Eseje. Rub a líc, Svatba a Léto

by Albert Camus, Denis Molčanov (Translator)

„Kdesi v hloubi každého umělce se totiž ukrývá jedinečný pramen, který v průběhu života živí to, co je a co říká. […] V mém případě, a tím jsem si jist, se onen pramen nachází právě v Rubu a líci“, napsal v roce 1958 Albert Camus v předmluvě k reedici své prvotiny, jež vyšla ještě v Alžíru, o dvacet let dříve. Čtyřiadvacetiletý Camus se tehdy naplno zahryzl do literárního života svou první sbírkou esejů, v nichž vidění i slovo oscilují mezi rubem a lícem života, světa i sebe sama. Již zde se objevují náměty a myšlenky, které se stanou základnou celého pozdějšího Camusova díla.

Eseje zahrnuté ve sbírce Svatba vznikaly téměř současně s předchozími a vracejí se do míst autorova dětství a mládí, která v něm zanechala nesmazatelnou stopu. Tipasa, Džemila, Alžír, místa plná slunce, prostých radostí i bídy, nemilosrdné krásy bez falešného lyrismu.

Tyto dvě sbírky vycházejí v češtině poprvé, doplňuje je soubor Léto, jenž je se svou starší sestrou Svatbou těsně spjat a zároveň ji přerůstá, časem i zkušenostmi. Camus se v něm ohlíží po nihilismu válečných let, prochází staré cesty, přivolává k sobě spalující slunce alžírského domova.

Přestože eseje všech tří sbírek pocházejí z různých období Camusova života, spojuje je snaha nehledat střední cestu mezi viditelnými i neviditelnými protiklady lidské existence, nestavět se na stranu extrémů, ale pokusit se o co nejjasnější uvědomění si jednoho i druhého, intenzivní prožívání napětí mezi protilehlými póly.

Genres: 20th Century

200 pages, Paperback

First published January 1, 2014

About the author

Works, such as the novels The Stranger (1942) and The Plague (1947), of Algerian-born French writer and philosopher Albert Camus concern the absurdity of the human condition; he won the Nobel Prize of 1957 for literature.

Origin and his experiences of this representative of non-metropolitan literature in the 1930s dominated influences in his thought and work.

He also adapted plays of Pedro Calderón de la Barca, Lope de Vega, Dino Buzzati, and Requiem for a Nun of William Faulkner. One may trace his enjoyment of the theater back to his membership in l'Equipe, an Algerian group, whose "collective creation" Révolte dans les Asturies (1934) was banned for political reasons.

Of semi-proletarian parents, early attached to intellectual circles of strongly revolutionary tendencies, with a deep interest, he came at the age of 25 years in 1938; only chance prevented him from pursuing a university career in that field. The man and the times met: Camus joined the resistance movement during the occupation and after the liberation served as a columnist for the newspaper Combat.

The essay Le Mythe de Sisyphe (The Myth of Sisyphus), 1942, expounds notion of acceptance of the absurd of Camus with "the total absence of hope, which has nothing to do with despair, a continual refusal, which must not be confused with renouncement - and a conscious dissatisfaction."
Meursault, central character of L'Étranger (The Stranger), 1942, illustrates much of this essay: man as the nauseated victim of the absurd orthodoxy of habit, later - when the young killer faces execution - tempted by despair, hope, and salvation.

Besides his fiction and essays, Camus very actively produced plays in the theater (e.g., Caligula, 1944).

The time demanded his response, chiefly in his activities, but in 1947, Camus retired from political journalism.

Doctor Rieux of La Peste (The Plague), 1947, who tirelessly attends the plague-stricken citizens of Oran, enacts the revolt against a world of the absurd and of injustice, and confirms words: "We refuse to despair of mankind. Without having the unreasonable ambition to save men, we still want to serve them."

People also well know La Chute (The Fall), work of Camus in 1956.

Camus authored L'Exil et le royaume (Exile and the Kingdom) in 1957. His austere search for moral order found its aesthetic correlative in the classicism of his art. He styled of great purity, intense concentration, and rationality.

Camus died at the age of 46 years in a car accident near Sens in le Grand Fossard in the small town of Villeblevin.

Chinese 阿尔贝·加缪

Reviews

[Anna · Rating 3 out of 5]

"A tak jsem uprostřed zimy konečně zjistil, že v sobě nosím léto, jež se nedá pokořit." (Návrat do Tipasy)
Čekala jsem Sisifovsky strohé úvahy o smyslu života, ale dočkala jsem se spíše poezie v próze. Slunce burácí, ticho stéká, a pod tím Alžír a města plná nudy. Jsou to eseje osobní, často autobiografické (tak trochu OMG, Alberte, založ si blogísek). Z Camusových esejů čiší láska ke světu a životu, láska k lidem a krajině, láska silně poznamenaná lokalitou i historickou epochou, což je paradoxní, ale o to výmluvnější. Camus hledá rovnováhu v rozporu - žít naplno znamená pociťovat úzkost ze smrti, žít smysluplně znamená oprostit se od hledání ducha a ponořit se do tělesné přítomnosti. Ne všechny Camusovy myšlenky jsou mi srozumitelné, často z jednotlivých esejů zůstal jen neurčitý pocit, ale těch pár motivů, které jsem zvládla vstřebat a které mnou zarezonovaly, za četbu určitě stály. Líbilo se mi pozorovat vývoj Camuse jako autora i člověka. Zejména doporučuji Prahu, Léto v Alžíru, Návrat do Tipasy a Záhadu.

A pro ty z nás, kdo vědí, že naděje je mrcha, kterou je třeba zabít, motivační citát na závěr:
"...jestli existuje hřích proti životu, pak to není ani tak zoufat si z něj, jako doufat v nějaký jiný, připravit se o jeho nemilosrdnou velikost.
[...]Z Pandořiny skříňky, v níž se to jen hemžilo lidskými pohromami, Řekové nakonec vypustili i naději, nejhorší ze všech. Neznám dojemnější symbol. Naděje totiž, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, znamená kapitulovat. A žít není kapitulace." (Svatba)

[Zia · Rating 5 out of 5]

Nejkrásnější kniha, kterou vlastním, jak z pohledu obsahu, tak formy.