Kubánské tango v rytmu blues novináře Eduarda Freislera není jen další cestopisnou reportáží. Je to milostné vyznání zemi, do které se autor vydal před pětadvaceti lety a duchem v ní už takříkajíc zůstal. Při návratech na ostrov potkává spoustu nevšedních lidských příběhů, formuje tu i svůj vlastní osud. Podmanivým vyprávěním vtáhne čtenáře do dění a v měřítku celých dekád nám ukáže Kubu nejen jako peklo diktatury, ale i jako úžasně srdečnou zemi.
Novinář, komentátor Českého rozhlasu, externí spolupracovník Deníku N a serveru Seznam Zprávy. Vystudoval žurnalistiku na newyorské Hunter College. Přes deset let působil ve Spojených státech jako dopisovatel Lidových novin. Předtím pracoval v MF Dnes a rok strávil na Tchaj-wanu. Mezi lety 2018 a 2020 žil ve venezuelském Caracasu, kde pracoval pro řadu amerických médií jako Miami Herald, Christian Science Monitor a Daily Beast. V posledních letech procestoval desítky zemí v Jižní Americe, Asii a Africe.
Když jsem se do knihy pouštěl, už jsem zhruba tušil, co od autora očekávat, a to protože jsem od něj už dříve četl Venezuela: Rozklad ráje. Ale i tak byla moje očekávání naprosto překonána. Kubánské tango v rytmu blues je portrétem Kuby za posledních zhruba 20-25 let, kde na konkrétních lidských příbězích vidíme, jaká tahle země doopravdy je.
Autor dává prostor velmi různorodým hlasům — od disidentů a emigrantů přes celoživotního opraváře aut až po zaryté komunisty. Nechybí ani pohled dcery Fidela Castra. Právě tahle pestrost dává knize sílu a autenticitu, protože Kuba tu není jen jako politický pojem, ani jako zeměpisný pojem, ale jako místo, kde žijí skuteční lidé se svými nadějemi, strastmi a také sny.
Kniha popisuje těžkosti, kterými Kubánci dlouhodobě čelí, a na jejich osudech ukazuje, jak se země mění, vyvíjí a kam směřuje. Je z ní cítit, že pozlátko revoluce je už dávno pryč, a že stín Fidela Castra stále zastiňuje naději na opravdovou změnu.
Knihu bych doporučil každému, koho zajímá nejen Kubu jako takovou, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět víc o tom, co lidé překonávají, když musí žít v systému jako je ten na Kubě.
Velmi pěkné příběhy, nejlepší asi Stařec a automobil. V něm se dojemný příběh prolíná s kontextem událostí na Kubě. Podobný kontext poskytuje např. i kapitola z roku 2025. Celkově bych souvislostí uvítal více, přesto velmi zdařilé. Akorát nerozumím příliš uspořádání kapitol, které není ani úplně chronologicky, ani věcně (jako v případě autorovy předchozí Venezuely).
Tahle věta uzavírá jeden z posledních příběhů knihy a pro mě vystihuje celé její vyznění. Nejde o reportáž plnou politických tezí, ale o portrét každodennosti, kterou režim pomalu a vytrvale formuje. Chybí potraviny, léky, možnost svobodně mluvit či odejít – a přesto lidé neusilují jen o přežití, ale o důstojný život.
Zvyklá na svobodný svět si říkám, že bych v takových podmínkách žít nechtěla. Zároveň si ale nejsem jistá, zda bych dokázala víc odporovat. Máme tendenci moralizovat: měli se víc snažit, měli něco udělat. Jenže realita není černobílá.
Kubánci v knize nepůsobí zlomeně. Jsou unavení, ale hrdí. A všichni čekají. Na změnu. Na konec. Nebo jen na to, že se něco pohne.