What do you think?
Rate this book
Terezko, vrať se!
Ten den zasáhl celý národ. Na filozofické fakultě v Praze se střílí. Čas jako by se zastavil. Rodiny, kamarádi, známí, všichni zjišťují, kde se nacházejí její blízcí, o kterých vědí, že tam studují. Byla tam? Měla mít vyučování? Proč nezvedá telefon! Všichni sledují online zpravodajství. První zprávy o mrtvých a raněných. Svět ani nedýchá. Představte si, že jste matka, která tam má dceru. Představte si, že se vám neozývá a nevíte, co se děje. Představte si, že je těžce zraněná a nevíte, zda přežije. Představte si…
232 pages, Paperback
Published January 1, 2025
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 10 of 10 reviews
January 28, 2026
Jak jen se taková kniha hodnotí? Jak počítat hvězdičky, když jsem púlku probrečela a každou chvíli knížku odkládala a musela ty syrově, bolestné věty, které byly tak srdceryvné, rozdýchávat. Některé literání příběhy jsou dojemné a doženou vás k slzám, ale tohle bylo tak reálné, tak blízké, tak strašně nedávné. Všechny hvězdičky světa si to zaslouží za tu obrovskou sílu Terezky a celé rodiny, za tu naději, které se nevzdali. A taky za laskavost jejich okolí.
“Laskavost je největší dar, který může člověk člověku dát.”
“Laskavost je největší dar, který může člověk člověku dát.”
February 8, 2026
Silné, emoční čtení. Tohle budu muset vstřebat a zpracovat.
Dora Čechová je stejně silná bojovnice jako její dcera Terezka.
4,75
Dora Čechová je stejně silná bojovnice jako její dcera Terezka.
4,75
Read
January 21, 2026Probrečný kapesníky, jakoby mi až teď došlo, co se stalo
Zapomenout se zdá kruté, jenže život plyne dál, bolest se časem utlumí, nespěcháme, dáváme si načas, nevíme, kdy se dostaví klid, nezapomeneme, ale už se nebudeme vnitřně lámat
Zapomenout se zdá kruté, jenže život plyne dál, bolest se časem utlumí, nespěcháme, dáváme si načas, nevíme, kdy se dostaví klid, nezapomeneme, ale už se nebudeme vnitřně lámat
Read
April 26, 2026Tohle není knížka, která by se měla hodnotit, měla by se číst a cítit. Přeji hodně sil autorce i celé její rodině a děkuji, že dokázala z doby temnoty dostat příběh, ze kterého prosakuje naděje.
April 1, 2026
Podtitul: Zápisky matky, jejíž dcera byla postřelena na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jedná se o autorčin deník, kdy její dcera TEREZA byla těžce zraněna při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dne 21. 12. 2023. Při této tragické události zemřelo 15 lidí včetně samotného pachatele.
Tato otřesná událost se odehrála pár dnů před Vánocemi a bylo to něco hrozného, co se v Česku stalo poprvé. Vzpomínám si, když jsem se o tom dozvěděl z televize a sledoval televizní záběry a bylo mi z toho smutno. Říkal jsem si, že tyto události se přece odehrávají v jiných zemích, my jsme bezpečná země a nic takového se u nás nemůže stát, ale bohužel stalo se to také u nás.
Kniha je napsána formou deníkových záznamů a při četbě knihy mi ukáplo pár slz, protože jinak to ani nešlo. Hodně událostí se mnou lomcovalo a vnitřně jsem se bouřil. Některé části mě hodně dojaly. Autorka zpracovala knihu velmi citlivě a tímto způsobem můžeme nahlédnout do života jedné rodiny, které tato tragédie zasáhla.
Tereza Čechova studovala prvním ročníkem studijní obor Jazyky a komunikace neslyšících. Byla závažně zraněná – postřelená, ale naštěstí přežila tento brutální útok, i když se to podepsalo na jejím fyzickém a psychickém zdraví.
Autorka popisuje návštěvy v nemocnici a různé léčby, které musela Tereza podstoupit. Popisuje, že někteří zaměstnanci nemocnic se chovali dobře, tak jak by se zdravotníci měli chovat, někteří se bohužel chovali odměřeně a neměli vůbec žádný soucit, což mi bylo líto, ale vím z vlastních zkušeností, že v českém zdravotnictví to není úplně růžové a záleží na člověku, protože každý má odlišný přístup.
Tereza seděla v lavici také s LUCIÍ FRÍBERTOVOU, která psala básně. Bohužel při této tragédii zemřela. Čel jsem od ní knihu básní s názvem Vlčí poezie, která se mi líbila.
Autorka se zamýšlí nad chováním policistů, když došlo k této tragické události. Pozůstalí obětí a rodiče přeživších dětí nemají na řadu otázek do dnešního dne odpověď:
„Proč policisté neevakuovali budovu filozofické fakulty na Palachově náměstí, když evakuovali budovu v Celetné? Proč hlídka policie na fakultě prohledala jen první patro – a pak odešla? Proč policisté neprohledali celou budovu? V té chvíli byl vrah ve čtvrtém patře. Otázky jsou nesnesitelně palčivé. Kdyby policisté jednali jinak, nezemřelo by dvanáct studentů a dva pedagogové.“
Jsem přesvědčený o tom, že nejbližší lidé, kterých se to bezprostředně týká, by měli znát pravdu, i když životy lidí to už nevrátí. Z celé tragédie si můžou policisté vzít poučení a vyvarovat se chyb, pokud by se něco podobného mělo opakovat v budoucnu. A ti, kteří pochybili, by měli nést následky svých špatných rozhodnutí. Pevně věřím, že už k ničemu takovému nikdy nedojde.
Autorka se také zmiňuje o paní LENCE, která měla dceru ELIŠKU, která bohužel také zemřela. Měla pouze ji, nikoho jiného neměla. Zaregistroval jsem ji v televizi a také chtěla zodpovědět řadu otázek, co se v inkriminovaný den přihodilo. V roce 2025 ukončila svůj život skokem do propasti Macocha.
„Eliščina maminka se dožaduje odpovědí celý rok.
Kdo velel zásahu?
Proč policisté z budovy odešli?
Křičí bolestí milující matky.
Křičí do ticha.
Nikdo jí neodpovídá.
Její hlas jako by se odrážel od nepropustných zdí.
Obtěžujete!
Už toho nechte.
Hledáte viníka, vinen je jen střelec.
Jste matka, která si nechce nechat pomoci psychology.“
Musí být velice děsivé, když do poklidné života vstoupí taková tragédie. Život Terezy a její rodiny se otočil o 180 stupňů. Líbilo se mi, že drží při sobě jako rodina, i když se občas vyskytly mezi Dorou Čechovou a jejím manželem DAVIDEM rozdílné názory. Tereza má také bratra JAKUBA, který ji také pomáhal při rekonvalescenci. Mají také labradorku Elí. Myslím si, že pro svou dceru Terezu udělali maximum, co se dalo udělat. Každý den jezdili do nemocnice a podporovali ji, jak nejlépe dovedli. Tereza je velká bojovnice a pevně věřím, že postupem času se její zdraví zlepší.
Autorka si píše deník od svých sedmnácti let. Psaní je pro autorku velmi důležité a jak sama v Úvodu uvedla, „Psaní mě zachraňovalo v temnotě času, ve které jsme se ocitli.“
Jsem rád, že autorka tuto knihu napsala, i když popisuje smutné události, které se staly na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Kniha může být útěchou a posilou pro všechny čtenáře, kteří se v daný okamžik na daném místě nacházeli a byli zraněni a dostali se z toho, pro pozůstalé, kteří si budou každoročně připomínat tuto událost a vzpomínat na své blízké, se kterými se již nikdy neuvidí. Kniha může oslovit všechny čtenáře, které zajímá tato tragédie z pohledu Dory Čechové a její dcery Terezy, která přežila tuto tragédii.
Obdivuji autorku za následující slova: „Necítím vůči tomu mladému člověku vztek ani nenávist, je mi ho líto. Nechal se ovládnout silami zla. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.“
V závěru se nachází TEREZČIN DOPIS ZEMŘELÝM SPOLUŽÁKŮM. Tato část mě také hodně emotivně zasáhla.
Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG.
V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ.
Jedná se o autorčin deník, kdy její dcera TEREZA byla těžce zraněna při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dne 21. 12. 2023. Při této tragické události zemřelo 15 lidí včetně samotného pachatele.
Tato otřesná událost se odehrála pár dnů před Vánocemi a bylo to něco hrozného, co se v Česku stalo poprvé. Vzpomínám si, když jsem se o tom dozvěděl z televize a sledoval televizní záběry a bylo mi z toho smutno. Říkal jsem si, že tyto události se přece odehrávají v jiných zemích, my jsme bezpečná země a nic takového se u nás nemůže stát, ale bohužel stalo se to také u nás.
Kniha je napsána formou deníkových záznamů a při četbě knihy mi ukáplo pár slz, protože jinak to ani nešlo. Hodně událostí se mnou lomcovalo a vnitřně jsem se bouřil. Některé části mě hodně dojaly. Autorka zpracovala knihu velmi citlivě a tímto způsobem můžeme nahlédnout do života jedné rodiny, které tato tragédie zasáhla.
Tereza Čechova studovala prvním ročníkem studijní obor Jazyky a komunikace neslyšících. Byla závažně zraněná – postřelená, ale naštěstí přežila tento brutální útok, i když se to podepsalo na jejím fyzickém a psychickém zdraví.
Autorka popisuje návštěvy v nemocnici a různé léčby, které musela Tereza podstoupit. Popisuje, že někteří zaměstnanci nemocnic se chovali dobře, tak jak by se zdravotníci měli chovat, někteří se bohužel chovali odměřeně a neměli vůbec žádný soucit, což mi bylo líto, ale vím z vlastních zkušeností, že v českém zdravotnictví to není úplně růžové a záleží na člověku, protože každý má odlišný přístup.
Tereza seděla v lavici také s LUCIÍ FRÍBERTOVOU, která psala básně. Bohužel při této tragédii zemřela. Čel jsem od ní knihu básní s názvem Vlčí poezie, která se mi líbila.
Autorka se zamýšlí nad chováním policistů, když došlo k této tragické události. Pozůstalí obětí a rodiče přeživších dětí nemají na řadu otázek do dnešního dne odpověď:
„Proč policisté neevakuovali budovu filozofické fakulty na Palachově náměstí, když evakuovali budovu v Celetné? Proč hlídka policie na fakultě prohledala jen první patro – a pak odešla? Proč policisté neprohledali celou budovu? V té chvíli byl vrah ve čtvrtém patře. Otázky jsou nesnesitelně palčivé. Kdyby policisté jednali jinak, nezemřelo by dvanáct studentů a dva pedagogové.“
Jsem přesvědčený o tom, že nejbližší lidé, kterých se to bezprostředně týká, by měli znát pravdu, i když životy lidí to už nevrátí. Z celé tragédie si můžou policisté vzít poučení a vyvarovat se chyb, pokud by se něco podobného mělo opakovat v budoucnu. A ti, kteří pochybili, by měli nést následky svých špatných rozhodnutí. Pevně věřím, že už k ničemu takovému nikdy nedojde.
Autorka se také zmiňuje o paní LENCE, která měla dceru ELIŠKU, která bohužel také zemřela. Měla pouze ji, nikoho jiného neměla. Zaregistroval jsem ji v televizi a také chtěla zodpovědět řadu otázek, co se v inkriminovaný den přihodilo. V roce 2025 ukončila svůj život skokem do propasti Macocha.
„Eliščina maminka se dožaduje odpovědí celý rok.
Kdo velel zásahu?
Proč policisté z budovy odešli?
Křičí bolestí milující matky.
Křičí do ticha.
Nikdo jí neodpovídá.
Její hlas jako by se odrážel od nepropustných zdí.
Obtěžujete!
Už toho nechte.
Hledáte viníka, vinen je jen střelec.
Jste matka, která si nechce nechat pomoci psychology.“
Musí být velice děsivé, když do poklidné života vstoupí taková tragédie. Život Terezy a její rodiny se otočil o 180 stupňů. Líbilo se mi, že drží při sobě jako rodina, i když se občas vyskytly mezi Dorou Čechovou a jejím manželem DAVIDEM rozdílné názory. Tereza má také bratra JAKUBA, který ji také pomáhal při rekonvalescenci. Mají také labradorku Elí. Myslím si, že pro svou dceru Terezu udělali maximum, co se dalo udělat. Každý den jezdili do nemocnice a podporovali ji, jak nejlépe dovedli. Tereza je velká bojovnice a pevně věřím, že postupem času se její zdraví zlepší.
Autorka si píše deník od svých sedmnácti let. Psaní je pro autorku velmi důležité a jak sama v Úvodu uvedla, „Psaní mě zachraňovalo v temnotě času, ve které jsme se ocitli.“
Jsem rád, že autorka tuto knihu napsala, i když popisuje smutné události, které se staly na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Kniha může být útěchou a posilou pro všechny čtenáře, kteří se v daný okamžik na daném místě nacházeli a byli zraněni a dostali se z toho, pro pozůstalé, kteří si budou každoročně připomínat tuto událost a vzpomínat na své blízké, se kterými se již nikdy neuvidí. Kniha může oslovit všechny čtenáře, které zajímá tato tragédie z pohledu Dory Čechové a její dcery Terezy, která přežila tuto tragédii.
Obdivuji autorku za následující slova: „Necítím vůči tomu mladému člověku vztek ani nenávist, je mi ho líto. Nechal se ovládnout silami zla. Nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.“
V závěru se nachází TEREZČIN DOPIS ZEMŘELÝM SPOLUŽÁKŮM. Tato část mě také hodně emotivně zasáhla.
Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG.
V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ.
January 24, 2026
Kniha rozpráva príbeh matky ktorej dcéru postrelil strelec 21.12. 2023 na Filozofickej fakulte UK. Dora si písala denník ich cesty za bojom o život Terezky. Od momentov kedy ju v tej osudný deň hľadali až po chvíle kedy sa Terezka postavila na noh. Nie je to len príbeh matky ktorá bojuje o svoje dieťa. Je to príbeh odhodlania, viery a lásky celej rodiny.
2026
January 10, 2026Velmi osobní příběh matky a její těžce zraněné dcery. Deník chápu jako formu terapie pro maminku a místy jsem byla překvapená, že se takto intimní zápisky dostávají do rukou čtenářům. Zajímavé svědectví o tragédii a vyrovnání se s ní.
January 18, 2026
Silná kniha
May 10, 2026
Silná kniha, která mě velmi zasáhla.
May 18, 2026
Emočná nálož. Dôležitá kniha. Zimomriavky a slzy v očiach skoro celý čas.
Displaying 1 - 10 of 10 reviews