Memory Burn

by Marek Torčík, Graeme Dibble (Translator), Suzanne Dibble (Translator)

Memory Burn, is a coming-of-age story of a queer boy from a Czech industrial town. Torčík’ delves into the recesses of memory in an effort to come to terms with painful memories from his childhood. As a homosexual boy with a slight build growing up in a small industrial town, the protagonist of the story faces severe bullying at school, but his problems aren’t over once he gets home: his mother, a low-paid factory worker who has to look after her father, an alcoholic nearing the end of his life, has very little tolerance of her son’s sexual orientation. One bright spot amid the bleakness of small-town life is the friendship he strikes up with a Romany classmate, Marian, which later develops into a romantic relationship. In the novel Memory Burn, Marek Torčík not only describes people living on the fringes of society in a convincing, sophisticated and precise way but also implies that sometimes it is better to wipe the slate clean and liberate oneself from negative childhood memories.

The Czech original of the novel (Rozložíš paměť) won the 2024 Magnesia Litera Award and the 2024 Jiří Orten Prize.

Genres: Czech Literature, Fiction, Queer, Contemporary, LGBT, Book Club, Audiobook

Hardcover

First published January 1, 2023

About the author

Marek Torčík (Přerov, 1993) je český spisovatel a publicista. Žije v Praze, vystudoval Anglofonní literaturu a kulturu na Karlově univerzitě. Debutoval básnickou sbírkou Rhizomy (2016). V roce 2018 a 2020 se stal jedním z desítky finalistů v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ". V roce 2023 vydal románovou prvotinu Rozložíš paměť. Za ni získal v roce 2024 Cenu Magnesia Litera za prózu a Cenu Jiřího Ortena pro autory a autorky do třiceti let.

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).

Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.

Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).

Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.

[kristina · Rating 5 out of 5]

toto je VYNIKAJUCA kniha. tematicky ako keby edouard louis vyrastal na morave ale s naprosto unikatnym podanim, jazykom a rozmyslanim mareka torcika. vela som plakala, je to neskutocne vyzrete a citlive dielo.

[Adéla · Rating 5 out of 5]

Neuvěřitelně upřímné, krásně napsané a emotivní. Podobných měst, jako je Přerov, je v České republice mnoho; měst, ve kterých se mladý člověk cítí jako v pasti, protože zde nemá větší možnosti seberealizace. O to horší, pokud nesplňuje typické „standardy” společnosti. Důležitá kniha, která přináší vhled do toho, jak se maloměsto vypořádává s rasismem či queer tématy (pro nás z velkých měst to prostě muže být občas šokující, prasknout si vlastní bublinu je vždycky dobré).

[Katya · Rating 4.5 out of 5]

4,5 🌟

сумно про сімейні міжпоколіннєві травми та прийняття себе у світі, де не дають бути собою

«Ти ніколи не задумувався: якби ті гівнюки лишили тебе в спокої — ти б і не дізнався, шо з тобою
шось не так?»

а ще дуже добри для дебютного роману

[Tom Kubina · Rating 3 out of 5]

Plastický obraz dospívání, šikany, alkoholismu, rasizmu, domácího násilí, exekucí, samoživitelství a dalších symptomů českého paneláku. Ale i coming of age příběh queer kluka, který chce být šťastný, ale v takovém prostředí to jde jen za cenu odosobnění, jakoby se to všechno dělo někomu jinému.

První půlka knihy pro mě byla dechberoucí. Pečlivě vybraná slova vrstvená situaci za situací. Hlavní hrdina, který se téměř neumí naštvat, a vše to přijímá. Skákání v čase i v různých situacích, jak je paměť servíruje.

Po půlce ale knížka ztrácí tempo. Popis situací se typově opakuje a knížka začíná být repetitivní. Navíc je toho už na postavy naloženo tolik, že další koncentrace negativních situací mi celek spíš znedůvěryhodňovala a hlavní postavu mi to čím dál víc odcizovalo.

[Ruslana Bookslover · Rating 5 out of 5]

ой, ну яка ж вона 💔

[Jakub Sláma · Rating 3 out of 5]

Soudruzi, já nevím, asi tři hvězdičky a k tomu fousek čtvrtý? Jakože jo, super, že tohle v české literatuře vzniklo, na druhou stranu když člověk zná třeba toho Édouarda Louise, We the Animals od Justina Torrese a pár dalších podobnejch zahraničních knih, moc už ho tady nepřekvapí. Stáčení textu k explicitním komentářům o paměti mi někdy přišlo trochu násilný, konec pro mě byl spíš antiklima...tickej (???) a občas bylo dost těžký orientovat se v čase; než se víc začalo mluvit o Mariánovi, hrozně se mi to navíc táhlo a místy mě to v týhle úvodní fázi moc nebavilo. Možná jsem jen obětí toho literárního hypu, co kolem týhle knihy vznikl, ale ve výsledku mě bohužel nijak zvlášť nenadchla a obávám se, že v paměti mi moc neutkví.

[Zanda Melne · Rating 4 out of 5]

3.5⭐️
Šī ir grāmata par atmiņām. Par atmiņām, kas dzimst cita no citas. Par to, par ko parasti klusē, jo ir parāk grūti runāt,atklāt!

Sākums man nebija viegls. Teksts stāstīts otrajā personā — neierasti, izaicinoši. Vai tas ir, lai ieliktu lasītāju autora ādā? Lai radītu distanci no sevis? Vai tieši pretēji — lai piešķirtu lielāku emocionālo triecienu? Iespējams, ka atbilde ir “jā” uz visiem trim.

Es brīžiem apmaldījos starp daudzajām atmiņu maiņām. Šis sajukums radīja nelielu haosu. Bet,laikam atmiņas tā strādā,tie ir fragmenti, kas plūst, pārklājas un reizēm sāpīgākajā vietā negaidīti atgriežas.

Tas ir biogrāfisks stāsts, un šīs atmiņas nav maigas. Gan dēla, gan mātes piedzīvotais ir smags un traģisks. Un vēl — apkārtējo ļaunums. Kur tas rodas? Kāpēc kādam ir vajadzība pazemot un noniecināt otru līdz pēdējam?

Šī nav viegla lasāmviela. Bet tā ir drosmīga, godīga un atklāta.

"Un, ja sāpes slēpjas zem virspuses,tās visdrīzāk nekad nebūs redzamas. Nav iespējams tajās tik viegli dalīties."

[Edna Nová · Rating 3 out of 5]

Je to dobré, ale prostě po všech těch knihách, které jsem o podobných tématech četla, je to už takové nemastné neslané. Není tam žádné Wow. Na druhou stranu více podobných knih, prosím.

[Valeria Matiushyna · Rating 4 out of 5]

absolutely loved this story! i discovered it thanks to my favorite ukrainian publishing house, which recently released a translated edition and I’m so glad they did!

[Tereza Vítková · Rating 3 out of 5]

poručila jsem si dovézt tuhle knížku z Česka, protože jsem už dlouho nečetla hezkou beletrii v češtině - ale vůbec mi nesedlo tykání vypravěče čtenáři, a bohužel mi tak utekla velká část zápletky

[Pixie · Rating 4 out of 5]

Jsem ráda, že jsem opět četla s Mem v našem mini bookclubu. Dává to knížkám úplně jiný rozměr, mám pocit, že vždy vše rozebereme dopodrobna.

Miluju vyprávění ve druhé osobě, možná taky proto, jak moc je vzácné.

Hodnocení knížek je vždycky zoufale subjektivní. Já dávám čtyři, protože už si knížku nechci znovu přečíst a byla plná utrpení. Jak píšu už poněkolikáté, kniha, o které pseudointelektuálové říkají, že je skvělá, protože takové dětství nemuseli žít. Já naštěstí taky ne, but it's still hitting close to home. V některých věcech se mě to příliš dotýká a vyvolává nechtěné obrazy z dětství a dospívání. Je mi to příliš blízké reáliemi a dialektem. Ano, je to podobné jako Louis, vím, že někteří lidé takto žijou a nepotřebuju o tom už tolik číst. Ani nemůžu nahlas říct, co se mě na tom tolik dotýká.

"Write hard and clear, about what hurts," řekl Hemingway a já strašně obdivuju lidi, co to dokážou, to já bych nikdy nemohla.

Dávám Torčíkovi všechny kredity za to o jakých tématech a jakým způsobem píše. Z jazyka, za který bývá často chválen, jsem si nesedla na prdel. Ono je to zas ale těžké, když už jste četli Oceana Vuonga (který vlastně zase pokrývá obdobná témata) a prostě víte, jak nádherně poeticky to někdo jiný dokáže napsat. Ale asi by se knihy neměly tolik porovnávat. Stejně jako studenti. Mám i tak přesto některé radši? Rozhodně.

Nikde jinde jsem zatím nečetla takhle podrobný a věrný popis práce v továrně. You might not now, ale já jsem na podobném místě pracovala každé léto během gymplu.

Jako vždycky u těchhle příběhů, jsem přemýšlela o queer dospívání na maloměstě a jak je to teď asi pro děcka jiné. Velkým tématem je také osobní identita (což mi pomohla si uvědomit Mem) a to, jakým způsobem nás ovlivňuje naše třídní příslušnost. (To zní příšerně.)

Taky asi každý při čtení hodně přemýšlí nad vlastníma vzpomínkama. Co z toho je pravda a co jsou sny a co si nepamatuješ doopravdy, ale jenom z fotek a videí nahraných na vhsko. A možná vůbec nejhorší je, když si chceš zpětně něco zapsat. Pokud to neuděláš hned, vždycky je to jenom nějaká osekaná verze, která časem nahradí tu skutečnou vzpomínku. O některých věcech jsem už napsala tolikrát, že už ani nevím, jak to ve skutečnosti bylo a co jsem si k tomu přimyslela.

Jak moc je fér pro všechny zúčastněné vydat tak osobní knihu? To je velká otázka.

14 - V jeho světě neexistoval žádný dopad slov na těla, na která mířil, vždy šlo jen o to, že si konečně mohl dovolit nahlas vyslovit pravdu.

25 - Často přemýšlíš nad tím, proč druhým tak blahosklonně říkáme, aby se odrazili ode dna. Jako by dno představovalo jistotu, o kterou se dá zapřít. Jenže ten, kdo se dna skutečně dotkne, nikdy nezapomene na ohromnou tíhu, co ho tlačí k zemi, na pocit masy vody nad sebou.

138 - Stud je kruh, který nepřekročíš.
Poprvé se člověk začíná vzdalovat ostatním, když si svou odlišnost naplno uvědomí. Nedovedeš tomu zabránit.

216 - Někdy bys nejraději strávil celý život s dlaněmi sevřenými v pěst.

Mi připomnělo kousek textu písničky od Bloody beetroots: it only takes five fingers to form a fist / It only takes a thought to rise up and resist

230-231 Všechno ti připadá ostré, cizí, ale ne zbytečné.

Ještě dnes se oba točíte dokola, nevíš, jestli slyšíš jeho smích, nebo svůj.

242 Chceš si ten obraz uložit do paměti, jenže tělo je znovu prázdné místo.

[Ella · Rating 3 out of 5]

U této knihy jsem se těžko rozhodovala mezi 3* a 4*. Myslím, že pro mě kniha hodně ztratila vyprávěním ve druhé osobě jednotného čísla. Možná to má více vtáhnout do děje, na mě to bohužel působilo přesně opačně. Hlavní hrdina se tím stával vzdáleným a já jsem se občas ztrácela v tom, kdo a o kom mluví. Pro některé situace použití druhé osoby byla vyloženě neřešitelná hádanka, autor si pak různě pomáhal první osobou a o to víc mě to při čtení rušilo. Také časové skoky ve vzpomínkách jsou občas poměrně nepřehledné. Na druhou stranu oceňuji odvahu, se kterou autor tento příběh napsal, bez přikrášlování a bez potřeby stavět hlavního hrdinu jako jediného dokonalého proti zlému světu. Jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení nad tím, jak komunikujme s dětmi, co jim stavíme před oči jako ideál, a taky jak je učíme respektovat rozdíly mezi lidmi.

[Zuska Lenhartová · Rating 5 out of 5]

Tohle bylo úplně skvělé. To, že jsem z Přerova a ty místa, pocity, smýšlení znám, tomu dodalo ještě další rozměr, ale i bez něj by to bylo na 5 hvězdiček. Torčík je srovnávaný s Oceanem Vuongem, ale podle mě je to ještě mnohem lepší.

[Šárka Homfray · Rating 5 out of 5]

Knížku jsem si musela dávkovat, protože z některých pasáží se mi dělalo až fyzicky zle. Tahle literatura psaná česky zatím dost chyběla, pozornost Markova prvotina vzbudila více než oprávněně.

[Zuzana Fajta]

Extremne rozvlacna kniha, v ktorej sa dokopy nic nedeje, som vydrzala asi 50 stran, ale skoro sa unudila k smrti.

[Ramona Boldizsar · Rating 5 out of 5]

scriu despre ce citesc pe substack: https://ramonaboldizsar.substack.com/...
Roman autobiografic despre identitatea queer, marginalitate și o familie dezbinată

autorul este invitat anul acesta (2026) FILIT

Încă din primele pagini am simțit o oarecare familiaritate și mi-am zis, așa cum am făcut-o când l-am citit și pe Edouard Louis, că autorul acesta trebuie să facă parte din aceeași generație cu mine. Am descoperit imediat că este născut în același an (1993) și dacă aș fi somată să ofer un sens și o logică acestei senzații, nu ar fi cu adevărat posibil pentru mine. Mi s-a mai întâmplat în câteva rânduri să simt asta și să identific anumite lucruri pe care le consider, cel mai probabil, specifice generației și experienței mele, și atunci s-a adeverit că aveam dreptate. Este ceva ce trebuie să studiez în continuare pe cont propriu: dar cred că are legătură foarte mult cu anumite stări și referințe definitorii acelor ani, dar și cu senzația de alienare pe care am experimentat-o din plin în anii mei formatori. Fără a mă fi înfruntat cu bullyingul din pricina unei altei orientări sexuale, totuși îmi este extrem de familiar sentimentul de alienare. Multă vreme am crezut că e ceva cu care am copilărit cu toții (ceea ce m-a determinat să nu mă uit prea mult la cauza acestei stări pe care o credeam într-un anumit fel universală). De aceea poate că mi-e atât de familiar stilul lui Marek Torčík. La diferența dintre mine și lume, dacă trăiesc într-un corp „corect” (whatever that means), presiunea socială de a fi altfel alături de ceilalți - toate astea le-am înțeles mereu tare bine.

Cartea este frumoasă, dar tulburătoare. Autorul se folosește de memorie pentru a spune o poveste de familie. Și aici bănuim bine că există o capcană destul de alunecoasă: cât de mult te poți baza pe amintiri atunci când încerci să reconstruiești ceva? De fiecare dată când (re)vizităm memoria, lucrurile se modifică și adăugăm straturi noi acelei imagini, fie doar și printr-o înțelegere diferită a lucrurilor prin prisma noii poziții în viață, a vârstei sau a altor concepte dobândite. Cu alte cuvinte, chiar dacă nu știm cât de reală este memoria, totuși ea ne aparține și ne formează, iar ceea ce readucem în prezent, fie cu obsesie sau cu teamă, creează formă și poveste. Așa se întâmplă și în cartea asta. Suntem alături de un copil, apoi de un adolescent al cărui tată a plecat din Cehia în America, care are un bunic alcoolic și o mamă care muncește până la epuizare. Într-o atmosferă a sărăciei și incertitudinii, își descoperă treptat sexualitatea.

Cu toate acestea, nimic nu poate fi clar din prima, iar această ceață e descrisă foarte bine. Acei ani ai preadolescenței când îți dai seama că ești diferit de ceilalți, dar nu știi exact de ce. Când internalizezi toate contradicțiile care, deși nu îți dau pace, nici nu ai de ales și trebuie să trăiești fix așa. Din păcate însă societatea în care trăiește personajul este una cât se poate de reală, solidă, plină de prejudecăți, așa că vom citi despre multe scene de bullying, neacceptare, violență și trădare. Masculinitatea toxică se învață într-o societate care glorifică forța și cruzimea bărbaților, răsfrântă ca un exercițiu nerafinat în anii de școală asupra tuturor băieților care nu se aliniază direcției generale. Sunt mai multe scene detaliate despre violență, bătăi, într-o încercare intermitentă de a oferi un sens acestor experiențe. Avem aici și o analiză fugitivă asupra diferențelor de clasă, cu conștiința aceea apăsătoare pe care o au cei ce cresc într-un mediu sărac sau impropriu identității în formare: cum pot face să evadez de aici? M-a tulburat destul de mult și modul în care explorează viața mamei care trece prin niște lucruri oribile (inclusiv un viol), preceptul îndurării feminine fiind poate la fel de dăunător pe termen lung ca masculinitatea toxică. Ambele dau cicatrici prea complicat de înlăturat.

Povestea este spusă la persoana a II-a și funcționează ca o dedublare. Se încearcă o distanță între text și narator, între trecut și prezent și se formează o fluiditate aparte care face lucrurile cu atât mai personale. Explorează masculinitatea, patriarhatul, identitatea queer (a-ți descoperi sexualitatea, a fi gay într-o lume a băieților și bărbaților macho care o văd ca pe un afront la bărbăția proprie), dar și ideea de interioritate versus corporalitate. Cât de corecți, cât de autentici și adevărați ne simțim în corpurile noastre în raport cu lumea. Toate acestea acompaniate de reflecții despre fiabilitatea memoriei. Sunt amintirile lucrurui verificabile sau doar experiențe pe care le internalizăm atât de profund încât țesem o realitate cu consecințe imediate?

O carte ademenitoare, curajoasă, vie, chiar dacă extrem de inconfortabilă. Presupun că ar fi ciudat să spui că un astfel de volum este un omagiu adus supraviețuirii (în același sens în care e anacronic să susții că ce nu te omoară, te face mai puternic). Însă romanul acesta autobiografic, debutul autorului, este intens și victorios în multe sensuri. Fie și pentru recuperarea identității queer prin relatarea unui trecut care îți face pielea de găină, o frescă detaliată a spațiului muncitoresc patriarhal cehesc care înghite fără milă tot ce e considerat mai slab sau „altfel”.

Ești hotărât să te integrezi. Să nu fii diferit, să nu vorbești cu nimeni despre lucrurile la care te gândești. Să nu scoți la iveală cine ești. (...) nimeni nu va mai ști cum ești tu pe interior. (8)

Frazele pe care le auzi întruna îți pătrund pe sub piele și deseori intră atât de adânc, încât devin o parte din tine. (36)

- Corpule un dar. Trebuie să fii atent la el.

Dar ție corpul nu ți se părea un dar, ci mai degrabă un loc gol, nu puteai să găsești nimic în el, niciun sentiment care să nu trezească durere. Încă nu puteai nici să scrii despre el, așa că ai învățat să-l distrugi în alte moduri. (82)

Ceva te macină deseori. Dacă asta este libertatea, dacă ești liber doar când nu te vede nimeni, doar când nu ajunge nimeni la tine, de unde știi că exiști? (98)

Vei afla că este mult mai simplu să descrii mânia decât durerea. (238)

[Alžběta Bílková · Rating 5 out of 5]

Sama jsem dost rozložená.

edit: Nemám tolik načteno ze světové literatury tohoto typu, abych mohla srovnávat, přesto je mi jasné, že tohle je v české literatuře docela unikát. Je to hodně syrové, přestože autor má krásný jazyk a čte se to samo, musela jsem si jednotlivé pasáže dávkovat a někdy i dělat pauzy, abych to dokázala vstřebat. Byť jsem našla pasáže, které mi přišly takové bezcílné, chvílemi až skoro frustrovaným výkřikem do tmy, bylo jich pomálu a výslednému vyznění nijak neublížily. Vyrovnání s vlastní identitou, rodinnými traumaty, závislostí, které jsou roztříštěné napříč autorovými vzpomínkami. Nemůžu říct, že bych knihu doporučila všem, ale rozhodně stojí za to si ji přečíst.

[sdrshetdesordir · Rating 3 out of 5]

визнаю, що я вже не та псевдоінтелектуалка, якою була в 15 років, і я не буду стверджувати, що мені ця книга сподобалась або що я по-справжньому зрозуміла весь її сенс, бо це не так; більшість часу мені не було цікаво і це не те, чого я очікувала від цієї книжки тбх

[Polla · Rating 5 out of 5]

✨Bolestivé | Citlivé | Famózne ✨
Lepšie som rok ‘25 ani nemohla začať. Kniha je tak čitateľsky-chytľavo-pútavo napísaná, že by som ju zhltla na jedno otvorenie; avšak, uprednostnila som dávkovanie po častiach. Na moje prekvapenie, písanie v 2.osobe je oveľa osobnejšie a podmanivejšie ako v tej 1.

[Monta · Rating 4 out of 5]

Smags atmiņu stāsts par sevis un apkārtējo pieņemšanu nepieņemošā sabiedrībā. Grūti lasīt un tajā pašā laikā šis grūtums ir daļa no dzīves, kas vienmēr turpinās kamēr vien esam.

[Jevhenija Syvulja · Rating 3 out of 5]

Hm tak já nevím, měla jsem větší očekávání.
Některé pasáže doslova nutily čtenáře cítit určité emoce, to nemám ráda, když mám předem nalinkované, jak se u textu mám cítit.

Samozřejmě má kniha pár krásných myšlenek, vět. Celý koncept zapomnění, zapomínání, paměti je moc hezky uchopen.
3,5*

[Alexandra Barkerová · Rating 4 out of 5]

bolestivá, ale upřímná knížka, která dokazuje jak se trauma přenáší z generace na generaci + zlost a uzavřenost, která se objevuje v Čechách vůči "anomáliím"

- z jazykové stránky, by mohl Torčík trošku upřesňovat o koho jde, jelikož jsem ze začátku byla zmatená, jestli se bavíme o dědovi, klukovi nebo mamince

[barbora]

rozečítám potřetí, snad naposled

[Rosopsida · Rating 5 out of 5]

Konfirmační bias nám říká, že pro přijetí interpretace či zkušenosti, která se liší od našeho vlastního porozumění, je zapotřebí se s danou informací setkat vícekrát.

Rozložíš paměť Marka Torčíka bývá v recenzích řazena po bok knih Édouarda Louise a Oceana Vuonga, a po přečtení je myslím každému čtenáři jasné proč. Každý příběh je bezesporu hodnotnou výpovědí sám o sobě, každý autor vypráví jinak a po svém, ale jsou-li čteny pospolu, působí jako lavina sdílené zkušenosti, která může zásadně přeformulovat porozumění čtenáře, který měl to nepředvídatelné štěstí osudu se narodit do zajištěné rodiny v prosperujícím regionu. To štěstí být chráněn před stíny světa až do doby, než byl připraven jim čelit z bezpečí pevně vybudované půdy pod nohama.

Je to jedna z těch knih, která zvyšuje naši citlivost vůči druhému, nutí nás obracet pozornost zevnitř ven, spatřovat svět za hranicí vlastních vzpomínek.

»Stud tě rozkládá zevnitř, prosakuje tělem i myslí tak hluboko, až zbarví jednu vzpomínku za druhou. Stud je kruh, který nepřekročíš, stejně jako nevystoupíš z vlastního stínu. A čas je pak řeka – její proud ti neustále protéká mezi prsty a ty ho nemůžeš obrátit. Proč tobě pak stud vrací dokola ty stejné vzpomínky? Jako déšť, jako se vlny rozbíjejí o dřevo vyplavené na břehu; ještě si držíš naději, že tě stejné vlny budou omývat tak dlouho, až se v nich rozpustíš a staneš se kýmkoliv jiným, než kým jsi byl dřív.«

[štěpánka · Rating 4 out of 5]

Knihu jsem si chtěla přečíst hlavně kvůli častým přirovnáním k Édouardu Louisi a moje očekávání proto byla vysoká.
Prvních 150 stran knihy bylo plné cliffhangerů, které mi často přišly nefunkční, měla jsem pocit, že je kniha dost repetitivní - naznačila, že se stalo něco velkého a pak přešla na jinou situaci. Kolem str. 150 se ale děj zlomil a začal se dotýkat důležitých témat, která se více rozebírala. Obzvlášť se mi líbila část, která se na chvilku věnovala politice.
Kniha funguje jako vhled do společnosti, na kterou často zapomínáme. Nepřináší dynamický děj, ale zpověď o rodinných traumatech, jejich přenášení a o odlišnosti.
“Co jsem to, Marendo, za člověka, když mám na vlastního tátu ty nejhorší vzpomínky?”

[Natália Papšová · Rating 3 out of 5]

Joooj, nechcem jej dať len tri hviezdičky, ale musím. Je to ťažká kniha, o tom potom. Prvých 50 strán bolo 5/5, dokonalý koncept rozloženia pamäti a kognitívnej dizonancie, veľmi!! som bola nadšená. ** ale potom mi to prišlo ako bolesť for the sake of bolesť, s často utápaním sa v ilustrovaných násilných scénach. Každých 10 stránok som skúšala hádať ako zlé to ešte dokáže byť.
Je potrebné tieto žánre obohacovať a otvárať aj v našej cz/sk spoločnosti, čiže to oceňujem a veľmi slušný debut. Bohužiaľ ja som asi už tohto prečítaná.

[Sintija Meijere · Rating 2 out of 5]

Čehu autora pieaugšanas stāsts. Bērnība 90tajos depresīvā Čehijas mazpilsētā, disfunkcionālā ģimenē, būšana izstumtam un pazemotam gejam.. Ļoti smags motīvs un gaidīju dziļu stāstu. Diemžēl autora rakstības stils mani neaizķēra. Subjektīvi man stāsts likās pārāk atturīgs, droši vien arī stāstījums otrajā personā neļāva līdz galam izlaist stāstu caur sevi. Jā, atzīšos - brīžiem man bija pat garlaicīgi.. Kaut kā gribējās drusku vairāk emociju. Bet grāmata noteikti nav slikta, vienkārši šis nebija mans cup of tea... 🤷🏻‍♀️
2,5⭐

[Jan Kolář · Rating 5 out of 5]

One of the best books I've ever read. Unique combination of intimate coming of age story and day-to-day life in a small Czech town. One of the few Czech books realistically picturing how poverty, alcoholism, racism, homophobia, disfunctional families and capitalism destroys lifes of many people.

[Knihex · Rating 5 out of 5]

hodno všech svých úspěchů a mnohem víc