Jitka Pažoutová je žákyní 8. třídy základní školy. Dobře se učí, jen s matematikou má trochu problémy. Má raději jazyky, chodí na hodiny francouzštiny a dělá slušné pokroky. Doma má přísnou, ale laskavou maminku a shovívavého tatínka. Oba rodiče pracují v továrně Monitex, maminka je vrátná, tatínek mistr. Bratr Břéťa studuje v Praze na vysoké škole. Jitka má jediný problém - má nějaká kila navíc a často musí proto od spolužáků vyslechnout různé poznámky. Chtěla by se vyrovnat ostatním i v tělocviku, kde s ní má tělocvikář "Bohoušek" často trápení. Třída se začíná připravovat na turnaj ve vybíjené a Jitka tajně trénuje ve staré kůlně rány do nakresleného panáka. Ví, že s ostatními nemůže soupeřit v rychlosti a obratnosti, ale zjišťuje, že má sílu a její rány míčem by mohly být pro soupeřky nebezpečné. Naučí se chytat míč a brzy se stává nejlepší hráčkou ze třídy. Je vybrána do turnaje spolu s kamarádkami Andulou a Ninou. Na Ninu Jitka trochu žárlí, protože se jí líbí chlapec Petr Kopáček, ten však má podle Jitčina mínění oči jen pro Ninu. Nina se chce stát baletkou, má krásnou postavu a ladné pohyby. Jitka jí závidí, že jí vůbec nedělá problémy bavit se s chlapci. Když je družstvo děvčat nastoupeno k zápasu, jeden chlapec v řadách diváků zavolá slovo "metráček!" a Jitce je okamžitě jasné, že to platilo na ní. Cítí se hrozně, ale podpoří jí právě Nina, kterou dosud neměla příliš v lásce. Děvčata vyhrají celý turnaj, Jitka na tom má největší zásluhu. Po utkání za ní přichází chlapec Honza Koubek, který na ni v tělocvičeně pokřikoval a omlouvá se jí. Obdivuje se její síle a chce, aby dojížděla do blízkého Rybína do atletického oddílu, kde by mohla trénovat vrh koulí. Doma Jitka dostává povolení a začíná dojíždět na tréninky. Honza jí daruje malou opičku - maskota a Jitka přestává myslet na Petra Kopáčka a její myšlenky začínají směřovat k Honzovi. Dochází mezi nimi k prvnímu nedorozumění, ale vše se brzy vysvětlí a Jitka si umiňuje, že vyhraje první důležité atletické závody.
Český prozaik a filmový scenárista. Od dětství až po dospívání žil v Železnici nedaleko rodiště.
Narodil se v Jičíně, maturoval na jičínském gymnáziu, vyučil se i promítačem filmů. Po maturitě se hlásil na filmovou fakultu AMU, nebyl však přijat a proto vzal nabídku do Výzkumného ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze, kde pracoval tři měsíce. Rozhodl se vystudovat Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Potom působil jako učitel v Chrašticích u Písku, kde se také oženil, a v Lázních Bělohrad. Do roku 1960 studoval na Vysoké škole pedagogické v Praze češtinu. V letech 1961 - 65 přednášel českou literaturu a teorii literatury na Pedagogické fakultě UK v Brandýse nad Labem. Stal se redaktorem Pionýrských novin, kde poznal práci pionýrských oddílů a na cestách za reportážemi poznal i různé osudy dětí. Ty ho později inspirovaly ke psaní knih pro děti.
Od roku 1970 pracoval jako redaktor v časopise Květy, kde zůstal až do roku 1977. V letech 1977 - 82 žil jako spisovatel z povolání. V roce 1983 se stal vedoucím 4. dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov. Díky své práci, ale zároveň i cestovatelské vášni navštívil řadu cizích zemí, jako například bývalý Sovětský svaz, Egypt, Tunisko nebo Francii.
Oblíbený autor mé maminky, o kterém mi básnila celé moje dospívání. A já chápu proč, ve své době se muselo jednat o moderní, zábavnou knihu se sympatickou hlavní postavou, se kterou se dospívající dívky mohly snadno ztotožnit. Kniha mě ostatně bavila i v dnešní době, musím říct, že jsem v uvažování Jitky často poznávala sama sebe. Inu, dospívání se v čase nemění, pouze okolnosti a to, v jakých kulisách je náš příběh zasazen. Speciální pochvala za úžasného tatínka, který byl nad věcí a do rodiny Pažoutových vnášel lehkost a nadhled. Co mi však nešlo do hlavy, je samotná přezdívka Metráček, kdy kvůli Honzovi hlavní hrdinka zažila pocity ponížení, vztek a trápení, a pak ho vzala tak snadno na milost. V dnešní době by tohle už nejspíš neprošlo, ale je fakt, že dospívající chlapci často neumí dát svůj zájem jinak najevo. Jsem vděčná za Čtenářskou výzvu, díky níž jsem si knihu přečetla, a budiž autorovi země lehká.
Suomeksi Tonnikala. Juttelimme yhden työkaverin kanssa nuortenkirjoista joita 80-luvulla luimme, niitä ei ollut paljoa. Tämä tuli mieleen, ja Nöstlingerin kirjat, näitä tuli luettua moneen kertaan. Hinku lukea nuorten elämästä oli suuri, mutta tarjonta kovin vähäistä. Etsin sitten näitä käsiini ja tätä oli enää yksi kappale naapurikunnan varastossa. Olihan eksoottista palata näihin nuoruuden neuvostomaisemiin, Tsekkeihin 70-luvulla. Aikamoista ajankuvaa ja hieman erilaista menoa kuin nykyään...suosittelen kovasti! Jitka oli luokan lihavin tyttö, lääkäri käski urheilemaan, mutta se oli kauhistus. Jitka kuitenkin alkoi itsekseen harjoitella polttopalloa, päästäksenn joukkueeseen. Jitka yllättikin kaikki ja pääsi pelamaan mestaruudesta. Mestaruuskilpailussa eräs poika huuri Tonnikala! kun näki Jitkan joukkueensa edessä, miten kävi pelille? Miten kävi Jitkalle ja hänen elämälleen? Kannattaa lukea!
Ihan ok kirja, mutta sopii itseäni nuoremmille lukijoille. Ensimmäisen kerran olen tämän kirjan lukenut ollessani 11-vuotias. Nautin kirjasta silloin paljon enemmän, nyt monet suomennokset ärsyttivät ja muutenkin naureskelin useissa eri kohdissa ihan syyttä suotta.
En olisi tarttunut kirjaan jos olisi ollut jotain muuta lukemista.