Vona

by Petra Klabouchová

Mrazivé vyprávění z doby, kdy Šumavu pohltil krvavý sníh

Příběh inspirovaný jedním z největších přírodních i lidských neštěstí Šumavy. Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.

Román, který ctí horor i detektivku, vypráví prastarý příběh o boji dobra proti zlu a odpuštění proti nenávisti. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny. Alespoň do momentu, kdy na scénu vstoupí ta, jež v mužském světě nemá ani právo na jméno — Vona.

Genres: Horror, Czech Literature, Dark, History

326 pages, Hardcover

First published April 14, 2026

Reviews

[Tomáš Fojtik]

Na mě už to bylo moc. Příliš zla, které vzešlo z fantazie autorky. Ja vím, ze události v roce 1853 na Šumavě byly plné tragédie, ale Petra Klabouchová z toho udělala něco opravdu temného. Více než jsem snesl. A přitom nemusela, tedy pokud nechtěla své čtenáře jen šokovat.

To téma, které si vybrala – tedy vpodstatě postaveni žen v rodu vlčích mužů, šlo napsat citlivěji. Je mi jasné, že v této části světa byl život vždycky trochu drsny a nespravedlivý. Ale míra násilí a brutality zde překročila mez, kterou já osobně považuji za akceptovatelnou v literatuře. Pokud se tedy nejedná o specifický žánr, což toto není.

Knize ani nepomáhá autorčina snaha o vzletnost, která bohužel na některých místech dospěla až k literárnímu kýči.

Ty tři hvězdy jsou z mé strany ještě projev respektu k autorce. Protože jsem velmi zvažoval ještě méně.

[Jitka Č.]

Petra Klabouchová napsala další temný příběh z prostředí Šumavy. A jestli “Ignis Fatuus” vyvolávalo strach prostřednictvím popisu nadpozemských jevů, v románu Vona leží hrůza mnohem blíž.

Hlavní osa příběhu vychází z událostí zimy roku 1853, kdy extrémní sněžení a krutý mráz na měsíce uvěznily v chalupách obyvatele několika šumavských vesnic. Kromě zimy a hladu je sužovala také epidemie, která si brala jeden život za druhým. Tu zimu si lidé sáhli na dno - a na dně lidské duše nečeká nic hezkého. A když se to „něco” probudí, dokáže to pronásledovat celé generace.

Musím říct, že tahle hororová rovina Klabouchové sedí a atmosféra funguje na jedničku. Některé scény byly natolik znepokojivé, že jsem měla co dělat otočit na další stránku, ale zároveň jsem nemohla přestat číst. Úroveň brutality, kterou tu autorka ztvárnila, je přijatelná asi opravdu jen v hororech. S ohledem na popisované události nicméně dává smysl a jen podtrhuje atmosféru zoufalství a vzteku.

Jako červená nit se minulou i současnou dějovou linií vine nenávist k ženám, založená z velké části na strachu z ženství a všeho, co představuje. Je to ozvěna čarodějnických procesů, ve kterých žena vystupuje jako původce zla a vstupní brána pro všechno ďábelské.

Klabouchová tuto nenávist reflektuje už v titulu knihy. Vona. Odosobněné zájmeno, zároveň degradující i dehumanizující. Tento odkaz na Sapir-Whorfovu hypotézu a obecně na jazykový relativismus dodává knize vrstvu navíc. To, jaký jazyk používáme, spoluutváří naši realitu a naše vnímání světa. A o vnímání žen to platí také.

Agrese vůči ženám totiž není jen o případech násilí a zneužívání, plnících titulky novin. Začíná mnohem dřív, v tom, jak se o ženách mluví a přemýšlí.

[Bookvibes]

Vona za to může. Ukradla mi klidné spaní pro sebe a do mysli mi vštípila o další nepatrný kousek víc respektu k samotné Šumavě. Ta příběhová dokonalost se na mě sesula jako lavina pocitů, stejně jako roku 1853 sníh na osadu pod Huťským štítem.

Vona. Žena, která nemá právo na jméno. A rodové prokletí, jež se tiše prolíná mezi minulostí a přítomností, za doprovodu mrazivého ticha, usazeného ve všem, čeho se dotkne.

„Ale jsi si opravdu tak jistý, že je to jen vítr? Anebo pláč přicházející z jiných časů…“

Budete zhnuseni mužským pokolením i traumaty, která přetrvávají a nesou se v genech jako kletba bez konce. Vona vám odhalí sílu ženskosti i mateřství způsobem, jenž otřese vaším nitrem až do morku kostí. Zlomí vám srdce, vyplaví slzy bezmoci a když se na konci všechno propojí, vezme vám i dech.

„Prý ženským po chalupách mate hlavy a učí je neposlušnosti. Kdo to kdy slyšel? Tady, mezi bohabojným lidem, který se tak dokonale naučil jen držet hubu, modlit se a dřít, bát se a umřít. To jen VONA jim plete hlavy. VONA.“

Nedokážu se zbavit mrazivého pocitu, který ve mně po dočtení zůstal. Zůstal jinak než obvykle, tišeji, hlouběji, neodbytněji. A právě proto je pro mě Vona dechberoucím, téměř dokonalým dílem.

[Bosorka]

Petra Klabouchová zase vystavěla atmosféru tak hutnou, že by se dala přirovnat k ledově zamrzlým závějím sněhu, které na Šumavě v půlce 19. století odřízly některé vesnice na dlouhé měsíce od civilizace. A právě z této reálné události vychází jedna z rovin románu Vona. Druhá je na ni navázána nepřímo, i když z událostí, respektive zla, které se kolem ní urojilo, vychází takovým dosti nechtěným dědictvím.
Místy mi kniha něčím připomínala Anglickou zahradu, možná tou bezmocí. Možná tím uzavřeným prostorem, z něhož nelze utéct, což je vlastně častým tématem autorčiných knih.
Zase to bylo svíravé, člověku se chvilkama ani nechtělo číst, protože ta přehlídka zla byla až odporná. A pak Cimruky a nádherná Bréta, jíž člověk tak moc fandil. A to, co z lidí udělá bezmoc a hlad. A taky pověry, co někdy úplně převáží nad logickým uvažováním. Uf, velmi silné a velmi hrůzné.

[Eva Francova]

Šumava. Zima. Vlci. Vona. A zlo. Lidské zlo.

Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci.

Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř.

Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo.

Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo…

Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník.

Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.

[Natalie]

Tahle kniha je zase Klabouchová, ale úplně na jiný způsob. Plná čirýho zla, občas bych řekla, že i trochu zvrácenosti, ale celý to tak nějak zapadá do drsné Šumavy, kolem které se autorka točí. Jo, za mě to prostě sedlo, ale budu si po Voně dát zase něco trochu klidnějšího.

[Petra Sulek]

A different kind of read from the usual crime stories but I still enjoyed it. A touch of mystery, plenty of tense scenes and an unexpected twist at the end.

[Lucie Aran]

Příběh mě pohltil hned od prvních stran a velmi rychle ve mně probudil směs nostalgie, neklidu a silných emocí. Některé pasáže mi připomněly vyprávění prarodičů i obrazy z dětství, které člověk nosí někde hluboko v sobě, i když na ně běžně nemyslí. Atmosféra je vystavěná neuvěřitelně působivě – syrová, tísnivá a zároveň lidská, bez zbytečné snahy tlačit na efekt za každou cenu.

S postupujícím dějem příběh nabírá ještě větší sílu a byly momenty, kdy jsem jen seděla a potřebovala vstřebat, co jsem právě přečetla. Autorka pracuje s emocemi velmi jistě a dokáže vyvolat napětí i bez výrazných dramatických scén. Nejvíc oceňuji, jak bravurně propojuje jednotlivé dějové linky. Všechno do sebe postupně zapadá s přesností, která působí naprosto přirozeně, a celek díky tomu drží pohromadě od začátku až do konce.

Tohle je přesně ten typ knihy, který ve mně nezůstává jen jako dobře přečtený příběh, ale jako něco, co se člověku dostane hluboko pod kůži. Nejen kvůli tématu samotnému, ale hlavně díky způsobu, jakým je vyprávěné. Silné, atmosférické a emotivně velmi intenzivní čtení, na které se jen tak nezapomíná.

[Knihomolka Šárka]

Tenhle příběh jsem dočetla už předevčírem, ale urovnat si myšlenky mi dalo extrémně zabrat. Při čtení jsem pociťovala dvě emoce. Naštvanost a zmatení. Proč zmatení? Jelikož se tu tak střídal čas a úhel pohledu vícero postav, že jsem se svou hodně špatnou pamětí na jména prostě nevěděla, kde jsem a u koho… A vztek byl z důvodu patriarchální společnosti a jednání se ženami, které neměli jméno… byly to prostě vony. Ta kniha slibuje detektivku s příchutí hororu. A nějaké úseky tak působili, ale detektivní linka podle mě započala a skončila první kapitolou, a pak se z toho stal už jen román. Sice se skvělými rešeršemi a založen na reálných událostech, ale po úvodu jsem očekávala víc… Tamní děj rozhodně nesedne každému. Chce to zkrátka čtenáře, kteří si na knihu nejdou čas, myšlenky a plnou soustředěnost. Navíc se rozhodně nejedná o odpočinkovou literaturu, tak to berte na vědomí. Ale pokud chcete objevit krásy a zároveň krutost až magické šumavské přírody, v níž navíc objevíte vlky, doporučuji se po knize podívat!

[Vierka]

Tak toto ma prekvapilo, aké to bolo.
Toľko hrôzy, koľko sa tam dialo ten papier ledva uniesol. Každou ďalšou kapitolou som si myslela, že už sa nemôže nič horšie stať a ono sa to dalo ešte viac.
Desivé, ťaživé, brutálne a uzimené to bolo na každej strane.
Čítalo sa to samo, ale veru nezaspávalo sa mi dobre.
Fantastická kniha.
Odporúčam, naozaj odporúčam. Ale teda neni to pre citlivé povahy.

[Jakub Karda]

Psát umí a o Šumavě dvojnásob - takhle popsat “běžné” mezilidské zlo umí jen (v)ona Klabouchová

[Iveta Majerová]

Tak tohle bylo mistrovské dílo. Je děsivé, ohavné, k zeblití, ale stále mistrovské dílo.
Kniha vás rozbije a ani se nesnaží vás zacelit, nesnaží se vám dát i ty hezké momenty, jak jsme z jiných knih zvyklí. Lidé v knize žijí surové životy plné hrozného utrpení a přesně tak to dostanete naservírováno. Pořád jsem čekala nějaký dobrý konec, aspoň jeden dobrý konec u aspoň jednoho člověka! Ne. Nedostanete jej stejně, jako jej nedostanou postavy v knize.
Vona je kniha, co ve vás zanechá škrábanec už navždy. Roky jsem necítila po dočtení knihy tak surové emoce.

[Na kávu s Terezou]

3,75

[Silkwe]

Tohle bylo silné.

Šumavu mám skoro doslova za humny (jsem od “Budějc”) a ráda se tam vracím. Příběh o Cimrukách jsem neznala, přitom v okolí jsem v lesích strávila pár krásných víkendů vlastně jen kousek od Kozího hřbetu (v okolí pomníku letecké havárie, Flusárny, staré sklárny a Zhůří - ještě jsem tam zažila ty vojenské objekty, které už nestojí).

Ta místa jsou tajemná, šumavská a stejná jako tahle kniha. Plná starých příběhů otisknutých do země.

Asi k téhle knize nedokážu napsat víc, zasáhla mě hodně a rozhodně stojí za přečtení.

[Knihomolský deník]

Tahle kniha má všechno, výbornou atmosféru, výborný příběh, bude vám smutno, budete šokovaní, znechucení.

[Devcezmesta]

Směsice podmanivé přírody, divokosti, naprosté hrůzy a zla.

Bylo to skvělé. Autorka zkrátka umí psát.

Ale po tomhle si rozhodně musím dát něco oddychovějšího :D

[Michaela Petrikovic]

Asi najtemnejšia kniha z pera autorky Petry Klabouchovej, ale opäť raz skvost, ktorý som nevedela pustiť z rúk.

[Ada Rendlová]

Wow

[Shaxx]

Miluju styl psaní Petry Klabouchové. Ty přirovnání, metafory, ta uhrančivá poetičnost, která silně kontrastuje s tím, co opisuje. Věci nehezké, brutální, syrové, nespravedlivé. Okamžiky z historie, které by jinak ležely v zapomnění, nebo ty, které nesmí být zapomenuty (U severní zdi, Duch pankráce). Ačkoli jsem Vonu četla při teplých jarních dnech, ze čtení mě mrazilo a jako vždy to byl silný zážitek, doprovázen horskou dráhou všech možných emocí. Slupla jsem to téměř na posezení, nešlo se odtrhnout. Klabouchová u mě spadá do kategorie autorů, od kterých si automaticky přečtu každou jejich knihu, co vyjde :)

[Adela]

Za mě fajn, nezklamalo, žel není to čtení pro slabší povahy. Z mého pohledu mnohem temnější a hororovější než Ignis Faatus.

[Alena]

Knihu jsem dočetla dnes ráno. A teď sedím a přemýšlím, jestli se mi to líbilo, nebo ne?
Odpověď záleží na tom, jak se na to podívám. Způsob, jakým autorka dávkuje informace po kouskách a postupně skládá příběh dohromady, mě udržel u čtení. Kdybych znala celý příběh od začátku a byl napsaný jako přímočará posloupnost událostí, knihu bych nejspíš odložila po prvních třiceti stránkách. Takže formát, musím uznat, že je chytrý tah. Obsah, no nevím.
Postavy mi unikaly. Jejich zloba, jejich motivace, nějak jsem úplně nepochopila, jestli za tím stojí mentální defekt, generační trauma, nebo prostě jedna šílená zima. Možná záměr. Možná ne. Nevím.
Jednou stačilo. Znovu otevřít? Ne, děkuji.
Tři hvězdy za nápad, mínus za vše ostatní.

[Tereza Bezrouková]

Tenhle příběh měl potenciál být silným čtenářským zážitkem. Jenže autorka se rozhodla natlačit do něj tolik hnusu, kolik jen dokázala vymyslet. A na mě to prostě bylo moc. Moc na to, aby mě to bavilo číst a taky moc na to, aby ten příběh byl pro mě uvěřitelný.
Motiv opakování (jizvička nad nosem, zvedl krumpáč nad hlavu (5x za sebou) byl možná nějakým uměleckým záměrem, mě spíš rušil.
A tady asi trochu spoiler - proč nestačí hrdinu zabít autonehodou? Je opravdu nutné, aby se mu při nárazu zapíchl do jater nůž? Protože je to nůž, který v sobě nese zlo? Protože obyčejný nůž by tohle asi sotva v průběhu autonehody dokázal.
Až v průběhu čtení jsem si uvědomila, že jsem před několika měsíci po pár stránkách odložila autorčinu jinou knížku právě proto, kolik hnusu a brutality na mě hned na začátku vychrlila. Opravdu chci věřit, že PK umí psát a přesvědčí mě o tom v nějaké další knížce, která bude stát na jiných základech než přemíře násilí a brutality.

[Cérka]

"Co sněhem zapadlo, měli jste nechat zapadlé."

Naprosto "příšerná" kniha, ale pět hvězdiček je tak strašně málo!
Kniha se nedá přečíst na jeden zátah. Já si musela dát dvě pauzy na prodýchání a uklidnění, ale nedá se ani odložit. V knize je totiž nejen spousta zla, bolesti a krutosti, ale zároveň neskutečná nálož víry, touhy, moudrosti a ženské vytrvalosti a nezlomnosti. Prostě opět skvělá kniha s neskutečným přesahem.
Opravdu nechápu, jak autorka při psaní podobných knih sama se sebou vydrží, natož pak její rodina s ní.

DOPORUČUJI!

[Radek]

Z téhle knihy mrazí… Petra Klabouchová odvedla neskutečnou práci na strašlivém příběhu s reálným základem, který se asi musí dotknout každého, kdo ho čte. Je to děsivé, surové a místy natolik beznadějné a nespravedlivé, že kdyby mě nezajímalo, kam pátrání po původu zla autorku zavede, knihu bych zavřel.

Celý děj se točí okolo rodiny vázané na vlky, ve které se rodí ženy obdařené léčivými schopnostmi a znetvoření muži posedlí ženskou bolestí. Boj žen proti mužům, kde ženy jsou ty dobré a muži vždy ti špatní, agresivní a sadističtí (z příběhu si nepamatuji jedinou kladnou mužskou postavu), má ale zajímavé vyústění, když se odkryje, že to byla právě žena, která veškeré zlo v mužích probudila a zničila tak životy několika dalších generací.

Předpokládám, že kniha bude mít obecně více čtenářek než čtenářů, což je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu téma a neskrývané opovrhování mužským pokolením, které má v příběhu roli zvrácených bestií nebo slabších jedinců, kteří radši přivírají oči.

Za brilantní považuji provázání příběhu s horskou krajinou, její atmosférou a především s vlky, kteří v příběhu dostávají velmi silnou roli jakési téměř nadpřirozené síly. Je také skvělé, že i reálný návrat vlků na Šumavu autorka provázala s dějem.

Velmi uvěřitelné se mi zdálo i to, jakým způsobem se lidé v rámci děje vypořádávají (anebo spíše nevypořádávají) s tím, co je během oné ďábelské zimy postihlo a čím se během ní provinili oni sami.

Slabý se mi naopak zdá jeden z nosných předpokladů příběhu, tj. že pokud se někdo dopustí nemyslitelného zla, bude se toto zlo přenášet na potomky, aniž by se oni mohli ze začarovaného kruhu někdy nějak dostat. Právě kvůli téhle myšlence jsem dal hvězdu dolů.

Ohledně konce – já vlastně nevím, nakolik to celé skončilo dobře. V rámci knihy asi tak nějak hořkosladce ano, ale když si člověk představí, že by rodová linie pokračovala i dál s případnými mužskými potomky, není mu z toho dobře po těle…

[Mae Linn]

Bolestivé čtení, které není pro úplně slabší povahy. Často jsem musela knihu položit, vydechnout a teprve poté se k ní vrátit.
Celá kniha, obě dvě časové roviny, byly plné mrazivého děsu a bezmoci. Ve výsledku si myslím, že ačkoliv bylo především vyobrazení a činy mužských postav v knize extrémně nepříjemné na čtení, autorka tehdejší Šumavské události zpracovala s hrůznou přesností a respektem vůči tehdejším obyvatelům.
Ačkoli jsem s tím párkrát bojovala, jsem ráda že jsem knihu dočetla.

[Michaela Červená]

Mohlo mi napovědět, že to nebude úplně lehký čtení, když jsem tuhle knihu našla v sekci horory. Ze začátku jsem byla nadšená, je to čtivý, ale řekla bych, že tak od 50. stránky to jde z kopce. Je tam tolik zla, že se to nedá, mně už z toho teda bylo pěkně blbě. Dávám 3* protože mi to sedlo teď do podzimní atmosféry a taky mě moc bavila linka se ženami a vlky, to by mohla být klidně celá kniha. A to, jak muži neustále ubližují ženám a bojí se jich, protože jsou skvělé, bych klidně zvládla jen okrajově :-)

[Luci B.]

Mohlo by tu být 10 hvězdiček? Díky za to, že jsou tyhle příběhy vyprávěny, a ještě větší dík za to, kdo a jak je vypráví.

[Lada Brůnová]

Fuuuuuuu. // „A v tom objetí je všechno, co lidské srdce potřebuje, jako by nebyl žádný včerejšek, jen teď a mnoho zítřků tam vpředu.”

[Pavlína Černá]

You write so beautifully. The inside of your mind must be a terrible place.

[riding tombs]

předávám maminečce, ať mi pak řekne, jak se to doodehrálo, já na to nemám energiu