Nikdy jsme nebyli úplně standardní žižkovská rodina. Vítejte v mámině bytě 4. kategorie, který byl všem otevřen dokořán. Útočiště u nás nacházeli různí básníci, šílenci, muzikanti, opilci, hledači smyslu života či samozvaní proroci. Stal se paralelním světem, ostrůvkem svobody, co se vymykal všemu myslitelnému v tehdejším režimu, ale i po něm.
Je to umaštěný, jako papír od uheráku. Zakouřený, jak podniky v devadesátkách. Hořký jako turek. Kyselý jako okurky v láku. Zachycuje to určitou dobu, místa a charaktery, které dneska z tváře Prahy mizí. Trochu mě to hodilo zpátky do mých náctých/dvacátých let. Připomnělo mi to moje bloudění po místech, která už nejsou a hledání to, kým vlastně jsem. Absolutně skvělý. Uhrančivá koláž.
& tenhle obraz nemůžu/nechci dostat z hlavy: „…jeho snem bylo, aby měla jeho baskytara tak mocný zvuk, že by jím při koncertě připlácnul lidi na zed, a když by dohrál, tak by všichni popadali na zem.”
Taký dokument o živote s matkou, ktorá z jednej strany vyzerá fakt cool, ale za matku by som ju nechcela. Dvere ich bytu v Prehe Žižkov3 boli stále otvorené, hlavne pre umelcov, cudzincov, podivínov, bezdomovcov a cigánov. Táňa (matka) milovala všetko živé a poskytovala útočisko všetkým utláčaným a tak jej deti nikdy nevedeli koho doma nájdu, keď pridu zo školy. Písala listy vláde, významným ľudom, aby zmenila neprávosti a bojovala za slobodu, ktorú si tvorila fajčením trávy. Celé toto ,,súžitie” na každom zanechalo nejakú stopu. Z brata sa stal najmladší drogový díler v Prahe a ako sa dá predpokladať, tak asi nedopadol najlepšie. Marie v knihe spomína na prvý pohľad textovo veľmi informatívne na svoje detstvo a mladosť, sú tam listy, básne a veľa fotiek. Dej nejde vôbec chronologicky, pôsobí až laicky napísaný, ale myslím, že to má iba vzbudzovať ten dojem. Je to výborne napísaný príbeh, pri ktorom nepotrebujete poznať všetkých, aj keď je tam veľa mien a autorka hneď na začiatku udáva, že žiadne meno nebolo zmenené a všetky udalosti o ktorých píše sa naozaj stali. Ja som síce poznala iba Havla a jeho ženu, ale vôbec mi to nevadilo.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Za mě klobouk dolů Marii, že tohle všechno dala. Závislosti, psychické nemoci blízkých, tolik smrtí v nejbližším okolí... Popasovala se s tím skvěle a tuto knihu beru jako možná takovou formu jisté terapie - tedy vypsat se z toho. Je to syrové, silné, občas úsměvné, ale hodně moc smutné. Zážitky a historky a životaběh jsou naházeny mírně chaoticky, ač se vlastně pohybují v čase, občas jsem se ztratila - na druhé straně jaký byl ten život (tedy chaotický), takový je i zápis o něm.
Tohle knižní zjevení vás chytí za klopy a bez velkých cirátů vtáhne mezi pražské máničky, všemožné existence a umělce 80. a 90. let. Při čtení se mi vybavilo Pelcovo ...a bude hůř a různé dokumenty o undergroundu tehdejší doby. Tady se ale jede bez příkras, místy se smějete, místy mrazí. Dobové zrnité fotky a Tániny básně text dokonale doplňují.
Je to ako keď sa podvečer prechádzate po uliciach a nazeráte okien. V jednom sa svieti, je v ňom veľa postáv a ruchu. Taký bol aj Tánin byt. Predrevolučný a trochu porevolučný Under-underground ako sa v knihe píše. Samé máničky, jedna matka, ktorá chcela zachrániť svet a jej deti. Marie píše a opisuje veľa situácií, väčšina z nich nie je normálna, ale stále je v nich kus lásky a pochopenia k mame, že je proste taká, aj keď nie je ideálna matka. Mne, ktorá rada počúva o životoch iných, tobôž o tých pražských, sa to veľmi páčilo.