Na můj povel, knihu do ruky! Hlášení podává Helena Sováková, výjimečná žena, která v české armádě strávila víc než dvacet let a dotáhla to až na hodnost plukovnice. Sloužila v Iráku i v Afghánistánu a zažila téměř vše: smrt, strach, šikanu v mužském prostředí, ale i spoustu vojenského humoru. Třeba když na základnu v Iráku přivezli bezradným vojákům nové pračky…
Jako hlavní armádní psycholožka pomohla desítkám kolegů, kteří po návratu z války trpěli nočními můrami. Starala se o rodiny, které v boji ztratily syna či partnera. Zároveň zůstává oporou stovkám lidí, kteří čelí nejrůznějším životním překážkám — v práci, ve vztazích i při výchově dětí. Je to kniha nejen o životě v uniformě, ale taky o naději. O tom, že i když nám v životě není dobře, existuje cesta ven.
Varování: Během četby hrozí dojetí, husí kůže, smích i úbytek stresu. A to díky mnoha praktickým radám, které kniha obsahuje.
Otázky kladl Martin Moravec, jehož předchozí knižní rozhovory s neurochirurgem Vladimírem Benešem, pilotem Davidem Heclem, vyšetřovatelem Josefem Marešem, lékařem letecké záchranky Markem Dvořákem a vyjednavačem Adamem Dolníkem se staly bestsellery.
Čtení všech knižních rozhovorů Martina Moravce si velmi užívám, ale samozřejmě jako ve všem, především dle stežějního tématu, některé méně a některé více. Tady nemůžu hodnotit jinak než plným počtem hvězdiček. S velkou pravděpodobností jsem ovlivněna i osobním setkáním s paní plukovnicí na besedě, protože je to velmi milá, vstřícná a otevřená dáma. Kniha je skvěle udělána, je psána s empatiií (ale ne se sentimentem), je udělána velmi citlivě, inspirativně a poctivě. Paní Sováková si dle svých slov přála, aby kniha pomáhala, já si troufnu říct, že pomáhá, alespoň mně pomohla v tom, abych se pořádně nad některými svými životními situacemi a debatami zamyslela a zkusila se na to podívat znovu, s odstupem a z druhé strany. K přečtení rozhodně doporučuji, kniha vás upoutá, osloví a rozhodně rozšíří obzory.
Paní Sováková je velmi inspirující a názorově mi velmi sedla. V knize zaznělo několik myšlenek, které by měl alepoň jednou v životě každý z nás slyšet. Jedna z vět, která se mi například teď vybavuje, je: "Že mít strach je normální a že to rozhodně není něco, za co by se měli stydět." Kolikrát jsme slyšeli, že se nemáme čeho bát, že není čeho, ale tohle nejsou věty, které nám v tu chvíli pomáhají.
Zároveň jsem se poprvé více dozvěděla o tom, jak to funguje uvnitř armády, na misích apod. a byly to pro mě zajímavé informace. Věřím, že paní Sováková obohatila život spoustě lidem a přinesla naději tam, kde zrovna chyběla. Kéž by takových lidí bylo více.
Témata rozebíraná v knize mi byla velmi blízká, i proto tuto knihu řadím mezi mé letošní oblíbence a věřím, že ne jednou se dní v budoucnu vrátím.
Díky @Zuzvil jsem i já měla možnost osobně se potkat, jak s Martinem Moravcem, tak i s paní plukovnicí Helenou Sovákovou. Oba jsou velmi sympatičtí, empatičtí a nadšení pro svou práci.
Tentokráte jsem při četbě měla pocit, že se nic neopakuje, že vše, je jen dílem okamžiku a dává smysl. Ve spoustě situací jsem se sama poznávala a nakonec počítala váhu svého batohu. Je zázrak, že ještě chodím!
Děkuji! Těším se na další knihu - téměř hořím nedočkavostí ;) Odcházím vytáhnout pár kusů kamení!
I já jsem měla spolužáka na zahraničních misích, bohužel už nemám, ale věřím, že všichni dělali co mohli. Jak říká můj tatínek, jak onemocní hlava (já bych řekla duše) je to hodně špatné.
Věděla jsem, že pan Moravec je záruka kvality, četla jsem už některé předchozí rozhovory. Ovšem s paní Sovákovou mě teprve vyrazil dech. Líbí se mi, že se vlastně pohybujeme ve dvou odvětvích - armádě a psychologii. Což mi přijde zajímavé a hodně pestré. Nezbývá než před oběma sejmout klobouček. Doporučuji všemi deseti. Oceňuji i to, že kniha obsahuje užitečné tipy od paní Sovákové. A navíc tuto knížku budu mít navždy spojenou se vzpomínkou na besedu v rámci Kniha Brno 2025.
Strašně mě bavila první půlka knihy, zvlášť vyprávění o tom, jak se sděluji smutné zprávy rodinám padlých vojáků, dost mě to dojalo. Ve druhé půlce se rozhovor věnuje psychologii a osobnímu životu Heleny Sovákové a tak jsem to spíš přeletěl očima.