Trojjediná skladba Mistr, tvořená nejen textem, ale také obrazem a zvukem, uzavírá volný autobiografický cyklus Pavla Novotného.
Pentalogie (Zápisky z garsonky, Dědek, Procedura, Babička a Mistr) vrcholí rekonstruovaným portrétem nepřítomného, bolestně chybějícího otce. Pavel Novotný starší (1951-1989), talentovaný výtvarník, bohém a spiritus agens liberecké neoficiální kultury, je dnes prakticky neznámý, většina jeho obrazů zmizela. Novotného kompozice je pokusem o zpřítomnění ztracených lidí i obrazů, které lze malovat už jen slovy.
Umíněná potřeba rekonstruovat osobu (a ještě tak osudovou, jako je otec, a ještě tak záhadnou, když se po půl roce po narození syna vytratí a v jeho dvanácti letech zemře) na základě zdánlivě mohutného "trojhlasu" – vlastních záblesků vzpomínek, zprostředkovaných pamětnických výpovědí, které se v audio podobě rozplétají a zase zaplétají, a nakonec vlastního hlasu titulní postavy, která však o sobě může svědčit už jen vizuálně, pozůstalými grafikami a olejomalbami. Dostavuje se však především zpětný ráz takového bažení, které se ukazuje být frustrující (ale zároveň snad i provokativně pohánějící), protože s každým nálezem a dohadem se otevírá nový matný, či přímo bílý prostor – vzpomínky jsou nejasné a torzovité, svědectví známých si vzájemně odporují (nebo se dokonce zjišťuje, že je hovor veden o úplně jiném "Novotném"), z výtvarné pozůstalosti zbyl jen nepatrný zlomek a ve výpovědích se obrazy objevují jen ve formě hrubých, váhavých nebo i docela jistých, ale rozrůzněných ekfrází. Nakonec je tak "Mistr" charakterizován zejména samotným unikáním a mizením, které vyvstává nejen během procesu rekonstrukce (při uvědomování si jeho nepostižitelnosti), ale i ve vzpomínkách, kde je zachycován jako prostorově nestálý (i když stále na katastru jednoho města) a časově nevyzpytatelný – odchod od rodiny, změny ateliérů, zběžné a půlnoční návštěvy, usínání na smetišti, zašívání se a pozdní docházení. Nepomůžou strojopisné básničky ani kádrové materiály, pořád je to především vysmekávání, drolení a přehodnocování, některé detaily se zaryjí tak, že o nich nemůže být pochyb – ale celek zůstává tajuplný. V úhrnu je celá pentalogie šíleně rozvrstvenou sítí postav, forem, období, rolí, důrazů, prostorů, médií, perspektiv..., která nemá obdoby. Když už teda autofikce, tak takováhle.
Na tohle jsem se těšil a jsem tak trochu zklamanej. Pokud už má něco (jako tahle sbírka) potenciál líbit se mi tím, že to není zbytečný a nikam nesměřující slovní hračičkovství a onanování nad důmyslnýma metaforama, který ale nikdo nepochopí, pokud sám nepatří k 0,01 % populace, který se o poezii aktivně zajímá a samo ji i píše, ale je tu nějaký jasný sdělení, který se mi navíc sděluje relativně přímočaře, bez hry na pýthie, a civilně, pořád mě to dokáže totálně neoslovit a nezajímat tím, že je tu možná potenciálně zajímavý sdělení nebo dobrej nápad, ale mě napadá x způsobů, jak by se mi totéž mohlo sdělit řekněme efektivněji nebo zajímavěji a vlastně vůbec netuším, proč mi to autor sděluje právě touhle formou… a tak.