukojitelnou potřebu vytvoření „veřejných nepřátel“, nových obětních beránků, na něž lze naložit tíhu svých vlastních nezdarů. Oběti jsou vězněny, pomlouvány a „likvidovány“, a to nikoliv jako jednotlivci, nýbrž jako členové „podezřelých“ a „nepřátelských“ skupin. Být podezřelý již znamená být vinen, „nebezpečný“ stav mysli je očividná zrada a vina je vždy kolektivní. Potenciální „zrádcovství“ je třeba vymýtit i s kořeny – a tyto kořeny se nacházejí mezi různými sociálními a etnickými skupinami. Konečným cílem čistky je likvidace celé třídy. (s. 393; Stalin Follows in Hitler‘s Footsteps)
„V totalitních režimech není prostor pro soucit.“ (Josef Guttmann: Meze teroru, 1947)
Život Josefa Guttmanna je fascinující, plný dobrodružství. Narodil se v květnu 1902 v Táboře, v roce 1921 vstoupil do KSČ, o osm let později, během V. sjezdu strany, pomohl Gottwaldovi dostat se k moci. Na přelomu 20. a 30. let platil za druhého muže KSČ, zastával funkci člena politbyra i šéfredaktora Rudého práva, a jeho kariéra zdála se více než slibná. Přesto byl později označen za trockistického odpadlíka, ze strany vyloučen a od té doby donucen vydat se na samostatnou cestu mezi komunisty a nekomunisty. Jak k takovému strmému pádu došlo? Guttmann si dovolil mít vlastní názor na politiku Kominterny a hlavně se ho nebál sdílet. Takový projev individuality Stalinovi pohůnci neodpouští.
Každopádně ohrožení bytí nepřicházelo jen z východu, ale také od západních sousedů. V roce 1939 proto Guttmann, židovského původu, za dramatických okolností utekl do USA, kde už zůstal až do své smrti (1956). Po únoru 1948 bezmocně sledoval, jak jeho rodná vlast upadá do totality, jak je nad jeho přítelem Závišem Kalandrou v zinscenovaném procesu vynesen trest nejvyšší a jak Kreml exportoval do Československa antisemitismus, skrytý pod rouškou antisionismu.
Guttmannovy texty nejsou o nic méně zajímavé. Překvapila mě zejména jejich nadčasovost, kterou si vysvětluji dvěma důvody – autorovy úvahy jsou v mnoha ohledech prorocké a k tomu jsme se jako lidstvo příliš nezměnili. Copak v současné době znova nevyvstává otázka ozbrojování x odzbrojování? Copak dnes opět neřešíme, jak účinně bojovat proti imperialismu jisté východní země? Copak nesledujeme praktiky totalitních režimů a nedoufáme, že nás podobný osud mine?
Ve 30.–50. letech neměl občan tolik možností, jak se dostat k informacím. Proto nelze než obdivovat každý odvážný hlas, který se nebál upozorňovat na strašlivé hrůzy i za cenu následků pro svou osobu či osoby jí blízké. Takové výjimečné osobnosti potřebujeme i dnes.
Upřímně mě zajímalo, jak Guttmann vnímal své bývalé soudruhy. Jisté zmínky jsem v jeho textech našla, např.:
- Je vidět, že uvedená „námitka“ proti sebekritice, které s takovou zaslepeností proti mně užili soudruzi Gottwald a Kopecký, je lichá, neleninská. (s. 123; Poučení z Německa a Rakouska, 1934)
- Postupně však nutnost „ospravedlniti“ všechny činy vedení a KSN [vedla] přes teorii o neodvratnosti fašismu až k popírání faktu porážky. U nás s. Gottwald označil za kontrarevolucionáře každého, kdo tento fakt připouští. Soudruh Kopecký, který prokazuje leninismu velikou službu tím, že každou falešnou teorii jejím rozvinutím do nejzazších konsekvencí přivede ad absurdum, prohlásil Hitlerovo vítězství dokonce za vítězství proletariátu /.../. (s. 130; Poučení z Německa a Rakouska, 1934)
- V RP teď „dokazuje“ Jan Šverma, že přiznání obžalovaných je nejlepším důkazem jejich viny. Že to zrovna takový Šverma „dokazuje“! Tentýž Jan Šverma, který se pod mnohem slabším terorem kominternských šéfů už tolikrát „doznal“ k úchylkám, jichž ve skutečnosti nespáchal, a kál se z hříchů, jichž se nikdy nedopustil. Ach, Jan Šverma zná, jak to chodí v Moskvě... Ale právě proto se propůjčuje za nástroj Stalinova podvodu: je mu milejší plat než bolševická čest. (s. 167; Odhalené tajemství moskevského procesu, 1936)
- Slánský a jeho společníci (další obžalovaní v pražském procesu) byli prostými loutkami donucenými sloužit Stalinovi na život a na smrt. Byli samozřejmě vinni z mnoha zločinů. Zajisté však mezi těmi, ke kterým se „přiznali“, nebyla účast na židovském spiknutí. (s. 399; Stalin Follows in Hitlers Footsteps, 1953)
Myšlenky na závěr:
- Neexistují žádné [svobody], vyjma svobody nadšeně schvalovat oficiální politiku a chválit Stalina. Jakýkoliv výraz i toho nejmírnějšího odporu nebo i pochybnosti je postihován a velmi často vede k trestu smrti. Nepřidat se ke chvalozpěvům je velmi riskantní, nehlasovat pro oficiální vychvalující rezoluci se považuje za protistátní zločin. Je stanovena všeobecná povinnost udávat druhé, a to i nejbližší příbuzné. Pokud nedojde k veřejné kritice „prostistátního zločince“, považuje se to za spolupachatelství, které je přísně trestáno. (s. 197; The Soviet Union: A new Class Society)
- Svobodné národy nemohou polevit ve své obraně, dokud budou konfrontovány s totalitní silou, která usiluje o dobytí celého světa jakýmikoliv prostředky. (s. 288; Is Disarmament Possible?)
- V totalitním šílenství existuje určitá metoda. Totalitní režim má neukojitelnou potřebu vytvoření „veřejných nepřátel“, nových obětních beránků, na něž lze naložit tíhu svých vlastních nezdarů. Oběti jsou vězněny, pomlouvány a „likvidovány“, a to nikoliv jako jednotlivci, nýbrž jako členové „podezřelých“ a „nepřátelských“ skupin. Být podezřelý již znamená být vinen, „nebezpečný“ stav mysli je očividná zrada a vina je vždy kolektivní. Potenciální „zrádcovství“ je třeba vymýtit i s kořeny – a tyto kořeny se nacházejí mezi různými sociálními a etnickými skupinami. Konečným cílem čistky je likvidace celé třídy. (s. 393; Stalin Follows in Hitler‘s Footsteps)
Displaying 1 - 1 of 1 review