Román Miloše Urbana je nebezpečným pátráním po tajemství univerzální věty. Existuje vůbec? Nebo je to chiméra? A proč někdo neváhá prolít krev, jen aby zůstala utajena? Martin Urann je zaměstnancem reklamky, kterému docházejí nápady, a tak mu hrozí propuštění. Dostane však ještě jednu šanci, úkol, do něhož se nikomu jinému nechce a nikdo nevěří v jeho splnitelnost. Martin Urann musí vymyslet slogan, který by platil pro všechny lidi a všechny situace a mohl by prodat jakékoli zboží. Ve svém zoufalství se hrdina chytne toho, co mu jako první přijde do cesty. Je to dívka, jež čte v metru knihu o světcích, hvězdách a kostelech. Odpověď je možná právě v této knize a inkoustem může být krev. První Urbanův román od dob Poslední tečky za Rukopisy, který není tak úplně černý. Lze jej rovněž číst jako volné pokračování románu Stín katedrály.
Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986–1992), v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora. Vydal šest románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, holandštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry (Trochu lásky a Nože a růže) a několik povídek otištěných v různých časopisech (např. Host) a v povídkových knihách nakladatelství Listen.
Moje druhá kniha od Urbana a je to (bohužel) zase stejné: napínavý děj, tajemné vraždy, záhady (až potud OK), jenže čtenář čeká co z toho vyleze, a pak přijde náhlý a jaksi nedomrlý konec. Jako kdyby autor nevěděl, co si s tím vším počít. Škoda. Ale až na ten závěr to bylo dobré a jako reklama na Santiniho stavby to u mě taky uspělo.
Promarněná šance. Znáte ten pocit, kdy máte geniální předlohu a pak vás zklame nová interpretace/cover-verze/variace/hommage/adaptace? Tou geniální předlohou jsou zde sakrální stavby Jana Blažeje Santiniho.
Představitel tzv. barokní gotiky, byl architektem, který nestavěl z kamene, ale ze světla. Jestli mi to nevěříte, běžte si to sami vyzkoušet. Je tady ale jedna důležitá podmínka - nestačí jeho dílo obdivovat, či hodnotit, z vnějšku - musíte se jít podívat dovnitř. Pak pochopíte. Něco málo o tom vím - v poutním kostele Panny Marie ve Křtinách jsem byl kdysi pokřten a později tam měl i svadbu.
Na rozdíl od Santiniho, nepovažuji Miloše Urbana za genia. Ale určitě je to pro mne kvalitní žánrový spisovatel, který se věnuje - u nás nelehkému - žánru gotického románu. Když jsem tedy viděl v názvu díla Santiniho, moje očekávání byla vysoká. A byť jsem neočekával literární katedrálu, těšil jsem se na slušnou žánrovku, od které se nebudu moci odtrhnout a která nebude mít Santiniho jako pouhý exotický motiv.
Na jednu stranu musím přiznat, že jsem knihu přečetl za dva dny. Nejsem si ale jistý, nakolik to bylo způsobeno poutavostí textu a nakolik okolností, že jsem to četl v letadle na trase Lima-Amsterdam-Praha, která trvá 18 hodin. Kdybych se od toho opravdu nemohl odlepit, tak bych to jednoznačně věděl.
Nuže, co tomu chybělo k dokonalosti? Lepší příběh, lepší postavy, lepší popis architektury a lepší zpracování řešení záhady.
Začneme příběhem. S žánrovou literaturou je to stejné, jako s filmem — když jdu do kina na thriller nebo sci-fi, tak také neočekávám, že uvidím realitu. Namísto toho, přijmu pravidla žánru a bavím se.
Příběh v knize nemá tah, odehrává se tak nějak mechanicky, je to vlastně jen takové pošupování figurek po šachovnici, kdy cílem není ani tak vyhrát, jako spíš dělat tahy podle pravidel. Často mi chyběl motiv, proč se postavy chovají tak, jak se chovají.
Postavy jsou asi největším problémem — jsou ploché, schematické a s výjimkou vedlejších postav (Max Unterwasser a Roman Rops, je těžko rozumět jejich chování a tomu, proč co říkají. Jsou to jen takové figurky, kterými vypravěč — co by deus ex machina — posunuje po vytyčené konstrukci.
Další moje výhrada jde za popisem Santiniho děl. Je to sice jedna z esenciálních součástí knihy, ale těžko jsem si pod těmi popisy něco konkrétního představil. Tam, kde to šlo, nahradil jsem si text vlastní zkušeností (Zelená hora, Křtiny, Rajhrad, kostnice). Zkrátka pokud má popis architektury tak výrazné místo v textu, měl by být strhující. Prostě to, co najdete při popisu staveb v Sedmikostelí, to zde není.
A konečně záhada. O tu by mělo jít v tomto typu příběhu především. Bohužel, řešení záhady je triviální a její vyústění banální — opravdu by kvůli pár unylým barokním zprávičkám mělo smysl spektakulárně vraždit?
Takže, co s tím? Pokud přemýšlíte, zda investovat do knihy a zároveň nejste Urbanův skalní fanoušek... zkuste popřemýšlet jestli nemá větší cenu udělat si výlet a navštívit pravého Santiniho v reálu. Postavil toho dost (takže nejspíš nebudete muset jet daleko) a určitě to bude stát za to. A dejte si závazek, že se jednou podíváte na Zelenou horu — tenhle skvost je důkazem, že Bůh miluje netriviální geometrii.
Hm. Z nějakého důvodu jsem během četby měla neodbytný pocit, že tu knihu už znám, přestože to je téměř vyloučeno. Došla jsem k závěru, že to bude tím, jak moc se podobá jiným Urbanovým dílům.
Téma a první část velmi slibné, zbytek knihy a celkové zpracování už méně. Musela jsem se až trochu nutit do čtení, a to není nikdy dobré znamení.
Zdlouhavá kniha v podstatě o ničem. Absolutně nechápu, co má společného Santini s reklamou, nechápu asi tak polovinu celé knihy, která se týká děje. Fakta o architektuře a o Santinim jsem si neověřovala, ale doufám, že nejsou smyšlená. Jinak by kniha nestála ani za ty dvě hvězdičky. Napsáno vtíravým stylem, kdy si nezapamatuje skoro nic. Vlasntě až na konci knihy jsem si uvědomila, jak se jmenoval hlavní hrdina a to díky hloupému epilogu, kde bylo dopsáno, co se se kterou postavou stalo dál. Když v polovině knihy konečně přisla první vražda, lehce jsem si zavýskla, ale naprosto zbytečně. Zemřelo několik lidí, ale policie se vlastně skoro neukázala. Zase tak špatně na tom čeští policisté nejsou. Ale možná jsem taky celou knihu špatně pochopila…
Ten pán měl všechny předpoklady mě zaujmout - miluju tenhle žánr, architekturu, stavby JBSA považuju za fascinující a stejně se mu to nepovedlo. Příběh je vlastně v pořádku, ale postavy jsou chabé a nevěrohodné. Jediné co autorovi věřím je jeho bigamistická obsese a ty dvě lehce sadomasochistické pornoscény, které si tam dal aniž by to nějak bylo pro děj nebo figury nějak určující, jen je z toho vidět, že to asi má rád. :) Ta knížka není dlouhá, ale mé doporučení je volit raději existující tv-filmové zpracování. PS: Argo a grafik si, ale rozhodně zaslouží pochvalu za další krásně řemeslně provedenou knížku.
Napodruhé naopak lepší než napoprvé. Skvělá věc a poutavá záhada, které neztratí přečtením kouzlo. Navíc skvělá spisovatelská hra, když se v knize objevují postavy z dalších jeho knih. Kdo po přečtení nebude milovat Santiniho, je blázen. :) Rating zvyšuju na čtyři hvězdy.
Pamatuju si, že se to četlo dobře (přečetla jsem to rychle), ale z uměleckohistorického a logického hlediska mě to strašně rozčilovalo. V podstatě si vůbec nepamatuju, o čem to bylo, což není moc dobrá vizitka. A rozhodně mě to odradilo od další autorovy tvorby.
You never know what to think of Milos Urban´s books. You even do not know whether you liked than or not upon finishing them. But it is something new, something original and fresh. Combination of very believable and vivid descriptions of Santini architecture with not all that believable story.