What do you think?
Rate this book
Vona
Mrazivé vyprávění z doby, kdy Šumavu pohltil krvavý sníh
Příběh inspirovaný jedním z největších přírodních i lidských neštěstí Šumavy. Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.
Román, který ctí horor i detektivku, vypráví prastarý příběh o boji dobra proti zlu a odpuštění proti nenávisti. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny. Alespoň do momentu, kdy na scénu vstoupí ta, jež v mužském světě nemá ani právo na jméno — Vona.
Příběh inspirovaný jedním z největších přírodních i lidských neštěstí Šumavy. Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.
Román, který ctí horor i detektivku, vypráví prastarý příběh o boji dobra proti zlu a odpuštění proti nenávisti. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny. Alespoň do momentu, kdy na scénu vstoupí ta, jež v mužském světě nemá ani právo na jméno — Vona.
326 pages, Hardcover
First published April 14, 2026
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 55 reviews
May 3, 2026
Na mě už to bylo moc. Příliš zla, které vzešlo z fantazie autorky. Ja vím, ze události v roce 1853 na Šumavě byly plné tragédie, ale Petra Klabouchová z toho udělala něco opravdu temného. Více než jsem snesl. A přitom nemusela, tedy pokud nechtěla své čtenáře jen šokovat.
To téma, které si vybrala – tedy vpodstatě postaveni žen v rodu vlčích mužů, šlo napsat citlivěji. Je mi jasné, že v této části světa byl život vždycky trochu drsny a nespravedlivý. Ale míra násilí a brutality zde překročila mez, kterou já osobně považuji za akceptovatelnou v literatuře. Pokud se tedy nejedná o specifický žánr, což toto není.
Knize ani nepomáhá autorčina snaha o vzletnost, která bohužel na některých místech dospěla až k literárnímu kýči.
Ty tři hvězdy jsou z mé strany ještě projev respektu k autorce. Protože jsem velmi zvažoval ještě méně.
To téma, které si vybrala – tedy vpodstatě postaveni žen v rodu vlčích mužů, šlo napsat citlivěji. Je mi jasné, že v této části světa byl život vždycky trochu drsny a nespravedlivý. Ale míra násilí a brutality zde překročila mez, kterou já osobně považuji za akceptovatelnou v literatuře. Pokud se tedy nejedná o specifický žánr, což toto není.
Knize ani nepomáhá autorčina snaha o vzletnost, která bohužel na některých místech dospěla až k literárnímu kýči.
Ty tři hvězdy jsou z mé strany ještě projev respektu k autorce. Protože jsem velmi zvažoval ještě méně.
May 27, 2026
Petra Klabouchová napsala další temný příběh z prostředí Šumavy. A jestli “Ignis Fatuus” vyvolávalo strach prostřednictvím popisu nadpozemských jevů, v románu Vona leží hrůza mnohem blíž.
Hlavní osa příběhu vychází z událostí zimy roku 1853, kdy extrémní sněžení a krutý mráz na měsíce uvěznily v chalupách obyvatele několika šumavských vesnic. Kromě zimy a hladu je sužovala také epidemie, která si brala jeden život za druhým. Tu zimu si lidé sáhli na dno - a na dně lidské duše nečeká nic hezkého. A když se to „něco” probudí, dokáže to pronásledovat celé generace.
Musím říct, že tahle hororová rovina Klabouchové sedí a atmosféra funguje na jedničku. Některé scény byly natolik znepokojivé, že jsem měla co dělat otočit na další stránku, ale zároveň jsem nemohla přestat číst. Úroveň brutality, kterou tu autorka ztvárnila, je přijatelná asi opravdu jen v hororech. S ohledem na popisované události nicméně dává smysl a jen podtrhuje atmosféru zoufalství a vzteku.
Jako červená nit se minulou i současnou dějovou linií vine nenávist k ženám, založená z velké části na strachu z ženství a všeho, co představuje. Je to ozvěna čarodějnických procesů, ve kterých žena vystupuje jako původce zla a vstupní brána pro všechno ďábelské.
Klabouchová tuto nenávist reflektuje už v titulu knihy. Vona. Odosobněné zájmeno, zároveň degradující i dehumanizující. Tento odkaz na Sapir-Whorfovu hypotézu a obecně na jazykový relativismus dodává knize vrstvu navíc. To, jaký jazyk používáme, spoluutváří naši realitu a naše vnímání světa. A o vnímání žen to platí také.
Agrese vůči ženám totiž není jen o případech násilí a zneužívání, plnících titulky novin. Začíná mnohem dřív, v tom, jak se o ženách mluví a přemýšlí.
Hlavní osa příběhu vychází z událostí zimy roku 1853, kdy extrémní sněžení a krutý mráz na měsíce uvěznily v chalupách obyvatele několika šumavských vesnic. Kromě zimy a hladu je sužovala také epidemie, která si brala jeden život za druhým. Tu zimu si lidé sáhli na dno - a na dně lidské duše nečeká nic hezkého. A když se to „něco” probudí, dokáže to pronásledovat celé generace.
Musím říct, že tahle hororová rovina Klabouchové sedí a atmosféra funguje na jedničku. Některé scény byly natolik znepokojivé, že jsem měla co dělat otočit na další stránku, ale zároveň jsem nemohla přestat číst. Úroveň brutality, kterou tu autorka ztvárnila, je přijatelná asi opravdu jen v hororech. S ohledem na popisované události nicméně dává smysl a jen podtrhuje atmosféru zoufalství a vzteku.
Jako červená nit se minulou i současnou dějovou linií vine nenávist k ženám, založená z velké části na strachu z ženství a všeho, co představuje. Je to ozvěna čarodějnických procesů, ve kterých žena vystupuje jako původce zla a vstupní brána pro všechno ďábelské.
Klabouchová tuto nenávist reflektuje už v titulu knihy. Vona. Odosobněné zájmeno, zároveň degradující i dehumanizující. Tento odkaz na Sapir-Whorfovu hypotézu a obecně na jazykový relativismus dodává knize vrstvu navíc. To, jaký jazyk používáme, spoluutváří naši realitu a naše vnímání světa. A o vnímání žen to platí také.
Agrese vůči ženám totiž není jen o případech násilí a zneužívání, plnících titulky novin. Začíná mnohem dřív, v tom, jak se o ženách mluví a přemýšlí.
April 28, 2026
Vona za to může. Ukradla mi klidné spaní pro sebe a do mysli mi vštípila o další nepatrný kousek víc respektu k samotné Šumavě. Ta příběhová dokonalost se na mě sesula jako lavina pocitů, stejně jako roku 1853 sníh na osadu pod Huťským štítem.
Vona. Žena, která nemá právo na jméno. A rodové prokletí, jež se tiše prolíná mezi minulostí a přítomností, za doprovodu mrazivého ticha, usazeného ve všem, čeho se dotkne.
„Ale jsi si opravdu tak jistý, že je to jen vítr? Anebo pláč přicházející z jiných časů…“
Budete zhnuseni mužským pokolením i traumaty, která přetrvávají a nesou se v genech jako kletba bez konce. Vona vám odhalí sílu ženskosti i mateřství způsobem, jenž otřese vaším nitrem až do morku kostí. Zlomí vám srdce, vyplaví slzy bezmoci a když se na konci všechno propojí, vezme vám i dech.
„Prý ženským po chalupách mate hlavy a učí je neposlušnosti. Kdo to kdy slyšel? Tady, mezi bohabojným lidem, který se tak dokonale naučil jen držet hubu, modlit se a dřít, bát se a umřít. To jen VONA jim plete hlavy. VONA.“
Nedokážu se zbavit mrazivého pocitu, který ve mně po dočtení zůstal. Zůstal jinak než obvykle, tišeji, hlouběji, neodbytněji. A právě proto je pro mě Vona dechberoucím, téměř dokonalým dílem.
Vona. Žena, která nemá právo na jméno. A rodové prokletí, jež se tiše prolíná mezi minulostí a přítomností, za doprovodu mrazivého ticha, usazeného ve všem, čeho se dotkne.
„Ale jsi si opravdu tak jistý, že je to jen vítr? Anebo pláč přicházející z jiných časů…“
Budete zhnuseni mužským pokolením i traumaty, která přetrvávají a nesou se v genech jako kletba bez konce. Vona vám odhalí sílu ženskosti i mateřství způsobem, jenž otřese vaším nitrem až do morku kostí. Zlomí vám srdce, vyplaví slzy bezmoci a když se na konci všechno propojí, vezme vám i dech.
„Prý ženským po chalupách mate hlavy a učí je neposlušnosti. Kdo to kdy slyšel? Tady, mezi bohabojným lidem, který se tak dokonale naučil jen držet hubu, modlit se a dřít, bát se a umřít. To jen VONA jim plete hlavy. VONA.“
Nedokážu se zbavit mrazivého pocitu, který ve mně po dočtení zůstal. Zůstal jinak než obvykle, tišeji, hlouběji, neodbytněji. A právě proto je pro mě Vona dechberoucím, téměř dokonalým dílem.
April 28, 2026
Petra Klabouchová zase vystavěla atmosféru tak hutnou, že by se dala přirovnat k ledově zamrzlým závějím sněhu, které na Šumavě v půlce 19. století odřízly některé vesnice na dlouhé měsíce od civilizace. A právě z této reálné události vychází jedna z rovin románu Vona. Druhá je na ni navázána nepřímo, i když z událostí, respektive zla, které se kolem ní urojilo, vychází takovým dosti nechtěným dědictvím.
Místy mi kniha něčím připomínala Anglickou zahradu, možná tou bezmocí. Možná tím uzavřeným prostorem, z něhož nelze utéct, což je vlastně častým tématem autorčiných knih.
Zase to bylo svíravé, člověku se chvilkama ani nechtělo číst, protože ta přehlídka zla byla až odporná. A pak Cimruky a nádherná Bréta, jíž člověk tak moc fandil. A to, co z lidí udělá bezmoc a hlad. A taky pověry, co někdy úplně převáží nad logickým uvažováním. Uf, velmi silné a velmi hrůzné.
Místy mi kniha něčím připomínala Anglickou zahradu, možná tou bezmocí. Možná tím uzavřeným prostorem, z něhož nelze utéct, což je vlastně častým tématem autorčiných knih.
Zase to bylo svíravé, člověku se chvilkama ani nechtělo číst, protože ta přehlídka zla byla až odporná. A pak Cimruky a nádherná Bréta, jíž člověk tak moc fandil. A to, co z lidí udělá bezmoc a hlad. A taky pověry, co někdy úplně převáží nad logickým uvažováním. Uf, velmi silné a velmi hrůzné.
May 8, 2026
Šumava. Zima. Vlci. Vona. A zlo. Lidské zlo.
Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci.
Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř.
Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo.
Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo…
Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník.
Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.
Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci.
Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř.
Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo.
Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo…
Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník.
Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.
May 18, 2026
Tahle kniha je zase Klabouchová, ale úplně na jiný způsob. Plná čirýho zla, občas bych řekla, že i trochu zvrácenosti, ale celý to tak nějak zapadá do drsné Šumavy, kolem které se autorka točí. Jo, za mě to prostě sedlo, ale budu si po Voně dát zase něco trochu klidnějšího.
May 7, 2026
Příběh mě pohltil hned od prvních stran a velmi rychle ve mně probudil směs nostalgie, neklidu a silných emocí. Některé pasáže mi připomněly vyprávění prarodičů i obrazy z dětství, které člověk nosí někde hluboko v sobě, i když na ně běžně nemyslí. Atmosféra je vystavěná neuvěřitelně působivě – syrová, tísnivá a zároveň lidská, bez zbytečné snahy tlačit na efekt za každou cenu.
S postupujícím dějem příběh nabírá ještě větší sílu a byly momenty, kdy jsem jen seděla a potřebovala vstřebat, co jsem právě přečetla. Autorka pracuje s emocemi velmi jistě a dokáže vyvolat napětí i bez výrazných dramatických scén. Nejvíc oceňuji, jak bravurně propojuje jednotlivé dějové linky. Všechno do sebe postupně zapadá s přesností, která působí naprosto přirozeně, a celek díky tomu drží pohromadě od začátku až do konce.
Tohle je přesně ten typ knihy, který ve mně nezůstává jen jako dobře přečtený příběh, ale jako něco, co se člověku dostane hluboko pod kůži. Nejen kvůli tématu samotnému, ale hlavně díky způsobu, jakým je vyprávěné. Silné, atmosférické a emotivně velmi intenzivní čtení, na které se jen tak nezapomíná.
S postupujícím dějem příběh nabírá ještě větší sílu a byly momenty, kdy jsem jen seděla a potřebovala vstřebat, co jsem právě přečetla. Autorka pracuje s emocemi velmi jistě a dokáže vyvolat napětí i bez výrazných dramatických scén. Nejvíc oceňuji, jak bravurně propojuje jednotlivé dějové linky. Všechno do sebe postupně zapadá s přesností, která působí naprosto přirozeně, a celek díky tomu drží pohromadě od začátku až do konce.
Tohle je přesně ten typ knihy, který ve mně nezůstává jen jako dobře přečtený příběh, ale jako něco, co se člověku dostane hluboko pod kůži. Nejen kvůli tématu samotnému, ale hlavně díky způsobu, jakým je vyprávěné. Silné, atmosférické a emotivně velmi intenzivní čtení, na které se jen tak nezapomíná.
May 8, 2026
Psát umí a o Šumavě dvojnásob - takhle popsat “běžné” mezilidské zlo umí jen (v)ona Klabouchová
May 22, 2026
Tak tohle bylo mistrovské dílo. Je děsivé, ohavné, k zeblití, ale stále mistrovské dílo.
Kniha vás rozbije a ani se nesnaží vás zacelit, nesnaží se vám dát i ty hezké momenty, jak jsme z jiných knih zvyklí. Lidé v knize žijí surové životy plné hrozného utrpení a přesně tak to dostanete naservírováno. Pořád jsem čekala nějaký dobrý konec, aspoň jeden dobrý konec u aspoň jednoho člověka! Ne. Nedostanete jej stejně, jako jej nedostanou postavy v knize.
Vona je kniha, co ve vás zanechá škrábanec už navždy. Roky jsem necítila po dočtení knihy tak surové emoce.
Kniha vás rozbije a ani se nesnaží vás zacelit, nesnaží se vám dát i ty hezké momenty, jak jsme z jiných knih zvyklí. Lidé v knize žijí surové životy plné hrozného utrpení a přesně tak to dostanete naservírováno. Pořád jsem čekala nějaký dobrý konec, aspoň jeden dobrý konec u aspoň jednoho člověka! Ne. Nedostanete jej stejně, jako jej nedostanou postavy v knize.
Vona je kniha, co ve vás zanechá škrábanec už navždy. Roky jsem necítila po dočtení knihy tak surové emoce.
May 18, 2026
Tohle bylo silné.
Šumavu mám skoro doslova za humny (jsem od “Budějc”) a ráda se tam vracím. Příběh o Cimrukách jsem neznala, přitom v okolí jsem v lesích strávila pár krásných víkendů vlastně jen kousek od Kozího hřbetu (v okolí pomníku letecké havárie, Flusárny, staré sklárny a Zhůří - ještě jsem tam zažila ty vojenské objekty, které už nestojí).
Ta místa jsou tajemná, šumavská a stejná jako tahle kniha. Plná starých příběhů otisknutých do země.
Asi k téhle knize nedokážu napsat víc, zasáhla mě hodně a rozhodně stojí za přečtení.
Šumavu mám skoro doslova za humny (jsem od “Budějc”) a ráda se tam vracím. Příběh o Cimrukách jsem neznala, přitom v okolí jsem v lesích strávila pár krásných víkendů vlastně jen kousek od Kozího hřbetu (v okolí pomníku letecké havárie, Flusárny, staré sklárny a Zhůří - ještě jsem tam zažila ty vojenské objekty, které už nestojí).
Ta místa jsou tajemná, šumavská a stejná jako tahle kniha. Plná starých příběhů otisknutých do země.
Asi k téhle knize nedokážu napsat víc, zasáhla mě hodně a rozhodně stojí za přečtení.
June 13, 2026
Tahle kniha má všechno, výbornou atmosféru, výborný příběh, bude vám smutno, budete šokovaní, znechucení.
May 15, 2026
Asi najtemnejšia kniha z pera autorky Petry Klabouchovej, ale opäť raz skvost, ktorý som nevedela pustiť z rúk.
May 5, 2026
Miluju styl psaní Petry Klabouchové. Ty přirovnání, metafory, ta uhrančivá poetičnost, která silně kontrastuje s tím, co opisuje. Věci nehezké, brutální, syrové, nespravedlivé. Okamžiky z historie, které by jinak ležely v zapomnění, nebo ty, které nesmí být zapomenuty (U severní zdi, Duch pankráce). Ačkoli jsem Vonu četla při teplých jarních dnech, ze čtení mě mrazilo a jako vždy to byl silný zážitek, doprovázen horskou dráhou všech možných emocí. Slupla jsem to téměř na posezení, nešlo se odtrhnout. Klabouchová u mě spadá do kategorie autorů, od kterých si automaticky přečtu každou jejich knihu, co vyjde :)
June 16, 2026
Za mě fajn, nezklamalo, žel není to čtení pro slabší povahy. Z mého pohledu mnohem temnější a hororovější než Ignis Faatus.
June 7, 2026
Tenhle příběh měl potenciál být silným čtenářským zážitkem. Jenže autorka se rozhodla natlačit do něj tolik hnusu, kolik jen dokázala vymyslet. A na mě to prostě bylo moc. Moc na to, aby mě to bavilo číst a taky moc na to, aby ten příběh byl pro mě uvěřitelný.
Motiv opakování (jizvička nad nosem, zvedl krumpáč nad hlavu (5x za sebou) byl možná nějakým uměleckým záměrem, mě spíš rušil.
A tady asi trochu spoiler - proč nestačí hrdinu zabít autonehodou? Je opravdu nutné, aby se mu při nárazu zapíchl do jater nůž? Protože je to nůž, který v sobě nese zlo? Protože obyčejný nůž by tohle asi sotva v průběhu autonehody dokázal.
Až v průběhu čtení jsem si uvědomila, že jsem před několika měsíci po pár stránkách odložila autorčinu jinou knížku právě proto, kolik hnusu a brutality na mě hned na začátku vychrlila. Opravdu chci věřit, že PK umí psát a přesvědčí mě o tom v nějaké další knížce, která bude stát na jiných základech než přemíře násilí a brutality.
Motiv opakování (jizvička nad nosem, zvedl krumpáč nad hlavu (5x za sebou) byl možná nějakým uměleckým záměrem, mě spíš rušil.
A tady asi trochu spoiler - proč nestačí hrdinu zabít autonehodou? Je opravdu nutné, aby se mu při nárazu zapíchl do jater nůž? Protože je to nůž, který v sobě nese zlo? Protože obyčejný nůž by tohle asi sotva v průběhu autonehody dokázal.
Až v průběhu čtení jsem si uvědomila, že jsem před několika měsíci po pár stránkách odložila autorčinu jinou knížku právě proto, kolik hnusu a brutality na mě hned na začátku vychrlila. Opravdu chci věřit, že PK umí psát a přesvědčí mě o tom v nějaké další knížce, která bude stát na jiných základech než přemíře násilí a brutality.
May 18, 2026
"Co sněhem zapadlo, měli jste nechat zapadlé."
Naprosto "příšerná" kniha, ale pět hvězdiček je tak strašně málo!
Kniha se nedá přečíst na jeden zátah. Já si musela dát dvě pauzy na prodýchání a uklidnění, ale nedá se ani odložit. V knize je totiž nejen spousta zla, bolesti a krutosti, ale zároveň neskutečná nálož víry, touhy, moudrosti a ženské vytrvalosti a nezlomnosti. Prostě opět skvělá kniha s neskutečným přesahem.
Opravdu nechápu, jak autorka při psaní podobných knih sama se sebou vydrží, natož pak její rodina s ní.
DOPORUČUJI!
Naprosto "příšerná" kniha, ale pět hvězdiček je tak strašně málo!
Kniha se nedá přečíst na jeden zátah. Já si musela dát dvě pauzy na prodýchání a uklidnění, ale nedá se ani odložit. V knize je totiž nejen spousta zla, bolesti a krutosti, ale zároveň neskutečná nálož víry, touhy, moudrosti a ženské vytrvalosti a nezlomnosti. Prostě opět skvělá kniha s neskutečným přesahem.
Opravdu nechápu, jak autorka při psaní podobných knih sama se sebou vydrží, natož pak její rodina s ní.
DOPORUČUJI!
May 17, 2026
Z téhle knihy mrazí… Petra Klabouchová odvedla neskutečnou práci na strašlivém příběhu s reálným základem, který se asi musí dotknout každého, kdo ho čte. Je to děsivé, surové a místy natolik beznadějné a nespravedlivé, že kdyby mě nezajímalo, kam pátrání po původu zla autorku zavede, knihu bych zavřel.
Celý děj se točí okolo rodiny vázané na vlky, ve které se rodí ženy obdařené léčivými schopnostmi a znetvoření muži posedlí ženskou bolestí. Boj žen proti mužům, kde ženy jsou ty dobré a muži vždy ti špatní, agresivní a sadističtí (z příběhu si nepamatuji jedinou kladnou mužskou postavu), má ale zajímavé vyústění, když se odkryje, že to byla právě žena, která veškeré zlo v mužích probudila a zničila tak životy několika dalších generací.
Předpokládám, že kniha bude mít obecně více čtenářek než čtenářů, což je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu téma a neskrývané opovrhování mužským pokolením, které má v příběhu roli zvrácených bestií nebo slabších jedinců, kteří radši přivírají oči.
Za brilantní považuji provázání příběhu s horskou krajinou, její atmosférou a především s vlky, kteří v příběhu dostávají velmi silnou roli jakési téměř nadpřirozené síly. Je také skvělé, že i reálný návrat vlků na Šumavu autorka provázala s dějem.
Velmi uvěřitelné se mi zdálo i to, jakým způsobem se lidé v rámci děje vypořádávají (anebo spíše nevypořádávají) s tím, co je během oné ďábelské zimy postihlo a čím se během ní provinili oni sami.
Slabý se mi naopak zdá jeden z nosných předpokladů příběhu, tj. že pokud se někdo dopustí nemyslitelného zla, bude se toto zlo přenášet na potomky, aniž by se oni mohli ze začarovaného kruhu někdy nějak dostat. Právě kvůli téhle myšlence jsem dal hvězdu dolů.
Ohledně konce – já vlastně nevím, nakolik to celé skončilo dobře. V rámci knihy asi tak nějak hořkosladce ano, ale když si člověk představí, že by rodová linie pokračovala i dál s případnými mužskými potomky, není mu z toho dobře po těle…
Celý děj se točí okolo rodiny vázané na vlky, ve které se rodí ženy obdařené léčivými schopnostmi a znetvoření muži posedlí ženskou bolestí. Boj žen proti mužům, kde ženy jsou ty dobré a muži vždy ti špatní, agresivní a sadističtí (z příběhu si nepamatuji jedinou kladnou mužskou postavu), má ale zajímavé vyústění, když se odkryje, že to byla právě žena, která veškeré zlo v mužích probudila a zničila tak životy několika dalších generací.
Předpokládám, že kniha bude mít obecně více čtenářek než čtenářů, což je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu téma a neskrývané opovrhování mužským pokolením, které má v příběhu roli zvrácených bestií nebo slabších jedinců, kteří radši přivírají oči.
Za brilantní považuji provázání příběhu s horskou krajinou, její atmosférou a především s vlky, kteří v příběhu dostávají velmi silnou roli jakési téměř nadpřirozené síly. Je také skvělé, že i reálný návrat vlků na Šumavu autorka provázala s dějem.
Velmi uvěřitelné se mi zdálo i to, jakým způsobem se lidé v rámci děje vypořádávají (anebo spíše nevypořádávají) s tím, co je během oné ďábelské zimy postihlo a čím se během ní provinili oni sami.
Slabý se mi naopak zdá jeden z nosných předpokladů příběhu, tj. že pokud se někdo dopustí nemyslitelného zla, bude se toto zlo přenášet na potomky, aniž by se oni mohli ze začarovaného kruhu někdy nějak dostat. Právě kvůli téhle myšlence jsem dal hvězdu dolů.
Ohledně konce – já vlastně nevím, nakolik to celé skončilo dobře. V rámci knihy asi tak nějak hořkosladce ano, ale když si člověk představí, že by rodová linie pokračovala i dál s případnými mužskými potomky, není mu z toho dobře po těle…
August 12, 2026
Tenhle příběh jsem dočetla už předevčírem, ale urovnat si myšlenky mi dalo extrémně zabrat. Při čtení jsem pociťovala dvě emoce. Naštvanost a zmatení. Proč zmatení? Jelikož se tu tak střídal čas a úhel pohledu vícero postav, že jsem se svou hodně špatnou pamětí na jména prostě nevěděla, kde jsem a u koho… A vztek byl z důvodu patriarchální společnosti a jednání se ženami, které neměli jméno… byly to prostě vony. Ta kniha slibuje detektivku s příchutí hororu. A nějaké úseky tak působili, ale detektivní linka podle mě započala a skončila první kapitolou, a pak se z toho stal už jen román. Sice se skvělými rešeršemi a založen na reálných událostech, ale po úvodu jsem očekávala víc… Tamní děj rozhodně nesedne každému. Chce to zkrátka čtenáře, kteří si na knihu nejdou čas, myšlenky a plnou soustředěnost. Navíc se rozhodně nejedná o odpočinkovou literaturu, tak to berte na vědomí. Ale pokud chcete objevit krásy a zároveň krutost až magické šumavské přírody, v níž navíc objevíte vlky, doporučuji se po knize podívat!
May 12, 2026
Bolestivé čtení, které není pro úplně slabší povahy. Často jsem musela knihu položit, vydechnout a teprve poté se k ní vrátit.
Celá kniha, obě dvě časové roviny, byly plné mrazivého děsu a bezmoci. Ve výsledku si myslím, že ačkoliv bylo především vyobrazení a činy mužských postav v knize extrémně nepříjemné na čtení, autorka tehdejší Šumavské události zpracovala s hrůznou přesností a respektem vůči tehdejším obyvatelům.
Ačkoli jsem s tím párkrát bojovala, jsem ráda že jsem knihu dočetla.
Celá kniha, obě dvě časové roviny, byly plné mrazivého děsu a bezmoci. Ve výsledku si myslím, že ačkoliv bylo především vyobrazení a činy mužských postav v knize extrémně nepříjemné na čtení, autorka tehdejší Šumavské události zpracovala s hrůznou přesností a respektem vůči tehdejším obyvatelům.
Ačkoli jsem s tím párkrát bojovala, jsem ráda že jsem knihu dočetla.
April 29, 2026
Mohlo by tu být 10 hvězdiček? Díky za to, že jsou tyhle příběhy vyprávěny, a ještě větší dík za to, kdo a jak je vypráví.
May 17, 2026
Fuuuuuuu. // „A v tom objetí je všechno, co lidské srdce potřebuje, jako by nebyl žádný včerejšek, jen teď a mnoho zítřků tam vpředu.”
May 30, 2026
You write so beautifully. The inside of your mind must be a terrible place.
Did Not Finish
August 9, 2026předávám maminečce, ať mi pak řekne, jak se to doodehrálo, já na to nemám energiu
July 8, 2026
Knihu jsem dočetla dnes ráno. A teď sedím a přemýšlím, jestli se mi to líbilo, nebo ne?
Odpověď záleží na tom, jak se na to podívám. Způsob, jakým autorka dávkuje informace po kouskách a postupně skládá příběh dohromady, mě udržel u čtení. Kdybych znala celý příběh od začátku a byl napsaný jako přímočará posloupnost událostí, knihu bych nejspíš odložila po prvních třiceti stránkách. Takže formát, musím uznat, že je chytrý tah. Obsah, no nevím.
Postavy mi unikaly. Jejich zloba, jejich motivace, nějak jsem úplně nepochopila, jestli za tím stojí mentální defekt, generační trauma, nebo prostě jedna šílená zima. Možná záměr. Možná ne. Nevím.
Jednou stačilo. Znovu otevřít? Ne, děkuji.
Tři hvězdy za nápad, mínus za vše ostatní.
Odpověď záleží na tom, jak se na to podívám. Způsob, jakým autorka dávkuje informace po kouskách a postupně skládá příběh dohromady, mě udržel u čtení. Kdybych znala celý příběh od začátku a byl napsaný jako přímočará posloupnost událostí, knihu bych nejspíš odložila po prvních třiceti stránkách. Takže formát, musím uznat, že je chytrý tah. Obsah, no nevím.
Postavy mi unikaly. Jejich zloba, jejich motivace, nějak jsem úplně nepochopila, jestli za tím stojí mentální defekt, generační trauma, nebo prostě jedna šílená zima. Možná záměr. Možná ne. Nevím.
Jednou stačilo. Znovu otevřít? Ne, děkuji.
Tři hvězdy za nápad, mínus za vše ostatní.
May 25, 2026
Nejlepší na celé knize je bohužel obálka. Nevím, co Petru Klabouchovou k sepsání téhle bizarní, zlé a hnusuplné rodinné kroniky vedlo, ale já její kvality příliš ocenit neumím. Příběh vedený ve dvou časových rovinách formálně nepřináší nic nového a obsah se snaží jen co nejvíc šokovat (přičemž šumavská legenda alespoň stojí na zajímavých základech). Chvílí jsem přemýšlela, jestli se autorka pokoušela třeba vybudovat nějakou odvěkou historickou paralelu na dnešní manosféru, která by v mých očích přidala knize nějakou další vrstvu, ale pokud tam byla, zůstala dostatečně nenápadná, aby se nedala považovat za záměr. Možná jen nejsem autorčina cílová skupina. I když má Klabouchová psaní čtivé a motivy, které mě vždy dokážou nalákat ke čtení, příliš mě neoslovil ani předchozí román Ignis Fatuus. Což me doopravdy mrzí, jelikož i po přečtení Vony mě to zase táhne na Šumavu - jako bedekr tedy šumavské romány Petry Klabouchové nakonec fungují více než dobře.
May 26, 2026
Vona je temný, hluboce atmosférický román, ve kterém se Petra Klabouchová vrací na svou typickou Šumavu - divokou, magickou a nelítostnou. Stejně jako v Ignis fatuus znovu dokazuje, že drsné horské prostředí a tíha starých křivd dávají vzniknout těm nejsilnějším příběhům.
Peklo ukryté v šumavských lesích
Děj vychází ze skutečných události roku 1851, kdy šumavské osady Kozí hřbety (Cimruky, Ziegenrücke = kozí hřbety) zasáhla dlouhotrvající krutá zima, hlad a epidemie. Izolace a tvrdé podmínky postupně odkrývají nejtemnější stránky lidské povahy a nutí obyvatele bojovat nejen o přežití, ale i o vlastní lidskost. Autorka obratně propojuje minulost se současností a sleduje osudy několika generací rodiny, nad kterou visí dědictví násilí, strachu a nevyslovených tajemství. Vona tak není jen příběhem o přežití v nehostinné šumavské krajině, ale také silnou výpovědí o lidské krutosti a traumatech přenášených z generace na generaci.
Ženy bez jména a muži plní zloby
Klíčovým motivem, který dal knize jméno, je postavení žen v tehdejším světě. „Vona“ není označení konkrétní osoby. Je to výraz pro ženu, která v mužském světě nemá vlastní hlas ani identitu. Je odsouzena k absolutní poslušnosti a snášení ran osudu. Síla ženských postav se tu neprojevuje v hlasitých gestech, ale v jejich schopnosti přežít, v tiché houževnatosti a vnitřní odolnosti vůči krutosti mužů, v jejichž srdcích se usadila temnota černější než okolní lesy.
Atmosféra, která vám zalézá pod kůži
Nejsilnějším prvkem knihy je bezesporu její atmosféra. Šumava tady nepůsobí jen jako kulisa, ale jako živý organizmus - krásný i děsivý zároveň. Sníh, hlad, vlci, ticho lesů i lidské šílenství vytvářejí mrazivý pocit beznaděje, který čtenáře drží v napětí až do posledních stran. Styl psaní Petry Klabouchové je syrový, sugestivní a prostý zbytečného patosu. Zároveň píše velmi obrazně a emotivně. Některé scény jsou tak intenzivní, že místy mi bylo čtení až téměř fyzicky nepříjemné.
Literární zážitek pro otrlé
Na rovinu: tohle není čtení pro slabší povahy. Kniha obsahuje brutální scény, psychické i fyzické násilí i velice tíživá témata. Je to drsný, emočně vyčerpávající, ale stylisticky brilantní román o tom, jak snadné je pod tlakem okolností ztratit duši. Petra Klabouchová patří k absolutní špičce současné české temné prózy a pokud si vás stejně jako mě získala mrazivými příběhy Ignis fatuus či Duch Pankráce, bude pro vás tato kniha sázkou na jistotu.
Vydalo nakladatelství Host v roce 2026, 326 stran.
Peklo ukryté v šumavských lesích
Děj vychází ze skutečných události roku 1851, kdy šumavské osady Kozí hřbety (Cimruky, Ziegenrücke = kozí hřbety) zasáhla dlouhotrvající krutá zima, hlad a epidemie. Izolace a tvrdé podmínky postupně odkrývají nejtemnější stránky lidské povahy a nutí obyvatele bojovat nejen o přežití, ale i o vlastní lidskost. Autorka obratně propojuje minulost se současností a sleduje osudy několika generací rodiny, nad kterou visí dědictví násilí, strachu a nevyslovených tajemství. Vona tak není jen příběhem o přežití v nehostinné šumavské krajině, ale také silnou výpovědí o lidské krutosti a traumatech přenášených z generace na generaci.
Ženy bez jména a muži plní zloby
Klíčovým motivem, který dal knize jméno, je postavení žen v tehdejším světě. „Vona“ není označení konkrétní osoby. Je to výraz pro ženu, která v mužském světě nemá vlastní hlas ani identitu. Je odsouzena k absolutní poslušnosti a snášení ran osudu. Síla ženských postav se tu neprojevuje v hlasitých gestech, ale v jejich schopnosti přežít, v tiché houževnatosti a vnitřní odolnosti vůči krutosti mužů, v jejichž srdcích se usadila temnota černější než okolní lesy.
Atmosféra, která vám zalézá pod kůži
Nejsilnějším prvkem knihy je bezesporu její atmosféra. Šumava tady nepůsobí jen jako kulisa, ale jako živý organizmus - krásný i děsivý zároveň. Sníh, hlad, vlci, ticho lesů i lidské šílenství vytvářejí mrazivý pocit beznaděje, který čtenáře drží v napětí až do posledních stran. Styl psaní Petry Klabouchové je syrový, sugestivní a prostý zbytečného patosu. Zároveň píše velmi obrazně a emotivně. Některé scény jsou tak intenzivní, že místy mi bylo čtení až téměř fyzicky nepříjemné.
Literární zážitek pro otrlé
Na rovinu: tohle není čtení pro slabší povahy. Kniha obsahuje brutální scény, psychické i fyzické násilí i velice tíživá témata. Je to drsný, emočně vyčerpávající, ale stylisticky brilantní román o tom, jak snadné je pod tlakem okolností ztratit duši. Petra Klabouchová patří k absolutní špičce současné české temné prózy a pokud si vás stejně jako mě získala mrazivými příběhy Ignis fatuus či Duch Pankráce, bude pro vás tato kniha sázkou na jistotu.
Vydalo nakladatelství Host v roce 2026, 326 stran.
July 13, 2026
❄️ Příběh knihy Vona je inspirovaný jedním z největších neštěstí Šumavy, kdy v dubnu roku 1853 přišly přívaly sněhu, které vše pohřbily. Lidé jsou odříznuti od světa, mají hlad, šíří se epidemie a bohužel také někteří propadají šílenství, které je nutí dělat zrůdné věci. Následky tragédie z 19. století si nesou potomci jednoho z rodů a hrůzná tajemství se pomalu dočkávají odhalení.
🩸 Vona je moje první zkušenosti s knihami od Petry Klabouchové a byla to po dlouhé době kniha, která ve mně zanechala hluboké šrámy. Po jejím dočtení jsem na ni musela pořád myslet a sdělovat dojmy z jejího čtení mému okolí. Ta surovost, tak bolest, to šílenství, ta… apatie a lhostejnost. Ještě teď, když recenzi píšu, mám husí kůži a uvnitř mě se to svírá a přemýšlím nad tím rodinným prokletím, které dokázalo jenom působit bolest. Petra píše opravdu netradičním a neotřelým stylem, který si mě získal stránky mi tak ubíhaly pod rukama.
🐺 Příběh knihy v sobě skloubí mrazivý horor a detektivku a lze říct, že se odehrává ve svou časových liniích, kdy ukazuje počátek prokletí rodu a jeho zlomení. Toto prokletí přechází z otce na syna, kteří zkrátka nejsou schopni snést, když do jejich světa vstoupí Vona. Vše začíná příběhem Bréty, která si utvoří silné pouto s vlčicí. Bréta je nepochopena svým okolím, často si jde za svým i pod hrozbou trestu a její syn se narodil s dříve neznámým syndromem, proto když přijde sněhová pohroma, najdou se tací, kteří řeknou, že za to mohla Vona. Po tragickém vyvrcholení příběhu mladé ženy se příběh posouvá do éry komunismu, kdy dva malí chlapci přichází o matku, kterou někdo zavraždil. Chlapci putují na výchovu k otci a dědkovi, kde přihlíží zvěrstvem na ženách a pokračují pak v rodinné tradici.
📚 Já ani nevím, z jakého důvodu na mě kniha udělala takový dojem, možná to bylo mým rozpoložením v době čtení příběhu nebo možná tím, že si sama nesu určité jizvy ze svého dětství a slovo Vona znám až moc dobře, každopádně za sebe Vonu doporučuji a ten plný počet je zcela zasloužený. Už teď se připravuji na autorčina další díla.
🩸 Vona je moje první zkušenosti s knihami od Petry Klabouchové a byla to po dlouhé době kniha, která ve mně zanechala hluboké šrámy. Po jejím dočtení jsem na ni musela pořád myslet a sdělovat dojmy z jejího čtení mému okolí. Ta surovost, tak bolest, to šílenství, ta… apatie a lhostejnost. Ještě teď, když recenzi píšu, mám husí kůži a uvnitř mě se to svírá a přemýšlím nad tím rodinným prokletím, které dokázalo jenom působit bolest. Petra píše opravdu netradičním a neotřelým stylem, který si mě získal stránky mi tak ubíhaly pod rukama.
🐺 Příběh knihy v sobě skloubí mrazivý horor a detektivku a lze říct, že se odehrává ve svou časových liniích, kdy ukazuje počátek prokletí rodu a jeho zlomení. Toto prokletí přechází z otce na syna, kteří zkrátka nejsou schopni snést, když do jejich světa vstoupí Vona. Vše začíná příběhem Bréty, která si utvoří silné pouto s vlčicí. Bréta je nepochopena svým okolím, často si jde za svým i pod hrozbou trestu a její syn se narodil s dříve neznámým syndromem, proto když přijde sněhová pohroma, najdou se tací, kteří řeknou, že za to mohla Vona. Po tragickém vyvrcholení příběhu mladé ženy se příběh posouvá do éry komunismu, kdy dva malí chlapci přichází o matku, kterou někdo zavraždil. Chlapci putují na výchovu k otci a dědkovi, kde přihlíží zvěrstvem na ženách a pokračují pak v rodinné tradici.
📚 Já ani nevím, z jakého důvodu na mě kniha udělala takový dojem, možná to bylo mým rozpoložením v době čtení příběhu nebo možná tím, že si sama nesu určité jizvy ze svého dětství a slovo Vona znám až moc dobře, každopádně za sebe Vonu doporučuji a ten plný počet je zcela zasloužený. Už teď se připravuji na autorčina další díla.
July 23, 2026
Tak tohle bylo docela zklamání. Vlastně už delší dobu přemýšlím, proč se píšou takovýhle knihy? A vychází mi z toho „clickbait“ Čím zvrácenější způsob, jak někoho znásilnit nebo sprovodit ze světa, čim víc zla a hnusu, tim větší čtenost a kliků na článek, taková je asi dnešní společnost (nebo vždycky taková byla? Viz detektivky). „Tenhle typ“ (skoro) knížek mám ráda – zakomponování skutečné události do nějakého čtivého smyšleného příběhu je fajn. Člověk se něco dozví, porozumí, proč se věci děly, povaze místa, zvykům atd.. Ale v tyhle knizce to bylo moc, resp. zbytečný a neopodststneny. Jasně, asi si dokážeme představit jak to na Šumavě bylo tvrdý, asi rozumím tomu neskutečnému zlu, který se táhlo v mužský linii týhle pošahaný rodiny, ale asi nebylo nutný přidávát zvrácený košatý (neustále dokola opakovaný) popisy vyfabulovanýho hnusu. Třeba popisy typu „viděl na lůžku ten propocenej páchnoucí kus masa“ (nebo tak nějak popisuje starého člověk v LDN). To je vážně k něčemu nutný pro příběh? Přiznám se, že stokrát opakované popisy typu „její malíček u nohy násaval všechen hnus celého rodu“ „okenice držely zlo celé Šumavy“ blablabla vymýšlím si, jsem pak už přeskovala. Fakt mi unikalo, k čemu je pro text podstatný. Oceňuju ale prolínání dvou časových rovin a postupnou gradaci v obou, to bylo dobře vymyšlené, jen ty šokantní nástroje (viz výše), které k tomu autorka se mi nelíbily. Vyprávěcí jazyk, kdyby se oprostil od výše uvedeného, tak je jinak hezký.
Displaying 1 - 30 of 55 reviews