Konec světa v Sudetech není o nic méně násilný, zmrzlý a hladový jako jinde, nicméně má lépe padnoucí kulisy i solidní tradici v krveprolitích. Kde jinde by mohla být plíživá apokalypsa stylovější, než v mlžných lesích Jizerských a Krušných hor? Darwin došel k poznání, že pro vývoj je potřeba kluk a holka. Věroučným knihám k tomu stačil Stvořitelův úmysl. Vesmír si myslel svoje, a za praskání kostí a trhání měkkých tkání se rozhodl přemalovat šachovnici a zamakat na vývoji. Pro nás, vyšší primáty, se to stalo dobrodružstvím sice poněkud nepříjemným, ale zato zpravidla posledním. Hrdinové potemnělé a krvavé knihy možná mají hexenšus a hemoroidy, ale zato mají dobrý hudební vkus a štěstí, které je vždy včas opustí. Hezky se uložte, Sandman pro vás má pohádku. Snad se ráno probudíte…
Je Bůh? Bůh? Jak to myslíš? Něco nad námi. Všechno je nad námi. A my nade vším. Kruh...
Všechno je kruh, jde dopředu a vrací se zase zpátky. Nevraci se zpátky v čase, jen zatočil. Tam, kde to začalo, se to zase uzavírá. Tohle bylo nádherné čtení. Tedy místy trochu krvavé, trochu víc střev na svodidlech, urvaných končetin, vyjedlých mozků, ale i tak parádní. Jak to bylo depresivní, tak to bylo i nadějné. Tahle kniha se čte s prstem na mapě, hledá se cesta, kterou se vydává kapitán Miller, Michal i Osvald. Přemýšlí se, jak asi vypadá zóna zvenku, jak zevnitř. Jak vypadá tygr a pastýř. A neviditelný. Je to neskutečná postapo jízda krásnou sudetskou krajinou. Petr Wolf píše fakt skvěle, umí navodit atmosféru, hraje si s popisy naprosto neskutečně. Konec možná trochu zamotá hlavu, ale ono to všechno tak nějak sedí. V kruhu. V Jizerkách, v okolí Slonovinové věže, ve Frýdlantu i v Krušných.
Cítím z Wolfa syndrom uzrálé, neořezané tužky: výrobní typ - Miroslav Hlaučo. Zatímco ten na nás v “Letnicích” chrstnul mísu chytrého humoru, ve Wolfově kýblu jsou metry vyhřezlých střev. Mlask.