Když jsem se do knihy pouštěl, už jsem zhruba tušil, co od autora očekávat, a to protože jsem od něj už dříve četl Venezuela: Rozklad ráje. Ale i tak byla moje očekávání naprosto překonána. Kubánské tango v rytmu blues je portrétem Kuby za posledních zhruba 20-25 let, kde na konkrétních lidských příbězích vidíme, jaká tahle země doopravdy je.
Autor dává prostor velmi různorodým hlasům — od disidentů a emigrantů přes celoživotního opraváře aut až po zaryté komunisty. Nechybí ani pohled dcery Fidela Castra. Právě tahle pestrost dává knize sílu a autenticitu, protože Kuba tu není jen jako politický pojem, ani jako zeměpisný pojem, ale jako místo, kde žijí skuteční lidé se svými nadějemi, strastmi a také sny.
Kniha popisuje těžkosti, kterými Kubánci dlouhodobě čelí, a na jejich osudech ukazuje, jak se země mění, vyvíjí a kam směřuje. Je z ní cítit, že pozlátko revoluce je už dávno pryč, a že stín Fidela Castra stále zastiňuje naději na opravdovou změnu.
Knihu bych doporučil každému, koho zajímá nejen Kubu jako takovou, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět víc o tom, co lidé překonávají, když musí žít v systému jako je ten na Kubě.