Vernisáž

by Václav Havel

Havlova Vernisáž (1975) líčí návštěvu zakázaného spisovatele v bytě svých přátel, manželů Věry a Michala. Na rozdíl od disidenta Bedřicha nemají Michal a Věra žádné morální zábrany a bez potíží se přizpůsobili společenským poměrům. Právě dokončili nákladnou rekonstrukci svého bytu a pozvou si Bedřicha, aby se mu pochlubili.

Genres: Drama, Plays, Czech Literature

20 pages, Unknown Binding

First published January 1, 1975

About the author

Václav Havel was a Czech playwright, essayist, poet, dissident and politician. He was the tenth and last President of Czechoslovakia (1989–92) and the first President of the Czech Republic (1993–2003). He wrote over twenty plays and numerous non-fiction works, translated internationally. He received the US Presidential Medal of Freedom, the Philadelphia Liberty Medal, the Order of Canada, the freedom medal of the Four Freedoms Award, and the Ambassador of Conscience Award. He was also voted 4th in Prospect Magazine's 2005 global poll of the world's top 100 intellectuals. He was a founding signatory of the Prague Declaration on European Conscience and Communism.

Beginning in the 1960s, his work turned to focus on the politics of Czechoslovakia. After the Prague Spring, he became increasingly active. In 1977, his involvement with the human rights manifesto 'Charter 77' brought him international fame as the leader of the opposition in Czechoslovakia; it also led to his imprisonment. The 1989 "Velvet Revolution" launched Havel into the presidency. In this role he led Czechoslovakia and later the Czech Republic to multi-party democracy. His thirteen years in office saw radical change in his nation, including its split with Slovakia, which Havel opposed, its accession into NATO and start of the negotiations for membership in the European Union, which was attained in 2004.

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

Postava Bedřicha plní podobnou roli jako Vaněk v jiných Havlových jednoaktovkách – zdrženlivě rozpačitý a málomluvný návštěvník s replikami plnými zámlk, který nechává vypadnout leccos z těch, kteří jej pozvali do svého příbytku. Tentokrát se jedná o pár, který smysl života nachází v uzavření do zútulněného bytu, v němž přepadávají objekty z různorodých dálav ("ze Švajcu"), a v přijetí spotřebního způsobu života, v němž jde primárně o materiální statky a tělesné uspokojení. Dovršení životního smyslu tkví už jen v tom, aby byli viděni, aby bylo možné svůj "kvartýr s ksichtem" někomu předložit.
Bedřich vystupuje jako hodnotový opak zmíněného páru, respektive tak jeho obraz konstruují Michal a Věry – dávají sebe za příklad, přicházejí s dobrotivými snahami o "nápravu" a později přecházejí až k explicitním výčitkám disidentského životního stylu. Když však hostitelé repetitivně zmiňují přání o tom, aby se to u Bedřicha "konečně nějak rozmotalo" a ten se otáže "Co aby se mi rozmotalo?", zahánějí otázku do kouta ("Nechme toho."). Vyjevuje se tak, že skutečná podstata jejich dialogu tkví ve budování opozice vůči Bedřichovi, aby si na základě toho mohli ustanovit identitu, která by byla jinak konzumně prázdná. Když se po rozpačitých tichách má Bedřich k odchodu, hostitelé šílí a padají i ostrá slova – s Bedřichem odchází totiž i berlička, pomocí níž si mohli přivodit pocit naplnění smyslu.
Jako jednoaktovka obsahuje řadu typických prvků, mezi které kromě funkčních ingrediencí (opakování frází, konkrétní reálie) patří však i spíš iritující skutečnosti – Havel si vybere určitou společenskou skupinu, kterou nechá, aby se odkopala a ukázala svůj zoufalý život v sebezapírání. Nedělá tedy Havel něco podobného jako jeho smutné postavy? Není Vaňkova identita podmíněna výskytem opozičního hlediska, které se stává hodnotově a morálně prohnilým? Snad jeho pasivita nedělá z jeho her pouhý gag – otevřený konec, při němž se Bedřich do bytu hostitelů nakonec vrací, budí otázky ovlivnitelnosti, soucitu či potřebě dialogu.

[Ovečka · Rating 4 out of 5]

Jsem ráda že mě Řepa konečně (trošku) donutil aspoň letmo nahlédnout pod pokličku Havla. Po této jednoaktovce už se ho tak bát nebudu, naopak. Fakt se mi to moc líbilo, jasné a úderné myšlenky o konzumerismu a mnohem víc. Ten Gotťák nakonci je geniální (coz by mi vlastne bez semináře ani nedošlo). I tak si ale stojím za tím, že Bedřich měl odejít!

[David · Rating 5 out of 5]

Jednoaktovka satiricky zobrazuje prázdnotu konzumného života. Neasketickí manželia predvádzajú svoj „dokonalý“ byt a život pred priateľom, no ich snaha o uznanie odhaľuje povrchnosť a pomonuteľnosť ich šťastia. Hosť nakoniec zostáva ako divák, čím hra zdôrazňuje absurditu existencie bez doleziteksieho zmyslu. Havel tak kritizuje sebauspokojenie a povrchné hodnoty spoločnosti.

[valuska haluska · Rating 4 out of 5]

chtěla bych vidět hru

[Jiří Zygma · Rating 4 out of 5]

Tato divadelní zkratka má velmi rychlý spád a přečetl jsem ji na jeden dech... Vtipné, krátké, úsečné, výmluvné. Vyobrazení zřejmě nese Havlovy autobiografické prvky, otázkou však zůstává, do jaké míry byl Bedřich naplněn a uspokojen oproti "povrchní" rodině, jak o ní tvrdí, která je podle něj materialistická a snobská. Nikde však není řečena ani řádka o tom, že jejich život je právě oproti jeho tak prázdný... Může to být jen dojem nebo úhel pohledu - a třeba se skutečně měli o to líp.

[Ondřej Puczok · Rating 3 out of 5]

No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc. Opravdu jsem byl rád, když to celé skončilo. I když, jak pro koho, že...

[Hugo Kuhl]

havel vynalezl room tour