Už podruhé za sebou přenese Báru atlas do minulosti uprostřed noci. Tentokrát se ocitla v naprosto pustém městě. Na ulicích ani živáčka, žádné okno nesvítí, auta tu nejezdí... Ukrytá za stromy v parku s hrůzou pozoruje, jak nějací muži převážejí na káře - lidské mrtvoly! Bára je přesvědčená, že se tu všichni lidé v noci schovávají, protože po ulicích řádí nějací vrazi. Do rána málem umře strachy. Jakmile se rozední, začne hledat cestu pryč, ale zjistí, že město má hradby a brány že hlídají vojáci. Není úniku. Naštěstí se seznámí s Petrem, který ji ukryje na půdě domu, v němž žije spolu s dalšími chlapci v podstatě jako v dětském domově. On a jeho tři kamarádi pro Báru shánějí jídlo, deku na spaní a další nezbytnosti a od nich se také Bára postupně dozvídá, že se ocitla v židovském ghettu za druhé světové války. Na svých toulkách po Terezíně se seznámí s dalšími osobami, které dokreslují bezútěšnou situaci lidí, jež sem nacisté zavřeli - s nadaným studentem Maxem, který si při práci v dílně poranil ruku, a protože dostal otravu krve museli mu ji amputovat, ale bez narkózy, protože v Terezíně nejsou léky, nebo se stařičkou paní Blumenfeldovou, která umírá hlady. Když dostanou její kamarádi transportní lístky, rozhodne se Bára, že sama v Terezíně nezůstane a že odjede s nimi.
Z téhle bárovky šla úzkost. Ať už z popisu ghetta za války, anebo z Bářiny totální nevědomosti o holocaustu. Můj dědeček byl v koncentračním táboře (za trest; nebyl Žid) a už někdy od roku 1997, kdy jsem viděla inscenaci Romeo, Julie a tma, jsem začala mít povědomí i o tom, co to obnášelo být za druhé světové Židem... ale že to není přitažené za vlasy, mi potvrdila moje jedenáctiletá dcera, se kterou se snažíme mluvit tak nějak o všem a přesto si v prostředí (audio)knížky připadala úplně stejně zmateně a nechápavě. Možná by mělo trochu vliv, kdyby už ve vlastivědě došli do daného období... no ale spíš ne. Takže dobře, že podobné věci vznikají.
Druhá a předposlední, která vznikla jako audiokniha, zbývá už jen Egypt. Jako ráda si přečtu i fyzické nebo e-booky, ale stejně je to škoda, Jitka Ježková čte Báru hezky.
Musím uznat, že na to o jaké se jedná téma knížka je napsaná perfektně. Najdou si v ní opět něco starší, stejně tak je adekvátní pro určenou věkovou kategorii. A příběh je moc hezky zpracovaný navzdory tomu, že na oněch historických událostech nic veselého není. A knížku hodnotím velmi kladně, ačkoliv na podobnou tématiku nemám úplně žaludek, tohle jsem snesla s patřičným pohnutím, ale bez nočních můr.
Tak tohle je dost drsné na to, že to má být pro děti a mládež! No jo, ale když je to o drsné době... Ještě že z toho autorka neudělala limonádu ve stylu Tatéra z Osvětimi. V knize se kromě Petra Ginze objevuje další známé jméno, Jirka Brady. I když, známá je asi spíš jeho sestra, vlastně její kufřík. Ten mám doma (pochopitelně myslím knihu, ne vlastní zavazadlo), jen na přečtení ještě čeká.
Knihu jsem si přečetla na doporučení. Byla to chyba. Literaturu pro děti s tematikou druhé světové války mám docela načtenou. Toto téma je nutné uchopit velmi jemně a citlivě. Z Terezínského ghetta mi bylo nehezky, ne kvůli tématu, ale kvůli formě a zpracování. Mám chuť křičet "znovu a lépe, citlivěji".
Polehčující okolností je to, že jsem netušila, že kniha je ze série. Každopádně, další knihy číst nebudu.