Ondřej s partnerkou Monikou přijíždí do rodných Rychlebských hor. Zdědil tu dům po babičce a těší se, že mu to do života přinese nové příležitosti. Vrací se také Jan, který s sebou ale místo nadějí veze staré rány. Helena s Martou jsou ve zdejším kraji naopak usazené už dlouho, jenže zatímco jedna touží po klidu, druhá zoufale sní o dítěti.
Dovede tahle pětice najít správné místo pro sebe i pro svá přání? Komu se podaří přizpůsobit a kdo se stane vlkem samotářem?
Marie Hajdová ve svém novém románu z pohraničí píše o tom, jak těžké bývá připojit se ke společenství, aniž bychom se museli vzdát vlastní podstaty. S empatií a smyslem pro detail se ptá: Nejsme to my, kdo sám sobě staví ty nejpevnější hradby?
Ondřej a Monika – stěhují se do zděděného domu po babičce. Podaří se jim tu usadit? Jan – vrací se domů, ale nese si s sebou stíny z minulosti. Helena a Marta – žijí tu už dlouho. Jedna chce klid. Druhá touží po dítěti. Pět lidí, pět lidských osudů. Dokáží si najít své místo v Rychlebských horách?
Tohle bylo skvělé! Miluji knihy o lidských osudech, a navíc s trošičkou nadpřirozených věcí… i když, bylo to vážně nadpřirozené? 😉 Místo na horách, které je tak osobité. Ne každý tu vydrží, ne každý to zvládne. A pak jsou tu ti, kteří to tu milují.
Když hlavní hrdinové na začátku knihy poslouchají Priessnitz, mou oblíbenou kapelu, věděla jsem, že si s touto knížkou sedneme 😊 a nespletla jsem se. Jen co jsem si „roztřídila“ postavy, přeci jenom tu máme hned pět hlavních hrdinů, knížka si mě natolik získala, že jsem ji nemohla dát z rukou a přečetla ji za jeden den.
Je to psáno lehce a zároveň s citem. Moc mě bavil příběh každé z postav, ale hlavně mě bavilo to, jak je to skvěle napsané. Užívala jsem si opravdu každou větu. Je to zdánlivě obyčejný román, ve kterém je toho však tolik.
Nejraději bych se do Rychlebských hor vydala a zašla na kafe k Monice, Martě i k Heleně.
Konec částečně zklamal, vztah mezi Martou a Helenou byl lehce pofidérní a trošku nepochopitelný. Ale jinak strašně fajn kniha z českého prostředí, která mně nutí přemýšlet nad tím, kam se chci v budoucnu vydat.
Po Jeřabinovém domě jsem u Kdo chce s vlky býti opět nadšená. Postavy i krajina jsou popsané tak živě, že je vidíte před sebou. Čtenářský zážitek, který zůstává dlouho v hlavě.
Tuto knihu jsem si půjčila z knihovny na základě zajímavé anotace. A jsem za to moc ráda, že se mi kniha dostala do ruky, protože tohle čtení se mi moc líbilo. Autorka tu čtenářům představuje několik postav, jejichž osudy se vzájemně prolínají. Myslím, že čtenář má možnost s postavami více či méně ztotožnit, protože se tu řeší normální běžné věci ze života, s nimiž se člověk prostě může v nějaké míře setkat - ať už sám, nebo ve svém okolí. V tomto ohledu je kniha velice autentická. Najdeme tu téma přizpůsobení se okolí, snahu zapadnout do kolektivu (a taky si ten "svůj" kolektiv najít), pokus o hledání té své cesty, ale zároveň i očekávání toho, co bude a co se může nakonec vyvrbit jinak, než člověk čeká - protože ne vždy plány vyjdou i to je život. Kniha je velice čtivá a čtenářům nabízí místy melancholickou, občas trochu tísnivou a někdy bolestínskou atmosféru. Ale taky určitý náznak naděje - že se život může otočit nečekaným, ale pozitivním směrem, byť to člověk zprvu nečeká. Příběh plyne spíše pomalu, je atmosferický - zdánlivě jako by se tu nic nedělo, ale on se tu mezi řádky prostě děje život sám. Hodnocení vysoké, 4,5 hvězdy.
Tohle byla krásná kniha. Přebalem i obsahem. Příběh 5 hlavních postav, které řeší vztah s místem, odkud pochazí, přijetím od nového místa, kam přichází.. kniha o vztazích na pozadí Rychlebských hor. Tak krásně vykreslená krajina, že tam chci jet:). Stihla jsem při čtení i besedu s autorkou, koupila si od ní knihu a moc jí fandím, píše krásně.