Razlažeš sećanje

by Marek Torčík, Uroš Nikolić (Translator)

U 3.37 ujutro, telefonski poziv i noćni razgovor s majkom uzburkaju mirnu površinu sećanja glavnog junaka romana. Vraćaju ga u doba adolescencije u moravskom gradu Pšerovu, ka iskustvima kvir dečaka koji odrasta u konzervativnom industrijskom mestu, u porodici koja jedva sastavlja kraj s krajem. Tako polako izranja slika jednog surovog okruženja koje kažnjava različitost.

Junak doslovno rastavlja svoje pamćenje, kao kada razgledamo stare fotografije i tražimo sitne detalje koji često otkrivaju više od onoga što je na prvi pogled očigledno. Kroz na mahove surovu priču o majci, ocu i dedi, o vršnjačkom nasilju, alkoholizmu, kao i o suočavanju sa sopstvenom drugačijom seksualnom orijentacijom, autor razlaže na najsitnije delove ne samo vlastita sećanja već i neku vrstu kolektivnog pamćenja cele porodice.

Debitantski roman Mareka Torčika predstavlja jedinstven pokušaj da se književne teme aktuelne u svetu unesu u kontekst male sredine. Nagrađen je izborom za roman godine u Češkoj 2024, i preveden i objavljen u brojnim zemljama širom sveta.

Genres: Czech Literature, Fiction, LGBT, Queer, Contemporary, Book Club, Audiobook

224 pages, Paperback

First published January 1, 2023

About the author

Marek Torčík (Přerov, 1993) je český spisovatel a publicista. Žije v Praze, vystudoval Anglofonní literaturu a kulturu na Karlově univerzitě. Debutoval básnickou sbírkou Rhizomy (2016). V roce 2018 a 2020 se stal jedním z desítky finalistů v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ". V roce 2023 vydal románovou prvotinu Rozložíš paměť. Za ni získal v roce 2024 Cenu Magnesia Litera za prózu a Cenu Jiřího Ortena pro autory a autorky do třiceti let.

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).

Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.

Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).

Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.

[kristina · Rating 5 out of 5]

toto je VYNIKAJUCA kniha. tematicky ako keby edouard louis vyrastal na morave ale s naprosto unikatnym podanim, jazykom a rozmyslanim mareka torcika. vela som plakala, je to neskutocne vyzrete a citlive dielo.

[Adéla · Rating 5 out of 5]

Neuvěřitelně upřímné, krásně napsané a emotivní. Podobných měst, jako je Přerov, je v České republice mnoho; měst, ve kterých se mladý člověk cítí jako v pasti, protože zde nemá větší možnosti seberealizace. O to horší, pokud nesplňuje typické „standardy” společnosti. Důležitá kniha, která přináší vhled do toho, jak se maloměsto vypořádává s rasismem či queer tématy (pro nás z velkých měst to prostě muže být občas šokující, prasknout si vlastní bublinu je vždycky dobré).

[Jakub Sláma · Rating 3 out of 5]

Soudruzi, já nevím, asi tři hvězdičky a k tomu fousek čtvrtý? Jakože jo, super, že tohle v české literatuře vzniklo, na druhou stranu když člověk zná třeba toho Édouarda Louise, We the Animals od Justina Torrese a pár dalších podobnejch zahraničních knih, moc už ho tady nepřekvapí. Stáčení textu k explicitním komentářům o paměti mi někdy přišlo trochu násilný, konec pro mě byl spíš antiklima...tickej (???) a občas bylo dost těžký orientovat se v čase; než se víc začalo mluvit o Mariánovi, hrozně se mi to navíc táhlo a místy mě to v týhle úvodní fázi moc nebavilo. Možná jsem jen obětí toho literárního hypu, co kolem týhle knihy vznikl, ale ve výsledku mě bohužel nijak zvlášť nenadchla a obávám se, že v paměti mi moc neutkví.

[Tom Kubina · Rating 3 out of 5]

Plastický obraz dospívání, šikany, alkoholismu, rasizmu, domácího násilí, exekucí, samoživitelství a dalších symptomů českého paneláku. Ale i coming of age příběh queer kluka, který chce být šťastný, ale v takovém prostředí to jde jen za cenu odosobnění, jakoby se to všechno dělo někomu jinému.

První půlka knihy pro mě byla dechberoucí. Pečlivě vybraná slova vrstvená situaci za situací. Hlavní hrdina, který se téměř neumí naštvat, a vše to přijímá. Skákání v čase i v různých situacích, jak je paměť servíruje.

Po půlce ale knížka ztrácí tempo. Popis situací se typově opakuje a knížka začíná být repetitivní. Navíc je toho už na postavy naloženo tolik, že další koncentrace negativních situací mi celek spíš znedůvěryhodňovala a hlavní postavu mi to čím dál víc odcizovalo.

[Edna Nová · Rating 3 out of 5]

Je to dobré, ale prostě po všech těch knihách, které jsem o podobných tématech četla, je to už takové nemastné neslané. Není tam žádné Wow. Na druhou stranu více podobných knih, prosím.

[Zanda Melne · Rating 4 out of 5]

3.5⭐️
Šī ir grāmata par atmiņām. Par atmiņām, kas dzimst cita no citas. Par to, par ko parasti klusē, jo ir parāk grūti runāt,atklāt!

Sākums man nebija viegls. Teksts stāstīts otrajā personā — neierasti, izaicinoši. Vai tas ir, lai ieliktu lasītāju autora ādā? Lai radītu distanci no sevis? Vai tieši pretēji — lai piešķirtu lielāku emocionālo triecienu? Iespējams, ka atbilde ir “jā” uz visiem trim.

Es brīžiem apmaldījos starp daudzajām atmiņu maiņām. Šis sajukums radīja nelielu haosu. Bet,laikam atmiņas tā strādā,tie ir fragmenti, kas plūst, pārklājas un reizēm sāpīgākajā vietā negaidīti atgriežas.

Tas ir biogrāfisks stāsts, un šīs atmiņas nav maigas. Gan dēla, gan mātes piedzīvotais ir smags un traģisks. Un vēl — apkārtējo ļaunums. Kur tas rodas? Kāpēc kādam ir vajadzība pazemot un noniecināt otru līdz pēdējam?

Šī nav viegla lasāmviela. Bet tā ir drosmīga, godīga un atklāta.

"Un, ja sāpes slēpjas zem virspuses,tās visdrīzāk nekad nebūs redzamas. Nav iespējams tajās tik viegli dalīties."

[Tereza Vítková · Rating 3 out of 5]

poručila jsem si dovézt tuhle knížku z Česka, protože jsem už dlouho nečetla hezkou beletrii v češtině - ale vůbec mi nesedlo tykání vypravěče čtenáři, a bohužel mi tak utekla velká část zápletky

[Pixie · Rating 4 out of 5]

Jsem ráda, že jsem opět četla s Mem v našem mini bookclubu. Dává to knížkám úplně jiný rozměr, mám pocit, že vždy vše rozebereme dopodrobna.

Miluju vyprávění ve druhé osobě, možná taky proto, jak moc je vzácné.

Hodnocení knížek je vždycky zoufale subjektivní. Já dávám čtyři, protože už si knížku nechci znovu přečíst a byla plná utrpení. Jak píšu už poněkolikáté, kniha, o které pseudointelektuálové říkají, že je skvělá, protože takové dětství nemuseli žít. Já naštěstí taky ne, but it's still hitting close to home. V některých věcech se mě to příliš dotýká a vyvolává nechtěné obrazy z dětství a dospívání. Je mi to příliš blízké reáliemi a dialektem. Ano, je to podobné jako Louis, vím, že někteří lidé takto žijou a nepotřebuju o tom už tolik číst. Ani nemůžu nahlas říct, co se mě na tom tolik dotýká.

"Write hard and clear, about what hurts," řekl Hemingway a já strašně obdivuju lidi, co to dokážou, to já bych nikdy nemohla.

Dávám Torčíkovi všechny kredity za to o jakých tématech a jakým způsobem píše. Z jazyka, za který bývá často chválen, jsem si nesedla na prdel. Ono je to zas ale těžké, když už jste četli Oceana Vuonga (který vlastně zase pokrývá obdobná témata) a prostě víte, jak nádherně poeticky to někdo jiný dokáže napsat. Ale asi by se knihy neměly tolik porovnávat. Stejně jako studenti. Mám i tak přesto některé radši? Rozhodně.

Nikde jinde jsem zatím nečetla takhle podrobný a věrný popis práce v továrně. You might not now, ale já jsem na podobném místě pracovala každé léto během gymplu.

Jako vždycky u těchhle příběhů, jsem přemýšlela o queer dospívání na maloměstě a jak je to teď asi pro děcka jiné. Velkým tématem je také osobní identita (což mi pomohla si uvědomit Mem) a to, jakým způsobem nás ovlivňuje naše třídní příslušnost. (To zní příšerně.)

Taky asi každý při čtení hodně přemýšlí nad vlastníma vzpomínkama. Co z toho je pravda a co jsou sny a co si nepamatuješ doopravdy, ale jenom z fotek a videí nahraných na vhsko. A možná vůbec nejhorší je, když si chceš zpětně něco zapsat. Pokud to neuděláš hned, vždycky je to jenom nějaká osekaná verze, která časem nahradí tu skutečnou vzpomínku. O některých věcech jsem už napsala tolikrát, že už ani nevím, jak to ve skutečnosti bylo a co jsem si k tomu přimyslela.

Jak moc je fér pro všechny zúčastněné vydat tak osobní knihu? To je velká otázka.

14 - V jeho světě neexistoval žádný dopad slov na těla, na která mířil, vždy šlo jen o to, že si konečně mohl dovolit nahlas vyslovit pravdu.

25 - Často přemýšlíš nad tím, proč druhým tak blahosklonně říkáme, aby se odrazili ode dna. Jako by dno představovalo jistotu, o kterou se dá zapřít. Jenže ten, kdo se dna skutečně dotkne, nikdy nezapomene na ohromnou tíhu, co ho tlačí k zemi, na pocit masy vody nad sebou.

138 - Stud je kruh, který nepřekročíš.
Poprvé se člověk začíná vzdalovat ostatním, když si svou odlišnost naplno uvědomí. Nedovedeš tomu zabránit.

216 - Někdy bys nejraději strávil celý život s dlaněmi sevřenými v pěst.

Mi připomnělo kousek textu písničky od Bloody beetroots: it only takes five fingers to form a fist / It only takes a thought to rise up and resist

230-231 Všechno ti připadá ostré, cizí, ale ne zbytečné.

Ještě dnes se oba točíte dokola, nevíš, jestli slyšíš jeho smích, nebo svůj.

242 Chceš si ten obraz uložit do paměti, jenže tělo je znovu prázdné místo.

[Ella · Rating 3 out of 5]

U této knihy jsem se těžko rozhodovala mezi 3* a 4*. Myslím, že pro mě kniha hodně ztratila vyprávěním ve druhé osobě jednotného čísla. Možná to má více vtáhnout do děje, na mě to bohužel působilo přesně opačně. Hlavní hrdina se tím stával vzdáleným a já jsem se občas ztrácela v tom, kdo a o kom mluví. Pro některé situace použití druhé osoby byla vyloženě neřešitelná hádanka, autor si pak různě pomáhal první osobou a o to víc mě to při čtení rušilo. Také časové skoky ve vzpomínkách jsou občas poměrně nepřehledné. Na druhou stranu oceňuji odvahu, se kterou autor tento příběh napsal, bez přikrášlování a bez potřeby stavět hlavního hrdinu jako jediného dokonalého proti zlému světu. Jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení nad tím, jak komunikujme s dětmi, co jim stavíme před oči jako ideál, a taky jak je učíme respektovat rozdíly mezi lidmi.

[Zuska Lenhartová · Rating 5 out of 5]

Tohle bylo úplně skvělé. To, že jsem z Přerova a ty místa, pocity, smýšlení znám, tomu dodalo ještě další rozměr, ale i bez něj by to bylo na 5 hvězdiček. Torčík je srovnávaný s Oceanem Vuongem, ale podle mě je to ještě mnohem lepší.

[Šárka Homfray · Rating 5 out of 5]

Knížku jsem si musela dávkovat, protože z některých pasáží se mi dělalo až fyzicky zle. Tahle literatura psaná česky zatím dost chyběla, pozornost Markova prvotina vzbudila více než oprávněně.

[Alžběta Bílková · Rating 5 out of 5]

Sama jsem dost rozložená.

edit: Nemám tolik načteno ze světové literatury tohoto typu, abych mohla srovnávat, přesto je mi jasné, že tohle je v české literatuře docela unikát. Je to hodně syrové, přestože autor má krásný jazyk a čte se to samo, musela jsem si jednotlivé pasáže dávkovat a někdy i dělat pauzy, abych to dokázala vstřebat. Byť jsem našla pasáže, které mi přišly takové bezcílné, chvílemi až skoro frustrovaným výkřikem do tmy, bylo jich pomálu a výslednému vyznění nijak neublížily. Vyrovnání s vlastní identitou, rodinnými traumaty, závislostí, které jsou roztříštěné napříč autorovými vzpomínkami. Nemůžu říct, že bych knihu doporučila všem, ale rozhodně stojí za to si ji přečíst.

[Polla · Rating 5 out of 5]

✨Bolestivé | Citlivé | Famózne ✨
Lepšie som rok ‘25 ani nemohla začať. Kniha je tak čitateľsky-chytľavo-pútavo napísaná, že by som ju zhltla na jedno otvorenie; avšak, uprednostnila som dávkovanie po častiach. Na moje prekvapenie, písanie v 2.osobe je oveľa osobnejšie a podmanivejšie ako v tej 1.

[Zuzana Fajta]

Extremne rozvlacna kniha, v ktorej sa dokopy nic nedeje, som vydrzala asi 50 stran, ale skoro sa unudila k smrti.

[Monta · Rating 4 out of 5]

Smags atmiņu stāsts par sevis un apkārtējo pieņemšanu nepieņemošā sabiedrībā. Grūti lasīt un tajā pašā laikā šis grūtums ir daļa no dzīves, kas vienmēr turpinās kamēr vien esam.

[Jevhenija Syvulja · Rating 3 out of 5]

Hm tak já nevím, měla jsem větší očekávání.
Některé pasáže doslova nutily čtenáře cítit určité emoce, to nemám ráda, když mám předem nalinkované, jak se u textu mám cítit.

Samozřejmě má kniha pár krásných myšlenek, vět. Celý koncept zapomnění, zapomínání, paměti je moc hezky uchopen.
3,5*

[Alexandra Barkerová · Rating 4 out of 5]

bolestivá, ale upřímná knížka, která dokazuje jak se trauma přenáší z generace na generaci + zlost a uzavřenost, která se objevuje v Čechách vůči "anomáliím"

- z jazykové stránky, by mohl Torčík trošku upřesňovat o koho jde, jelikož jsem ze začátku byla zmatená, jestli se bavíme o dědovi, klukovi nebo mamince

[Rosopsida · Rating 5 out of 5]

Konfirmační bias nám říká, že pro přijetí interpretace či zkušenosti, která se liší od našeho vlastního porozumění, je zapotřebí se s danou informací setkat vícekrát.

Rozložíš paměť Marka Torčíka bývá v recenzích řazena po bok knih Édouarda Louise a Oceana Vuonga, a po přečtení je myslím každému čtenáři jasné proč. Každý příběh je bezesporu hodnotnou výpovědí sám o sobě, každý autor vypráví jinak a po svém, ale jsou-li čteny pospolu, působí jako lavina sdílené zkušenosti, která může zásadně přeformulovat porozumění čtenáře, který měl to nepředvídatelné štěstí osudu se narodit do zajištěné rodiny v prosperujícím regionu. To štěstí být chráněn před stíny světa až do doby, než byl připraven jim čelit z bezpečí pevně vybudované půdy pod nohama.

Je to jedna z těch knih, která zvyšuje naši citlivost vůči druhému, nutí nás obracet pozornost zevnitř ven, spatřovat svět za hranicí vlastních vzpomínek.

»Stud tě rozkládá zevnitř, prosakuje tělem i myslí tak hluboko, až zbarví jednu vzpomínku za druhou. Stud je kruh, který nepřekročíš, stejně jako nevystoupíš z vlastního stínu. A čas je pak řeka – její proud ti neustále protéká mezi prsty a ty ho nemůžeš obrátit. Proč tobě pak stud vrací dokola ty stejné vzpomínky? Jako déšť, jako se vlny rozbíjejí o dřevo vyplavené na břehu; ještě si držíš naději, že tě stejné vlny budou omývat tak dlouho, až se v nich rozpustíš a staneš se kýmkoliv jiným, než kým jsi byl dřív.«

[štěpánka · Rating 4 out of 5]

Knihu jsem si chtěla přečíst hlavně kvůli častým přirovnáním k Édouardu Louisi a moje očekávání proto byla vysoká.
Prvních 150 stran knihy bylo plné cliffhangerů, které mi často přišly nefunkční, měla jsem pocit, že je kniha dost repetitivní - naznačila, že se stalo něco velkého a pak přešla na jinou situaci. Kolem str. 150 se ale děj zlomil a začal se dotýkat důležitých témat, která se více rozebírala. Obzvlášť se mi líbila část, která se na chvilku věnovala politice.
Kniha funguje jako vhled do společnosti, na kterou často zapomínáme. Nepřináší dynamický děj, ale zpověď o rodinných traumatech, jejich přenášení a o odlišnosti.
“Co jsem to, Marendo, za člověka, když mám na vlastního tátu ty nejhorší vzpomínky?”

[Jan Kolář · Rating 5 out of 5]

One of the best books I've ever read. Unique combination of intimate coming of age story and day-to-day life in a small Czech town. One of the few Czech books realistically picturing how poverty, alcoholism, racism, homophobia, disfunctional families and capitalism destroys lifes of many people.

[Knihex · Rating 5 out of 5]

hodno všech svých úspěchů a mnohem víc

[Vierka · Rating 5 out of 5]

“Je těžké uvědomit si, že by tě máma dost možná pochopila, kdybys to jen dokázal říct jinak. Tolik let ses snažil utéct pryč, abys nakonec vypadl i z vlastniho jazyka a mluvil jako cizinec.”
“Nikoho sem se o to neprosil, ale sem tady. Musím tu být. Tak proč bysem se měl furt jenom nesnášet.”
Prvá román Mareka Torčíka je citlivý, drzý a veľmi uveriteľný. Štýl akým píše mi pripomína Edouarda Louisa. Musela som si chvíľu zvykať na jeho jazyk, ale celá kniha je písaná človekom, ktorý nemá čo stratiť. Ukazuje všetky svoje myšlienky a pocity, ktoré museli ,,iného” chlapca v malom meste úplne vyčerpávať a boli takým bojom o prežitie. Naozaj kvalitne napísaný román, až sa mi nechce veriť, že to je jeho debut.

[Gerbrand · Rating 2 out of 5]

“Toen je voor het eerst klaarkwam, tussen jouw kraakwitte lakens, zei je dat je in God geloofde. Je moest huilen omdat je bedacht dat God waarschijnlijk nooit zo lekker was klaargekomen als jij. ‘Of misschien was dat de Big Bang,’ zei je. Je omhelsde je teddybeer en viel in slaap.”

Dit is geen citaat uit Branden geheugen (was het maar waar…) maar uit Hoe word ik een beroemd schrijver van Ilja Leonard Pfeijffer uit 2006. Bovenstaand citaat is een voorbeeld van hoe je een verhaal in de tweede persoon kunt schrijven.

Ik moest eraan denken omdat Brandend geheugen geheel in de tweede persoon is geschreven. Queer. Over homofobie, pesten, racisme, armoede en alcoholisme in Tsjechië in 2007. Geen humor in dit boek. En ja die tweede persoonsvorm. Het is een alwetende verteller. Vreemd. Ik vond het vermoeiend en afstandelijk. Rommelig qua verhaallijn. En ondanks dat het een heftig verhaal is raakte het me niet. 2,5*

Dit boek van Torčík wordt wel vergeleken met Weg met Eddy Bellegueule van Édouard Louis. Ik zou ook Mocht er iemand langs komen van Thomas Korsgaard willen noemen. Ook queer en beide spelen zich af in min of meer hetzelfde milieu. Naar mijn mening is Brandend geheugen de minste van deze drie.

PS Als je een boek in de tweede persoonsvorm wil lezen dan zou ik Wat ik van je weet van Eric Chacour aanraden. Toevallig ook queer. Overigens was ik toen over de tweede persoonsvorm ook al niet heel enthousiast.

[Sárka · Rating 5 out of 5]

Naprosto rozumím, proč kniha získala hned několikero cen. Užití druhé osoby jako vyprávěcího způsobu dodává příběhu neskutečnou hloubku a zasahuje čtenáře mnohem víc, než kdyby se jednalo o ich formu. Za mě velice povedený debut:)

[Tatiana · Rating 5 out of 5]

Bolestivé, no neskutočne silné čítanie...

[Hanastrelska · Rating 5 out of 5]

generacni trauma 5/5

[Josefína Čejková · Rating 5 out of 5]

“Pokud je čas vzdálenost, jak daleko musíš jít, aby si někdo všiml i tebe? Jak daleko ještě?”

Tuhle knihu si ukládám do myšlenek na dalších několik let. Úplně mě z toho bolí srdce - prosím přečtěte si jí!!

[Rozarka · Rating 5 out of 5]

Skvěle napsané, bolavé a skutečné

[Samuel · Rating 4 out of 5]

velmi silna knizka, miestami mi tematicky evokovala A Little Life… niektore pasaze su mozno smutne a bolestive, ale o bolesti je dolezite pisat.