Příběh ženy, která dokázala ovládnout bouři, ale ne vlastní osud
Na sluncem zalitém řeckém ostrově vyrůstá Kri-kri, dívka divoká jako horská koza. Její svět plný svobody, vůně moře a rodinné pospolitosti náhle zničí druhá světová válka. Z dětství zůstane jen popel, rozmetaný dívčiným nečekaným mateřstvím. Ženy jejího rodu měly vždy jen jednu dceru, ale Kri-kri v šestnácti letech přivede na svět trojčata. Osud její i jejích dětí se proplétá s historií ostrova, který i po válce bojuje o přežití tváří v tvář nové invazi – davům turistů. Nehledejte ten ostrov, může to být nebezpečné.
Skvělá kniha, škoda, že není tak vidět. Scarlett Wilková je výborná vypravěčka. Její knihy se čtou jedním dechem. Jsou výborně vystavené. Nádherné. Ukazují nám Řecko... ukazují nám to, co turistika ničí. A ano, all inclusive je pro chudé a s nekvalitními potravinami...Ano, většina turistů přijede na pitu. Dcery dědily u moře....byly to bezcenné pozemky....na stáří se stěhují do vnitrozemí, aby měli klid od turistů. Spousta věcí mi hned naskočila...a ještě více oblast okolo Kréty miluji. Vzhledem k tomu, že danou oblast trochu znám... znám i spojení slovních hříček s kozami a ostrovy... mám jisté tušení, ale neřeknu jej. Ono je fakt, že je Řecko tou turistikou hodně poznamenané a některá místa jsou vysloveně turisty zničená. Tak třeba Rhodos. U Kréty je vysloveně platné, že pokud jste něco chtěli vidět, jelo se do horských vesnic, kde byly vinice, lidé, olivové háje, mandlové háje, sady citrusů a podobně. Ano, stáčírna vod, jeskyně, mydlárna... už tu jsem neměla ráda to chození jako ovce...
Konečně! Konečně zas zpátky v Řecku… Když jsem četla od autorky první knížku Až uvidíš moře, byla jsem uchvácena atmosférou a tématem, o kterém jsem předtím nevěděla vůbec nic. Další knížky jsem četla ráda, ale už to nebylo ono… A tady jsem zas měla pocit, že to má správnou atmosféru, téma mi přišlo skvělé - průřez celou rodinou érou Kri-Kri, sice občas trochu až překombinované, ale velice čtivé. Trochu mi neseděla do příběhu role vypravěčky, ale nijak zvlášť to nerušilo. Až uvidíš moře to pro mě sice nepřekoná, ale bavilo mě to velmi 🙂
Předesílám, že autorku vůbec neznám a kniha byla spíš náhodná volba, na poslední chvilku přibalená do kufru, protože námět i prostředí zněly celkem slibně. Ovšem zdání klame, neb ve výsledku jde o „chick-lit“, která by možná mohla být nenáročnou oddechovkou na pláž, ale vlastně selhává i v tomto žánru.
Největším kamenem úrazu jsou ploché a černobílé postavy, jasně rozdělené na "hodné" a "zlé". Bez jakékoliv psychologické hloubky nebo šedých zón je děj dost předvídatelný a, co si budeme, tím i vcelku nuda. Úplně šťastný není ani pokus o magický realismus. Je sice pravda, že v českém prostředí tento žánr nemá zrovna velkou tradici, ale napsat se dá skvěle – Wilková by si mohla přečíst třeba Hnízda (2025) od Markéty Pilátové, aby viděla, jak na to. Strčit do příběhu jedinou nadpřirozenou věc a omílat ji pořád dokola kýženou atmosféru nevykouzlí. Působí to spíš křečovitě (a trochu to uráží čtenářstvo - myslí si autorka, že by si toho jinak nevšimli?)
Co mě ale mrzí nejvíc, je povrchní práce s těžkými tématy, zejména kolektivní viny v poválečné části příběhu. Je vidět, že česká literatura to ještě nemá zpracováno, viz po Vyhnání Gerty Schnirch (2009) namátkou nedávné Ada (2022) nebo Sudety: Ztracený ráj (2025), které ale hrají úplně jinou ligu. Wilková sice nahodí silnou myšlenku o tom, že 👁️🗨️„...osvobození a konec války vždy znamená zahájení války nové, války mezi sousedy a přáteli, kteří mají potřebu vyřizovat si účty a vyhodnocovat, kdo byl za války hrdina a kdo kolaborant. A kdo děvka. Kurva.“ (49), jenže tím to hasne. S motivem se dál nijak nepracuje, nekoná se žádná kritika, kolektivní vina je tu předkládána jako hotový fakt, se kterým se nijak nepolemizuje.
Korunou všeho je pak černobílá kritika masového turismu. Pasáže o tom, jak 👁️🗨️„...cizinci dobyli její ostrov, stejně jako si kdysi její vlast podrobili Turci, Italové a Němci. Vlastně všechny oběti, všechno hrdinství v době války bylo zbytečné. Teď nás Němci obsadili zcela beze ztrát [...] okupují nás a my je za to ještě vítáme a hostíme“ (163), působí jako úplná blbost. Srovnávat německé turisty s nacistickou okupací a tvrdit, že kvůli hotelům byly válečné oběti zbytečné, bije do očí i v červené knihovně.
Navíc to totálně pohřbívá i možné využití jako „čtení na pláž“. Kdo proboha chce na dovolené u moře číst knihu, která mu pasivně agresivně vyčítá, že tam vůbec jel, a dělá z něj novodobého okupanta?
Toto je moje druhá kniha od autorky, kterou jsem četla. První byla Když přišli psi a ta mě nadchla. Říkali jí Kri-kri už tolik ne. Možné menší spoilery ***********
Příběh samotný nebyl vůbec špatný, postava Kri-kri byla rozhodně zajímavá, stejně jako osud její rodiny. Líbila se mi i role, jakou hrála v příběhu samotná vypravěčka. Z knihy je rozhodně cítit velká autorčina láska k Řecku, jeho historii, přírodním krásám a tradicím. Líbil se mi i tajuplný, magický podtón vyplývající z vlastností přiřknutých Kri-kri. Zajímavá byla také nevyváženost v osudech ženských a mužských postav. Když pomineme dceru Kri-kri, tak ostatní ženy nakonec dosáhli alespoň jisté formy klidu a spokojenosti, pokud ne štěstí, zatímco z mužských postav se vyklubali většinou jen vypočítaví, vyprázdnění egoisté, a ani jeden nedopadl nejlépe. Chápala jsem nechuť Kri-kri k turismu, který se začal bouřlivým způsobem rozvíjet po druhé světové válce; k zásahům proti přírodě a tradičnímu pojetí života, které to s sebou přinášelo. Považuji se za respektujícího turistu, takže mi chování některých osob, popisované v příběhu, taky vadilo. Ovšem chápu i přínosy turismu pro ostatní obyvatele Řecka - hlavně ty mladší a vzdělanější, co nežili minulostí jako Kri-kri a zajímala je více budoucnost. Přinášel rozvoj infrastruktury a pokrok, který se prostě nedá zastavit. Ačkoliv jsem v některých situacích souhlasila s nelibostí Kri-kri vůči turistům, její zahořklost a zarytou nenávist, která ji vedla až k tomu, že možná způsobila smrt několika lidí, jsem přijmout neuměla a nechtěla. Příběh tady nakonec nechává otazníky, ale já byla nakloněna tomu věřit, minimálně ona tomu věřila a s ní bych se hádat nechtěla. Přece jenom uměla uřknout pohledem, víte :-)
Scarlett Wilková se pro mě stala zárukou kvalitního, zajímavého, neotřelého a hlavně dobře napsaného příběhu! I tentokráte nezklamala a já tak knihu přečetla za jediný den. Začnu netradičně, od konce. V hlavě mi totiž, po celou dobu čtení, rezonovala otázka. Co, kdo a proč autorku inspiroval k napsání tohoto příběhu. A tak jsem se hold musela pročíst až na samotný konec příběhu. Z počátku příběhu mi Kri-kri nebyla příliš sympatická a navíc jsem už celkem dost alergická na stížnosti typu "otevřeli si hospodu a oni jim tam chodí lidi"! Hold i turistický ruch, jednotlivé země a lidé si budou muset ujasnit co vlastně chtějí a co je hlavně uživí! Řecký státní dluh se "přetřásal" pěkně dlouho a všichni víme kdo ho nakonec zaplatí ;) Proto půl hvězdičky ubírám, za to věčné stěžování si na turisty. Někteří lidé si opravdu potřebují odpočinout a to nejlépe na pustém ostrově. Pracuji s lidmi, celý život, tak věřte, že o tom vím své. PS. Naše lesy jsou už taky pěkně dlouho přeplněny, tak pozor na vítr a uhrančivé ženy, občas totiž taky zuřím ;)
Wilková je prostě boží. Stejně jako u jejích předchozích knih jde o nádherně vyprávěný příběh, který rychle ubíhá a má skvělou atmosféru.
Baví mě, jak autorka dokáže na malém počtu stran vykouzlit barvitý děj a komplexní postavu, která není jednoznačně kladná, ale přesto si ji zamilujete a fandíte jí. A ještě aby ne – kdo by si neoblíbil umanutou Kri-kri, která se snaží osvobodit svůj ostrov od turistů, kteří se neumí chovat slušně v zemi, která jim nepatří? Řekla bych, že s ní dokážeme soucítit všichni :-)
"Mluvila anglicky. Byla to ona, vím, že Kri-kri nadává v angličtině, ona mluví anglicky dobře, když chce. To byste se divili, učí se po nocích, aby jim mohla nadávat." -> úroveň zatvrzelosti, které bych chtěla dosáhnout. <3
Hodně čtivý příběh o zajímavé dívce a později ženě, která žije na odlehlém řeckém ostrově. Samotná kri-kri je sice výjimečná postava, ale něco mi u ní chybělo. Přišla mi trochu neúplná, méně propracovaná. Emoce z jejího osudu fungují, ale ona sama působí spíš chladně. Čtenář si je tak musí „odžít“ trochu sám. I vedlejší postavy na mě působily dost odosobněně a jejich osudy často končily tragicky, což na mě místy působilo jako až příliš snadná cesta, jak příběh uzavřít.
Ale! Wilková vyprávět umí a to celkem dobře. Tohle pro mě sice nebyla úplně srdcovka, ale i tak mě kniha bavila a četla se skoro sama. Takže jo… drobné výhrady mám, ale rozhodně to není moje poslední setkání s její tvorbou. Naopak, jsem zvědavá, čím mě překvapí příště.
Na základě celého příběhu a hlavně posledních pár kapitol jsem uvažovala o 5 ⭐. Mráz mi šel po zádech a nedokázala jsem se nadechnout úzkosti a neuvěřitelnou sílou příběhu. Rozhodně do Řecka v nejbližších desetiletích nepojedu, autorka mi ukázala, co si Řekové o turistech myslí, i když na nich vydělávají a já musím souhlasit s Kri-kri i s autorkou. Moc se mi líbily řecká přísloví, ale kniha je úžasná (poslouchala jsem audioknihu). Rozhodně, rozhodně doporučuji vám všem, kteří jste v Řecku byli nebo se tam chystáte. Možná si ještě tu letenku nekupujte, dokud si nepřečtete knihu ❤️
Číst příběh o destruktivní síle turismu na řeckých ostrovech zrovna v all-inclusive resortu na Korfu je přinejmenším lehce masochistické. Cítím se příšerně? Samozřejmě!
Ale tahle řecká tragédie za to rozhodně stála. Kniha se čte jedním dechem a moc se mi líbí, že se Wilková vůbec nebojí posouvat příběh klidně o dvacet let dopředu. A nebabrá se v těch dramatech. Jednoduše se dějí. Už z jejích předchozích knih navíc oceňuji tu nenápadnou, nedramatickou linku, že o vlastním životě vlastně nikdy nevíme úplně všechno. A že to vúbec nevadí.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Zase silná a naprosto specifická hlavní hrdinka, jak jsme už u autorky zvyklí. Ale aspoň jsme tentokrát zpět v Řecku, v čemž je autorka silná. Tak, že i já jsem chtěla vyrazit.
Příběh mě bavil, nehledala sem silné propracované osudy. Líbila se mi aura magičnosti, síla historie a rodinných kořenů. Zároveň oceňuji naťuknutí tématu over-turismu v kontextu ztráty vlastní identity.
Asi si nebudu za měsíc pamatovat osudy všech členů rodiny. Ale přetrvá ve mně pocit. A víc jsem vlastně nečekala.
Tuto knihu bych označila za povinnou četbu. Velmi aktuální, poučné a silné téma. Příběh mi svým tempem a postupným odkrýváním připomínal styl Mornštajnové, kdy jeden malý čin nebo věta významně ovlivní osudy všech zúčastněných. Až to láme srdíčko.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Kniha, co mi vzala dech. Takovyten typ knihy kdy si na zacatku myslim, ze se mi libit nebude a na konci ji zarazuji jako jednu z nejlepsich co jsem kdy cetla. Unikatni pribeh, geopoliticka situace, mysticno, vse davalo smysl.
wow, what a story! Can this really be true? A Greek girl Kri-Kri and her triplets. And the mountain goats. And the wind. And I agree, tourists ruin all places.
K autorce jsem se dostala náhodou prostřednictvím knihy Až uvidíš moře, která mě velmi mile překvapila. Kri-kri je dalším příkladem povedeného vyprávění o Řecku. Krásné čtení :)