Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje

by Marie Škrdlíková

Marie Škrdlíková je mimořádný přírodní úkaz. Její povídky voní půdou, kořeny, stonky, listy i květy a rozrůstají se v louku, po které putují stíny mraků. Tady musíme ulehnout a být znovu dětmi, abychom mohli ucítit všechny vůně, zaslechnout všechny zvuky. Prostřednictvím obrazů křehkého světa a jeho okrajů se vracíme do dětství a dospívání, mezi postavy překypující životem i tváří v tvář nelehkým okolnostem. Díváme se na nebe skrz stébla trávy, pískáme na prsty a posloucháme vyprávění o tom, kam patříme, kým jsme a co ztrácíme v mistrovských povídkách psaných s básnickou ostrostí a velkým pozorovacím talentem, přesným jazykem, který je opravdu dětský, vůbec ale ne dětinský.

160 pages, Paperback

First published January 1, 2025

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

„V našem městě ujela z náměstí plošina a narazila plnou rychlostí do pošty. Nikomu se nic nestalo. Ani mně ne.“ Touto událostí, o které by se psalo přinejlepším na zadní straně maloměstského zpravodaje, začíná první povídka souboru Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje od debutující Marie Škrdlíkové. Na základě vnějších parametrů se v knize sotva najdou dramatičtější situace – a pokud ano, jsou líčeny ve strohém shrnutí, bez pozornostního výmyku z toho, co se odehrává dennodenně. Mnohem podstatnější se ukazuje být něco, co se sice nemůže vtěsnat do vyprávění, ale co i tak prosycuje sebemenší okamžik.

Ještě jedno dětství

Lyričnost sedmnácti vesměs krátkých až kratičkých textů předjímá již prózám předsazená báseň Noční útěk, sestávající ze sledu dětských tužeb, tázání i pochyb: „přemýšlím proč nejvíc čtyřlístků / roste zrovna v létě / jak dlouho se spí když kvetou orchideje // zasloužím­-li si vůbec nosit / věnce z pampelišek“. Způsoby vnímání a úkony upomínající na dětství jsou charakteristické pro celou knihu – hemží se to v ní bezúčelnými aktivitami, vzpurností vůči dospělému světu i naivními otázkami: „Když jsem teď plnoletá, znamená to, že jsem předtím byla prázdnoletá?“ Záběr Škrdlíkové se však neomezuje jen na věk nezletilosti – prostor dostávají prostořeké školkové děti stejně jako unavené matky. Společným rysem postav je především jejich tápavost, zmatenost a vůbec plácání se v nejistém světě, který jim klade překážky nejen při hledání domova, ale i při tvoření vlastní představy o něm.

Autorka tak zdárně ztvárňuje tísnivost narozeninové oslavy nebo dusnou atmosféru v autě při cestě na dovolenou, a to nejen z perspektivy dítěte. Protagonistky povídek se často nacházejí v přechodném období mezi dětstvím, z nějž ještě plně neodrostly, a dospělostí, která na ně klade nová očekávání. Třeba v povídce Hotel Nivase vypravěčka po neúspěšném semestru na vysoké škole vrací do rodného města, v jehož okolí bloumá po opuštěných družstvech a zarostlých sklenících – po místech, která svou necelistvostí umožňují pocítit soulad mezi vnějším světem a vnitřní rozháraností a která zároveň evokují prostředí dětských her. Vždy se však jedná pouze o dočasná a dvojsečná útočiště, jež mohou zdůraznit i opačný směr časovosti: „Zkusím sklouznout dolů po skluzavce, ale moje boky jsou moc široké.“

Návraty k dětství se dějí různými způsoby – někdy konfrontací se starým sešitem básniček, někdy se připomíná prostorová paměť, jindy se slavnosti z dětství transformují do nových, nečekaných podob, a tak místo symbolického pálení čarodějnic dochází k pálení miliardářů. S touto rovinou pracuje autorka pozoruhodně i na úrovni samotného jazyka: protagonistkám se do řeči přimotávají metafory čerpající z dětského světa, čímž se zároveň vyjevuje neschopnost se od něj odpoutat: „Někdy to bolelo tím něžným způsobem, spíš jako vzpomínka na odřené koleno než opravdu odřené koleno.“

Víc břízou než holkou

Škrdlíkové styl stojí na práci s výraznou detailností a konkrétností, což dodává povídkám jakousi deníkovou samozřejmost, aniž by se ovšem uzavíraly do interního, čtenáři nepřístupného světa. Daná perspektiva nenadržuje vnějšímu ani vnitřnímu – i když postavy procházejí všemožnými otřesy a zmatky, nepřestávají být vnímavé k okolí. V již zmíněné povídce Hotel Niva vypravěčka sedí opřená čelem o boční sklo auta s pocitem „nesmím nic říct, když promluvím, svět se rozletí na tisíc kousků“, ale zároveň její pozornost ulpívá na „paní s berlemi, která si cestu na chirurgii zkracuje přes záhon namrzlých azalek“.

Navzdory zranitelné pozici mnohých protagonistek nespočívá jejich introspekce v účtování s identitou – naopak, dokud jim ji nepřipomene okolní svět, jako by ji leckdy nejraději ani neprožívaly, rozhodně ne v nějaké pevné podobě. „Jsem víc břízou než holkou. Patřím rozkvetlým loukám víc než sem. Není to o tom, že chci být kluk, ale spíš o tom, že nechci být holka,“ svěřuje se příznačně v próze Kopni do odkvetlých pampelišek učnice na „klukovském“ oboru.

Cosi jako lyrický trapas

V povídkách Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje se ukazuje, jak mohou být lyrické prostředky v próze funkční, aniž by to znamenalo nutnost vnímat daný text rovnou jako experiment. Osobní historie zde nestojí na zřetelných kauzalitách a autorka se v nich donekonečna nešťourá, spíš jsou nastíněny skrz letmé zachytávání konkrétních situací, což zároveň umožňuje zaznamenat akt vzpomínání. Ožehavá společenská témata se velmi jemně potkávají s těmi univerzálními – Škrdlíková dokáže psát bez sebemenšího drhnutí zároveň o krizi bydlení a hledání pocitu domova, atmosféra nezakotvenosti organicky propojuje osudy ukrajinských uprchlíků a svobodných matek.

Až s nepříjemnou přesností se autorce mnohdy daří vystihnout cosi jako lyrický trapas – všechny ty neopětované smíchy a stydlivé pohledy a rozpaky, které nelze přetavit do vyprávění, jež by z trapasu udělalo něco vtipného a jednoduše sdíleného. Přitom právě drobné přehmaty se ukazují být tím, díky čemu se člověk může na chvíli cítit blízko – ať už sobě, nebo jiným. Třeba těm, kdo se snaží najít rovnováhu mezi osvobodivou dětskostí a zatěžující nezralostí, těm, kteří si lámou hlavu nad tím, „jak svou minulost nepopřít, ale zároveň nezůstat její obětí. Jak opustit dětství a svůj první domov, a přitom je nezapřít.”

[Michaela Řehořová · Rating 5 out of 5]

„Bez chebdí není opravdový bez, není to keř. A ten název chebdí, má stejný původ jako slovo chamraď. Neužitečné křoví, plevel. Dohledala jsem si to a zapamatovala.”

[Michal · Rating 5 out of 5]

výborný! nejradši bych sem vypsal asi milion pasáží, ale musim vám taky něco nechat jako překvapení, až to budete číst (musíte!)


"Po zemi se válí jehnědy z okolních bříz. Zvednu jich pár ze země a strefuju se spolužákům do vlasů. Nepřipadá jim to vtipné. Jen já se tomu směju jako dítě, jako zvíře, jako květina. Cítím se sama sobě nablízku, když si dovolím chovat se hloupě."

"Ještě jsou místa, kde se cítím v bezpečí. Místa, kde nevědět nevadí. Zhluboka se nadechnu. Nejsou to jen krize, strach a bolest. Jsou to i dobré a krásné věci, které neznám jménem."

[Filip Nemček · Rating 5 out of 5]

„Život se děje ve vlnách, někdy se zpění na okrajích, někdy je rozbouřený a jindy plytký, pomalý a velice, velice tichý. Jako by ani nebyl.”