Jak najít hlas v okamžicích, kdy ticho pálí nejvíc? Zpěv tichých dní je román o ženě, jejíž sny a touhy se tříští ve vlnách velkých dějin, ale její vnitřní hlas dál nese paměť, bolest i naději. Citlivě napsaná rodinná kronika o mateřství, ztrátách a odolnosti v době, kdy ticho bývá těžší než slova a kdy i v nejtemnějších časech existují tichá hrdinství.
Křehký, intimní příběh inspirovaný osudy autorčiny rodiny.
Původně se román měl jmenovat Wiegenlied - Ukolébavka. Ale slova a věty v knize nekolébají, právě naopak. Celá kniha je o ztrátách, bolesti, snaze obojí překonat a zvládnout. Není to lehké čtení. Ale přesto krásné. Protože je napsané nádherným jazykem. Každá věta je zážitek. A protože autorku znám, vím, že jí to šlo od srdce. Už napiš něco dalšího, jo?!
Rozkřičela se. Strachem ze sebe samé, strachem z hloubky, do které se propadla, zlostí, vztekem, zoufalstvím. Křičela tak, až ji začalo pálit v krku. Křičela víc a víc, hlasivky se napínaly, bolely, tlak bodal do míst, kde se upínaly k hrtanu. Křičela, jak jen lidská bytost dokáže kričet. Křičela, jako by bojovala o život.
A tuhle knížku od autorky bych tu ráda vyzdvihla! Protože to bylo neskutečný. A přečíst knížku za nějakých 6 hodin? Stalo se to někdy někomu? U Marcelky se vám to povede. Neodložíte ji. Protože budete chtít znát osud všech. Každé jedné postavy se kterou vás autorka seznámí. A ten jazyk kterým je celá kniha napsaná? Masterpiece! Další z top knih roku už je taky jasná. Doufám, že se od autorky dočkáme dalšího příběhu. Brala bych ho všemi deseti! 🖤
Příběh v žánru, po kterém bych obvykle nesáhla, ale velice rychle mě vtáhnul a nepustil. Marcela dokáže kouzlit se slovy a jazykem, ať už v momentech květnanosti, nebo někdy až mrazivé úspornosti.
Dějepis mě nikdy nebavil, ale přicházet k dějinným událostem prostřednictvím zdánlivě malých osudů běžných lidí je způsob, který jsem si zamilovala. A tenhle příběh mi to všechno dal. O to mrazivější, když si člověk uvědomí, že mapuje skutečné osudy rodiny.
Rodina byla rozvětvená a občas jsem měla pocit, že se mi některé postavy trochu ztrácí. Najednou jsem si na některou z nich vzpomněla a uvědomila si, že nevím, kam ji zrovna osud zavál, ale... i v tom byl příběh asi víc než věrohodný. Lidé se občas navzájem ztrácejí.
A třešničkou na dortu pro mě byla synestesie hlavní hrdinky, kterou trochu znám a vždycky mi přišla fascinující.
Marcela Bramborová (1987) vystudovala český jazyk a literaturu a středoevropská studia na FF UK. Pracuje jako literární redaktorka a překladatelka z polštiny. Pochází z Telče a v současnosti žije s manželem a dětmi v Praze. Ve volném čase ráda čte a příležitostně se věnuje malování a sochaření.
Autorka v závěru knihy napsala: „Měl to být román o ztrátách, o jejich překonávání, o vyrovnání se s nimi. Ale není. Na tomto místě, po poslední tečce, se vyjevuje, že s některými ztrátami se vyrovnat nelze. Utkví ve vás, stanou se vaší součástí, vaším pronásledovatelem.“
Jedná se o autorčinu prvotinu. Příběh je založen podle skutečných událostí. Příběh byl autorce vyprávěn její babičkou JIŘINOU a mamkou ALENOU. Jedná se o rodinnou kroniku.
Autorka píše květnatými větami a poetickým jazykem.
Střídají se kapitoly z různých úhlů pohledů hlavních postav. Příběh se odehrává před 2. světovou válku, během 2. světové války a také během 50. a 60. let 20. století.
Zaujal mě život Jiřiny, která měla hodně sourozenců. Zajímavé bylo, že pracovala u Němky HERTY a vykonávala všechny práce v domácnosti, které byly potřebné. Zároveň se starala o její mamku ANNU. Bylo mi velmi líto, co se přihodilo Hertě a Anně. O všem se už dočtete v tomto románu.
Román řeší závažná témata jako odsun sudetských Němců z Československa a zvěrstva, která se stala koncem 2. světové války. Také se autorka zmiňuje o příchodu Rusů do Československa v roce 1968.
Kniha se četla dobře a autorka má určitě potenciál psát další knihy.
V úvodu se nachází PROLOG. V závěru se nachází SLOVO AUTORKY.
Někdy stačí pár stránek, aby člověk poznal, že drží v rukou něco výjimečného. Zpěv tichých dní je přesně taková kniha – křehká, citlivá a přitom nesmírně silná.
Četly jsme ji s Vendy ve společném čtení a bylo to naprosto dokonalé. Od první kapitoly jsem měla pocit, že autorka mi vypráví příběh tak opravdový, až se mi několikrát stáhl žaludek a přitom jsem se nechtěla odtrhnout. Marcela Bramborová píše s obrovským citem pro detail i emoci – bez zbytečné okázalosti, ale tak, že každé slovo má váhu.
Je to příběh o mateřství, o bolesti, o odvaze, která se rodí z obyčejných dní. O tichu, které někdy bolí víc než křik, a o naději, která se i v těch nejtěžších chvílích odmítá ztratit.
Zpěv tichých dní je kniha, která se nečte – ta se prožívá. A já bych si moc přála, aby si ji našlo co nejvíc čtenářů, protože si to zaslouží.
Velmi zdařile napsaná kniha o neúprosném běhu života, kdy je jednomu naloženo... někoho to semele, někdo to dá a život běží v životních příbězích dál. Blízko mi to bylo tím, že v dané lokalitě jsme strávili několik dovolených, takže jsem měla vysloveně vše před očima a uměla jsem si vše dokonale představit. Nejvíc líto mi vlastně bylo Herty a v roce 1960 Jiřiny...ono to uvědomění, jak to nebezpečné je... a pamatuji si, že ještě ani v 80.kach to nebyla sranda. Skon k tomu mají malé holčičky a to dodnes.No a i já si pamatuji na několik špatných stavů...ale naštěstí tak blbě nedopadly, ale následky a problémy byly. Jsme hodně křehcí. Zdánlivě se zdá, že se jich válka skoro nedotkla až na Heinricha a ono je to zdánlivé, nemusíte bít v první linií, aby to tu rodinu poznamenalo. Kniha je velmi dobře napsaná. Skvěle se čte.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Předně se kniha fakt dobře četla. Krátké kapitoly. Jakmile si v hlavě vytvoříte přehled hlavních hrdinů, začne všechno dávat logiku. Květnatý jazyk, který vtáhl do pocitů a pak bum, stěna a nepustí vás blíž. Skvělý teasing. Co mi trochu chybělo bylo rozpracování německosti v období po válce. Autorka se problému dotkla, ale přišlo mi trochu opomenuté. Ale kdoví, třeba i takové byly osudy.
Velmi silný příběh jedné mimořádně silné a osudem zkoušené ženy na pozadí historických událostí. Jazyk autorky je velmi poetický a květnatý, mistrně se jí povedlo přenést obrazy do slov a taky bez zbytečného patosu (často jen pár slovy) vyvolat vodopád emocí. Rozhodně stojí za přečtení.