Nové prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám. Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám zprostředkovávaly přítomnost. Na tu také není vidět. Místo toho se ptáme, jaký člověk to mluví a jaký je svět, který může být takto sytě popisován? Nakousnuté hrušky Borkovcových postav dojídají nakousnuté postavy okolních povídek. Ať už se tu vypráví, naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu.
"Zatímco spíš, chodím někdy po domě s dalekohledem, který jsi mi darovala k narozeninám. Dívám se z oken do zahrady a hledám buněčné krajiny, v něž se zvětšené drobnosti proměňují. A čekám, protože po nějaké době vždycky začnu uvnitř domu zřetelně slyšet zvuky, a ihned si také představím místo, odkud vycházejí, i toho, kdo je způsobuje. Myslím, že to je vysvětlitelné propojením těch uhrančivých obrazů, které vidím v dalekohledu, se zvuky srdečního rytmu, s pulzem a šelestěním vlastní krve. A tím, že se všechno odehrává v naprosté tichosti."
Přátelé, slyšeli jste někdy – o smrti? NIE?!! TOŽ TOTO JE KNIHA PRE VÁS
Mrtví roháči, krabi, veverky, lidi, úhoři, pstruzi, růže, oukleje a další zesnulý bytosti, který si teď pravděpodobně ani nevybavím. Až teda na: »Když byl s trávníkem asi v půlce, všiml si, že přesekl slepýše.« V hlavní roli člověk jakožto tyranizátor všeho brzy mrtvého.
Navrhuji název Chcípnutá Cécile a jiné.
Jinak klasický Borkovec a jeho nádherná souvětí – věnuji zejména estétům.
»Už teď se mi strašně stýská, ale vůbec ne po jednotlivostech – po prolínání věci pod tímhle úplným úmorným krásným sluncem, po pocitu volnosti z moře, po plameňácích, co vlétají ze snu do vzduchu chvějícího vedrem a té změny si nevšimnou.«
"Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou. Když jsem si sebe při této chůzi v tomto zatím chladivém, už zahřátém písku představil - to, jak mě může právě teď někdo pozorovat nebo jak si budu později tuto chvíli vybavovat; dělám to běžně -, nespatřil jsem fotografii mořského pobřeží, probouzejících se pláží, ranní hladiny a sebe před tím vším. Uviděl jsem kresbu, jednoduchou a pečlivou perokresbu sama sebe, jak jdu a rozhlížím se - jen já, bez rušivého okolí a pozadí. Byl jsem sám."