Jak najít hlas v okamžicích, kdy ticho pálí nejvíc? Zpěv tichých dní je román o ženě, jejíž sny a touhy se tříští ve vlnách velkých dějin, ale její vnitřní hlas dál nese paměť, bolest i naději. Citlivě napsaná rodinná kronika o mateřství, ztrátách a odolnosti v době, kdy ticho bývá těžší než slova a kdy i v nejtemnějších časech existují tichá hrdinství.
Křehký, intimní příběh inspirovaný osudy autorčiny rodiny.
Původně se román měl jmenovat Wiegenlied - Ukolébavka. Ale slova a věty v knize nekolébají, právě naopak. Celá kniha je o ztrátách, bolesti, snaze obojí překonat a zvládnout. Není to lehké čtení. Ale přesto krásné. Protože je napsané nádherným jazykem. Každá věta je zážitek. A protože autorku znám, vím, že jí to šlo od srdce. Už napiš něco dalšího, jo?!
Rozkřičela se. Strachem ze sebe samé, strachem z hloubky, do které se propadla, zlostí, vztekem, zoufalstvím. Křičela tak, až ji začalo pálit v krku. Křičela víc a víc, hlasivky se napínaly, bolely, tlak bodal do míst, kde se upínaly k hrtanu. Křičela, jak jen lidská bytost dokáže kričet. Křičela, jako by bojovala o život.
A tuhle knížku od autorky bych tu ráda vyzdvihla! Protože to bylo neskutečný. A přečíst knížku za nějakých 6 hodin? Stalo se to někdy někomu? U Marcelky se vám to povede. Neodložíte ji. Protože budete chtít znát osud všech. Každé jedné postavy se kterou vás autorka seznámí. A ten jazyk kterým je celá kniha napsaná? Masterpiece! Další z top knih roku už je taky jasná. Doufám, že se od autorky dočkáme dalšího příběhu. Brala bych ho všemi deseti! 🖤
Příběh v žánru, po kterém bych obvykle nesáhla, ale velice rychle mě vtáhnul a nepustil. Marcela dokáže kouzlit se slovy a jazykem, ať už v momentech květnanosti, nebo někdy až mrazivé úspornosti.
Dějepis mě nikdy nebavil, ale přicházet k dějinným událostem prostřednictvím zdánlivě malých osudů běžných lidí je způsob, který jsem si zamilovala. A tenhle příběh mi to všechno dal. O to mrazivější, když si člověk uvědomí, že mapuje skutečné osudy rodiny.
Rodina byla rozvětvená a občas jsem měla pocit, že se mi některé postavy trochu ztrácí. Najednou jsem si na některou z nich vzpomněla a uvědomila si, že nevím, kam ji zrovna osud zavál, ale... i v tom byl příběh asi víc než věrohodný. Lidé se občas navzájem ztrácejí.
A třešničkou na dortu pro mě byla synestesie hlavní hrdinky, kterou trochu znám a vždycky mi přišla fascinující.
Někdy stačí pár stránek, aby člověk poznal, že drží v rukou něco výjimečného. Zpěv tichých dní je přesně taková kniha – křehká, citlivá a přitom nesmírně silná.
Četly jsme ji s Vendy ve společném čtení a bylo to naprosto dokonalé. Od první kapitoly jsem měla pocit, že autorka mi vypráví příběh tak opravdový, až se mi několikrát stáhl žaludek a přitom jsem se nechtěla odtrhnout. Marcela Bramborová píše s obrovským citem pro detail i emoci – bez zbytečné okázalosti, ale tak, že každé slovo má váhu.
Je to příběh o mateřství, o bolesti, o odvaze, která se rodí z obyčejných dní. O tichu, které někdy bolí víc než křik, a o naději, která se i v těch nejtěžších chvílích odmítá ztratit.
Zpěv tichých dní je kniha, která se nečte – ta se prožívá. A já bych si moc přála, aby si ji našlo co nejvíc čtenářů, protože si to zaslouží.
Velmi silný příběh jedné mimořádně silné a osudem zkoušené ženy na pozadí historických událostí. Jazyk autorky je velmi poetický a květnatý, mistrně se jí povedlo přenést obrazy do slov a taky bez zbytečného patosu (často jen pár slovy) vyvolat vodopád emocí. Rozhodně stojí za přečtení.