Mrazivé vyprávění z doby, kdy Šumavu pohltil krvavý sníh
Příběh inspirovaný jedním z největších přírodních i lidských neštěstí Šumavy. Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.
Román, který ctí horor i detektivku, vypráví prastarý příběh o boji dobra proti zlu a odpuštění proti nenávisti. Příběh o strachu a nepochopení, co přechází z otců na syny. Alespoň do momentu, kdy na scénu vstoupí ta, jež v mužském světě nemá ani právo na jméno — Vona.
Na mě už to bylo moc. Příliš zla, které vzešlo z fantazie autorky. Ja vím, ze události v roce 1853 na Šumavě byly plné tragédie, ale Petra Klabouchová z toho udělala něco opravdu temného. Více než jsem snesl. A přitom nemusela, tedy pokud nechtěla své čtenáře jen šokovat.
To téma, které si vybrala – tedy vpodstatě postaveni žen v rodu vlčích mužů, šlo napsat citlivěji. Je mi jasné, že v této části světa byl život vždycky trochu drsny a nespravedlivý. Ale míra násilí a brutality zde překročila mez, kterou já osobně považuji za akceptovatelnou v literatuře. Pokud se tedy nejedná o specifický žánr, což toto není.
Knize ani nepomáhá autorčina snaha o vzletnost, která bohužel na některých místech dospěla až k literárnímu kýči.
Ty tři hvězdy jsou z mé strany ještě projev respektu k autorce. Protože jsem velmi zvažoval ještě méně.
Petra Klabouchová zase vystavěla atmosféru tak hutnou, že by se dala přirovnat k ledově zamrzlým závějím sněhu, které na Šumavě v půlce 19. století odřízly některé vesnice na dlouhé měsíce od civilizace. A právě z této reálné události vychází jedna z rovin románu Vona. Druhá je na ni navázána nepřímo, i když z událostí, respektive zla, které se kolem ní urojilo, vychází takovým dosti nechtěným dědictvím. Místy mi kniha něčím připomínala Anglickou zahradu, možná tou bezmocí. Možná tím uzavřeným prostorem, z něhož nelze utéct, což je vlastně častým tématem autorčiných knih. Zase to bylo svíravé, člověku se chvilkama ani nechtělo číst, protože ta přehlídka zla byla až odporná. A pak Cimruky a nádherná Bréta, jíž člověk tak moc fandil. A to, co z lidí udělá bezmoc a hlad. A taky pověry, co někdy úplně převáží nad logickým uvažováním. Uf, velmi silné a velmi hrůzné.
Vona za to může. Ukradla mi klidné spaní pro sebe a do mysli mi vštípila o další nepatrný kousek víc respektu k samotné Šumavě. Ta příběhová dokonalost se na mě sesula jako lavina pocitů, stejně jako roku 1853 sníh na osadu pod Huťským štítem.
Vona. Žena, která nemá právo na jméno. A rodové prokletí, jež se tiše prolíná mezi minulostí a přítomností, za doprovodu mrazivého ticha, usazeného ve všem, čeho se dotkne.
„Ale jsi si opravdu tak jistý, že je to jen vítr? Anebo pláč přicházející z jiných časů…“
Budete zhnuseni mužským pokolením i traumaty, která přetrvávají a nesou se v genech jako kletba bez konce. Vona vám odhalí sílu ženskosti i mateřství způsobem, jenž otřese vaším nitrem až do morku kostí. Zlomí vám srdce, vyplaví slzy bezmoci a když se na konci všechno propojí, vezme vám i dech.
„Prý ženským po chalupách mate hlavy a učí je neposlušnosti. Kdo to kdy slyšel? Tady, mezi bohabojným lidem, který se tak dokonale naučil jen držet hubu, modlit se a dřít, bát se a umřít. To jen VONA jim plete hlavy. VONA.“
Nedokážu se zbavit mrazivého pocitu, který ve mně po dočtení zůstal. Zůstal jinak než obvykle, tišeji, hlouběji, neodbytněji. A právě proto je pro mě Vona dechberoucím, téměř dokonalým dílem.
Nic víc snad ani ke knize vědět nepotřebujete. Snad jen, že se dotýká skutečných událostí z roku 1853, kdy na Šumavě marně vyhlíželi jaro. Přišel jen další sníh a mráz. A taky a hlad a epidemie. A pak tu máme současnost a jeden rod, který si předává tu dávnou tragédii z generace na generaci.
Jen co jsem si přečetla anotaci, přeběhl mi mráz po zádech, a to jsem netušila, co všechno mě v příběhu čeká. A že toho nebylo málo. Celou dobu při čtení jsem cítila tíseň a úzkost. Až to bolelo. Ale víte co? To je právě to skvělé! A neskutečné, že se mnou kniha dokáže takhle zamávat. Dokáže na mě přenést pocity, strachy a hrůzy, které jsou uvnitř.
Celý příběh byl bravurně promyšlený. To, jak čtenář postupně odhaluje, kdo je kdo. Jak je kdo s kým spřízněný a pak to všechno zapadne a vy nevěříte svým očím, jak se všechno spolu propojilo.
Je to vlastně skvělý horor. Číst knihu v kruté zimě, tak už nikdy nevkročím ven. Ale horor je to jen do té chvíle, dokud si neuvědomíte, že se vlastně tohle někde vážně stalo…
Kniha je vážně skvělá. Příběh vás okamžitě pohltí, ani nedutáte, čtete, necháte se jím prostoupit. Nechce se vám při čtení ani věřit, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka má zvláštní dar. Budete ji totiž věřit každičké slovo a mít pocit, že čtete nějaký skutečný deník.
Vím, že je Petra Klabouchová fenomenální spisovatelka, ale tentokrát to posunula ještě o level výš. Za mě rozhodně její nejlepší kniha a stoprocentně se objeví v mých TOP 10 za tento rok.
Příběh mě pohltil hned od prvních stran a velmi rychle ve mně probudil směs nostalgie, neklidu a silných emocí. Některé pasáže mi připomněly vyprávění prarodičů i obrazy z dětství, které člověk nosí někde hluboko v sobě, i když na ně běžně nemyslí. Atmosféra je vystavěná neuvěřitelně působivě – syrová, tísnivá a zároveň lidská, bez zbytečné snahy tlačit na efekt za každou cenu.
S postupujícím dějem příběh nabírá ještě větší sílu a byly momenty, kdy jsem jen seděla a potřebovala vstřebat, co jsem právě přečetla. Autorka pracuje s emocemi velmi jistě a dokáže vyvolat napětí i bez výrazných dramatických scén. Nejvíc oceňuji, jak bravurně propojuje jednotlivé dějové linky. Všechno do sebe postupně zapadá s přesností, která působí naprosto přirozeně, a celek díky tomu drží pohromadě od začátku až do konce.
Tohle je přesně ten typ knihy, který ve mně nezůstává jen jako dobře přečtený příběh, ale jako něco, co se člověku dostane hluboko pod kůži. Nejen kvůli tématu samotnému, ale hlavně díky způsobu, jakým je vyprávěné. Silné, atmosférické a emotivně velmi intenzivní čtení, na které se jen tak nezapomíná.
Miluju styl psaní Petry Klabouchové. Ty přirovnání, metafory, ta uhrančivá poetičnost, která silně kontrastuje s tím, co opisuje. Věci nehezké, brutální, syrové, nespravedlivé. Okamžiky z historie, které by jinak ležely v zapomnění, nebo ty, které nesmí být zapomenuty (U severní zdi, Duch pankráce). Ačkoli jsem Vonu četla při teplých jarních dnech, ze čtení mě mrazilo a jako vždy to byl silný zážitek, doprovázen horskou dráhou všech možných emocí. Slupla jsem to téměř na posezení, nešlo se odtrhnout. Klabouchová u mě spadá do kategorie autorů, od kterých si automaticky přečtu každou jejich knihu, co vyjde :)